Flakotaso

Hysterický Hádek zvrásněný jako dub, vetřelčí účes Hinkové a poskakující klubko obrazových efektů, společně se "superstar" soundtrackem, tvoří dostatečně zábavný pelmel, který s generickou ČT kriminálkou nezaměníte. Navíc přepadení banky je mango, které se dá ždímat bez omezení a Svoboda zde naštěstí určitou odvázanost projevuje. Lze pouze litovat, že nebyla do akce více zapojena Andrea Pomeje. Tak trochu český Dominik Graf nebo Soudce Dredd.

Je třeba Schanelec pochválit za vynikající výběr Falconieriho skladby do závěrečných titulků. Barokní mistr solí krásně do rytmu bryskního kroku při úlevném úniku z kinosálu nebo z obrazovky.

Petzold ani na čtvrtý pokus po Fénixovi nevstal z popela a natočil si trochu příjemný a trochu nicotný televizák, ale jiného typu, než v mistrovských letech 2003-8. Už bohužel do svých suchofilmů neumí nakvasit atmosféru ani tajemství, zato jeho postavy ztrácí přitažlivost a uvěřitelnost, skrz herce vidíme mustr. Nakladatel je skoro jak pohádkový dědeček (herec Matthias Brandt mi z role trčel o to víc, že ho znám od Grafa, kde v Polizeiruf 110 hraje velmi sebeironického komisaře von Meuffelse), který našeho hrdinu starostlivě nasměruje od "nepatřičné" literatury, vyvolávající pnutí, k již vyhovujícím plochým úvahám o lásce jak od Coelha. Z milovnice plavčíků a prodavačky zmrzliny roztaje největší znalkyně Heinricha Heineho na celém Baltu. Devid s netrapnější historkou všech dob si ovšem uhořet zasloužil a epilog s keřem, vozíkem a úsměvem Pauly Pivo byl aspoň lehce divný a hodně pozitivní, což není zase tak špatná kombinace.

Občas si pustím novější horor a nepřestávám mít pocit, že v polovině z nich je barák o dvou místnostech, který má však zevnitř rozlohu i světelné podmínky hradu, a po kterém jako ještěrka čile běhá cosi s loknami rozšafně do tváře a chrčivým hlasem. Splněno na 100%, přidány dva záběry na pokoutníka a hrdě nazváno Pavučinou. Zrovna pavoučí motiv, abychom ten horor udělali teda joo děsivý, hezky upomíná na celkově otřesnou práci s vedlejšími motivy, náznaky a vodítky (nejen proto, že často ani není co naznačovat a kam vést). Například scény s obrázkem, který otočí na hlavu dosud skvěle fungující model rodiny patro-přízemí-podzemí, jsou svou doslovností až dusivě tupé a člověk skoro zlostí prokopává papundekl, že tvůrčí tým není schopný stokrát viděné scény oživit vůbec ničím. Ale u matky nestačí, že se chová zvlášně, je třeba, aby doma nosila oblečení jako z 50. let, protože 50. léta mají moc ošklivé konotace (...). Ohledně nejen epesní výzdoby třídy dýněmi se hodí okřídlené "kolik jich tam chcete?" - "všechny". Neexistuje zde žádná každodennost, ani v obraze ani v jednání postav, od začátku do konce filmu mají všichni v hlavě just dýně a Halloween a problémy se synem, případně dýně, Halloween a problémy s rodiči. Proto musí kluci kamerovatí látat například i jakési školní uvědomění hlavního hrdiny pouze jednou použitým voiceoverem. Smutné. Jedna hvězda za poučení: když chcete věznit svého nechtěného parchanta, nepořizujte si dřevěný příbytek. Někdo by mohl uslyšet klepání.

Tahle lidská krajta (nejlepší záběr filmu: v autě s vejcem v hubě), která zde v podání Fassbendera docela často křiví ústa do strnulých šklebů ve stylu Eastwooda, Jürgena Kloppa nebo Roberta Hosseina, je jenom obyčejnej pozéramatér. I kdyby měl sto dokonale či nedbale dodržovaných manter, vždycky ho stejně dojebou Smiths ve sluchátkách na volume 99, protože ho zezadu klepne válečkem na těsto i jeho vlastní stín. Nejedná se o jediný příznak netflixové hry na laciný (nebo spíše drahý) efekt, pouze jeden z nich mě však potěšil –⁠ po dvou minutách dusivě trapného filosofování o medvědech a Brora whiskey odstraněná Swinton, znovu a opět v roli odbarvené šéfky čehokoliv, jakožto jedna z falešných vějiček na značku "velký film velkého tvůrce a jeho múz". Naopak smutným příkladem uvažování režiséra a scenáristy je především bezostyšné odbytí otázky všudypřítomných kamer odpovědí "vyhnout se kamerám je nemožné, takže stačí klobouk, světlý oblek a klidná chůze přímo pod vokem, jsi neviditelný, tečka". Kapitalismus není jenom amazon, airbnb a tuny žrádla u dveří kdykoliv si zmyslíš, ale i digitální dohled a právě ten je jedním z hlavních důvodů, proč romantika nájemného zabíjení nebo obecně cesty zločinu vyprchala. Únik se stává téměř nemožným. Ale přece není důvod se tak podnětnému tématu věnovat, zajímavější je pro tvůrce katatonické opakování mouder vachmajstrovy hlavy jako "nevěř nikomu", tohle by mi sedělo spíš na Schradera, který ostatně podobné téma zpracoval mnohem organičtěji a stylověji nedávným The Card Counter. Dobrá scéna v příbytku dominikánského wrestlera, ta byla cítit, jinak mechanické, kodrcavé a málo nápadité.

