kepiash

Cookovy ostrovy jsou sérií dvou velkých příběhů, které se v určité době překrývají. Tím prvním je příběh Ozzyho - frajera, který se pro své neuvěřitelné fyzické dovednosti poměrně brzy ocitne v ohrožení, což je umocněno tím, že jsou postupně vyřazováni všichni jeho spojenci (Cecilia, Cao Boi, Flicka). Ve chvíli kdy to vypadá, že už nemůže být hůř a přebíhají Candice a Johnatan, rozjíždí se další silný příběh - příběh nezdolné čtyřky kmene Aitu. Obrovskou vůli a chytře využitou imunitou to tihle odpadlíci, kterým nejde nefandit, dotáhnou až do finále. Jako vítěze bych sice raději viděl Ozzyho, jehož příběh je ještě o něco působivější, ale i Yul si vítězství bezpochyby zasloužil.

Před necelým měsícem jsem byl v Budapešti a vidět na plátně záběry tohoto krásného města bylo příjemným oživením nedávných vzpomínek. Na film samotný mi ale pravděpodobně moc příjemných vzpomínek nezůstane. Mr. and Mr. Smith je klasický béčkový akčňák, který se kvůli zásadním dějovým nedostatkům sám diskvalifikuje z toho, aby vůbec mohl být brán nějak vážně. A to je škoda... Pokud disponujete takovými technologiemi, díky kterým můžete herce dokonale naklonovat a navíc mu nasadit i takto drastickou omlazovací kůru, jistě můžete z podobného námětu vystříkat víc.

Sonda do duše jednoho z největších filmových šílenců je natolik kvalitním filmovým počinem, že může směle útočit na Oskarové triumfy a to klidně v několika kategoriích. Zejména Joaquin Phoenix bude žhavým želízkem v ohni, neboť navzdory předpokladům minimálně otřásl Ledgerovou pozicí nejlepšího Jokera. Snímek má především psychologický charakter a nechává nás pohlédnout na jednu z klíčových postav Gothamu ve zcela jiném světle. Ukazuje nám, že Joker není prostě jen nějaký magor, ale tragická figurka, která do jisté míry zaslouží i soucit.

Tohle je film, který se přesně hodí do kin. Je dobře natočený, scény ve vesmíru jsou parádní, Brad Pitt rovněž skvělý. Snímek mě celou stopáž udržoval v napětí, co že se to vlastně stane, až McBride konečně dorazí k oběžné dráze Neptunu. Odcházel jsem s příjemným zážitkem. Jelikož si ale hodnocení filmů nechávám většinou až na příští den, aby se mi v hlavě trochu rozleželo, cosi ze včerejšího nadšení náhle vyprchalo a já jen těžko lovil z paměti nějaký významný moment, pro který bych si tuto vesmírnou Odysseu pamatoval ještě za několik měsíců. Atmosféra kinosálu dokáže mnohdy film pocukrovat, pozlatit, ale když si jej pak v klidu v hlavě přehrajete, často vlastně není o čem vyprávět.

Quentin Tarantino je mistrem budování napětí a jeho eskalace prostřednictvím precizně propracovaných dialogů. Vzpomeňte například na scénu z hospody v Hanebných panchartech, nákup "negra" v Djangovi či rozpravy v závěrečné třetině Hateful 8. Těšil jsem se, že podobné drama mi nabídne i Quentinův devátý film a zklamaně konstatuji, že napínavou, na dialogu postavenou scénu pamatuji pouze jednu (Cliff na ranči) a to je sakra málo. Jasně, film měl i vtipné momenty, byl dobře natočený, herci skvěle zahráli, ale byl tak trochu o ničem. Forma bez obsahu. Tohle není Tarantino, na kterého chci chodit do kina.

Mé první setkání s korejským filmem se odehrálo na Filmovém víkendu ČSFD a rovnou se jednalo o pětihvězdičkový zážitek, který mohu vřele doporučit každému, pro koho nepředstavuje odpor sledování filmu s titulky. Parazit je především velká legrace, ale zároveň se jedná o nepředvídatelný film, který několikrát během své stopáže změní žánr.

Poslední film série "žlutého cirkusu" je zároveň prvním, který jsem viděl. A jelikož to nebyla vůbec špatná podívaná, nejspíš v budoucnu přelouskám i předchozí filmy. Mám vlastně jen dvě výhrady. Líbilo by se mi, kdyby snímek působil alespoň o trochu více cestopisně a poskytoval více zajímavostí o navštívených lokalitách. Určitě by pomohlo, kdyby bylo více přehledné, kde se zrovna procházka nachází. Rozhodně by nebylo od věci některé záběry například doplnit grafikou na mapě. Druhá výhrada se týká konce filmu, který působí velmi odfláknutě. Poté co je detailně vykreslen přejezd Indie a Himalájí, cesta z Uzbekistánu na Slovensko je kompletně vystřižena. Příliš tak neodpovídá ani název, neboť zpáteční cesta není de fakto vůbec zachycena. Rozumím tomu, že této trase se již věnoval první film, ale to na mém rozpačitém diváckém dojmu příliš nemění.

Nový Lví král je téměř doslovnou kopií toho starého. Jedinou novinkou je samozřejmě animace, která je natolik zdařilá, že má místy divák pocit, zda si nespletl sál a nesleduje dokument od National Geographic. Jiný rozdíl mezi oběma verzemi jsem nenašel. Takže zatímco tvůrci vsadili na jistotu, já se mohu jen podivovat nad zbytečností toho, že je někdo schopen vyhodit hromady peněz a obětovat moře času, aby natočil něco co už dávno existuje.

Ospalé městečko Centerville je sice plné sympaťáků, ale bohužel se mu poměrně dařilo uspávat i mě a to se mi v kině běžně nestává. Děj je velmi pomalý a rozvláčný, a přestože patrně jde o Jarmuschův záměr, já bych ocenil alespoň nějakou dílčí zápletku. Film má i dobré momenty. Vtípky většinou nejsou tlačeny nějak násilně a tak nejvíce pobaví obrazy jako Adam Driver za volantem malého Smartu. Pro fanouška Wrightova Soumraku mrtvých však jde o velmi slabý čajíček.

Zajímavý projekt, který kompletuje sérii krátkých filmů, v lecčems připomíná dnes již poněkud zaprášený Animatrix. Jednotlivé snímky se od sebe liší mimo jiné i samotnými žánry a divák tak na začátku žádného z nich nemá nejmenší tušení co jej čeká. Některé příběhy jsou vynikající, některé slabší, ale těch vyloženě špatných je jen málo. Osobně nejlépe hodnotím tyto epizody: 1. Zima Blue, 2. Beyond the Aquila Rift, 3. When the Yogurt took over.