 „We know that we are bruised and infected and PREGNANT and terrified and insane and some of us are dead!" Sledování tohoto Tichého světla bez plautdietsch a přežvýkaného pro lobotomy mi poskytlo alespoň vedlejší zábavu, počet ohromujícím způsobem stupidních scén, momentů, vět a hereckých výrazů se totiž množil jako neštovice od první minuty a tak mi nezbylo nic jiného, než si o nich dělat tzv. nevěřícné poznámky, abych měl sám pro sebe důkaz o jejich počtu. Asi nemá smysl vypisovat každou tupost, kterou Women Talking obsahuje, ale některé jsou doslova fascinující.----> „Did you know that the migration period for butterflies and dragonflies is so long that it´s often only the grandchildren that arrive at the final destination?" Bravo, ani Paulo Coelho by to neřekl líp.__Babce se asi poprvé v životě s padajícím večerem zamlží brýle a myslí si, že umírá. Co to kurva...__Jedna z žen kvůli nějaké malichernosti nadává druhé a označuje ji jako whore. Ženy očividně sobě, takové slovo totiž dle logiky nelogiky příběhu mohly znát pouze od znásilňujících mužů. Aby toho nebylo málo, žena označená za "whore", se skoro obratem útočnici, jež použije proti jiné ženě slovo, které by mělo být pro přítomné trpící ženy naprosté tabu, omlouvá téměř na kolenou. Proč? Kdoví.__Ženy ve světě filmu vychovávají děti a ano, nepřekvapivě i syny. Přesto v průběhu padá smrtelně vážná otázka, mířící na zapisujícího Whishawa - co je to dvanáctiletý hoch a může být tento tvor nebezpečný? Whishaw nelení a obratem po odpovědích lačnícím ženám spatra dodává krátkou poetickou esej, kde se to jenom hemží přirovnáním náctiletých kluků k daňkům apod. Uf...__Přítomné 72 minut diskutují v podstatě o ničem, pouze opakují vše už řečené, o chystání jakéhokoliv smysluplného plánu ani stopy, aby finální ustanovení podoby akce a rozdání úkolů proběhlo během 21 sekund, během kterých navíc už většina žen sprintem běží ze schodů a skáče z balíků sena. Ok.__Ve filmu je řečeno, že ženy mají po každém z hromadných znásilnění možnost hlasovat zda zůstat nebo odejít. Ale - „But that day, we learned how to vote." To nemůže znamenat nic jiného, než že hlasovaly poprvé. Tak to je paráda, že až po x letech očividně dobrovolně trpěného násilí využily svou základní možnost ochrany svého života a svých dětí, jež byla i v oné sektě legální a rozhodly se konečně opustit komfortní zónu senných stodol a zarudlých prostěradel.__Samotné "volby", to je taky hezký hlavolam. Ve filmu nezanedbatelné množství obyvatelek hlasuje i pro možnost "stay and do nothing". Není se co divit, když přesně to dělaly všechny obyvatelky, až do dne D, kdy se dle svých slov "naučily hlasovat". Ale nenaučily se jak interpretovat výsledek hlasování, ženy hlasující pro status quo nikoho, ani ženy samotné, ve filmu nezajímají a jejich hlas se nebere ani v nejmenší potaz, přestože důvod mohl být zásadní, například děti nebo vstup do království nebeského, který ostatně hodně vrtá hlavou i "osvíceným" obyvatelkám.__Zcela podivné je i následné složení jakéhosi výboru, který má rozhodnout mezi dvěma dalšími možnostmi, které dostaly rovný počet křížků. Proč výbor, kdo jej vybíral (komunita žen asi těžko, když cca třetina hlasovala pro zůstat a nedělat nic a navíc jsou v něm potenciálně zaujaté osoby/uzurpátoři asi taky ne, když jsou ve výboru největší revolucionářky), proč se hlasování neopakuje už jenom s dvěma možnostmi, proč jsou do výboru vybrány zrovna tyto z různých důvodů problematické členky komunity (jedna seká srpem do uzurpátorů - asi odměna za hrdinství, další je manželkou "pořadatele" znásilňování, zapojené jsou i nezletilé dívky-zatímco nezletilý chlapec místo diskuze o možnostech schytá od matky herbicid do ksichtu, dále babka, která vůbec nemluví k tématu ale při každé příležitosti plácá jakési vyprávěnky o koních či co...zkrátka obočí pozorovatele stoupá až nad hlavu).__Je řečeno, že skupinka má 24 hodin na prodiskutování rozhodnutí. Přesto se přítomné v průběhu neustále tvrdě osočují za každou větu, která se jim nelíbí a nadávají si za "ztrácení času." Práce s časem uvnitř i vně: 0__Hluboce věřící ženy si po vzoru Ježíše před poslední večeří umývají nohy, aby dodaly události na glancu. Není to náhodou rouhání? Obřadní mytí nohou může provádět kněz. A jak k tomu přijdou ostatní věřící, které nedostaly privilegium rozhodovat o osudu jiných?__Bere se zde jako maxima, že bez mapy nelze odejít, přestože nikdo neví, k čemu mapa je a jak vypadá. Do komunity vede jedna silnice, kterou pravidelně přijíždí i pokuřující týpek, který sčítá lid. I naprostému magorovi by snad došlo, že stačí jít po silnici...někam a dřív nebo později narazí na civilizaci nebo aspoň osadu, kde zjistí vše potřebné. Navíc, když muži odjíždějí po akcích na dva dny do města, je asi jasné, že město nebude na druhém konci světa. Negramotnost opravdu neznamená, že dotyčný nechápe základní pojetí prostoru.__Proč to vypadá jak Jan Žižka? Vyblitější kamerový filtr s odpornějším barevným spektrem už asi Montpellier nenašel.__„Don´t we all want some sort of power?" - „I think so. BUT I´M NOT SURE."_____Nevěřil bych, že to řeknu, ale Polley měla natočit raději další marvelovku, například Woman: Tall King a nejlépe s digitálně omlazenou Nicole Kidman v hlavní roli.

Už delší dobu ve mně bobtnal pocit, že Havelkův humor začíná být poněkud upocený a MU to hezky zosobňuje Koptovým čtvrtmaratonem, doslovným running jokem. Havelka se ani nesnaží o vytvoření jakékoliv uvěřitelné atmosféry a od začátku má herce narvané ve škatulkách, ti pak poslušně deklamují omšelé repliky a nevybočí k něčemu zajímavějšímu ani o milimetr. Srovnávat tento film s Kalamitou snad ani není třeba, ale i například ve své době tvrdě strhaná Göblova nádražní suchařina Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí poskytovala autentičtější poetiku trapnosti než MU, kde si tvůrci dali nejvíc práce s designem úvodních a závěrečných titulků a vše mezi tím je naplněné lhostejností povýšit scénář, založený na omezeném prostoru, kamkoliv nad úroveň toho, že se dá natočit a označit jako satirická komedie.

Buď jsem viděl jiný seriál nebo to nikdo nepochopil a neumí číst zcela očividné, průběžně vrstvené náznaky, o čem celé dílo je. Není to o znásilnění, ale o důležitosti orálního sexu. Lesba Tereza ještě zcela střízlivá podrobuje kamarádku, se kterou už cosi měla, nevyžádaným dotekům a několikrát se ji snaží sbalit. Té při setkání na toaletách dojde trpělivost a vpálí Tereze jako konečnou, uzavírající odpověď na otázku nejen ohledně jejich uskutečněného "sexu", ale celého možného "vztahu", že „s ní to přece žádný sex nebyl". Takže Tereza nedávala ani nepřijímala, jednalo se podle všeho jenom o nějaké mazlení či líbání, na víc neměla odvahu a proto za kamarádkou tak očividně dolézala, aby cosi psychologicky dohnala. Tereza se zhrzena naštve a v hlavě se jí zrodí plán, že především sama pro sebe toto zhrzení přebije tím, že bude mít orální sex se spolužákem (těžko si představit, že by chtěla z chvilkového vzdoru jít ještě dále a jako lesba přímo ztrácet pravděpodobné panenství s náhodnou hlavou, která ji dosud vůbec nezajímala, navíc i ve scéně namlouvání se chytře jako "předzvěst neuskutečněného" líže sůl a citron z kůže). Ale ejhle, plán nedopadne ani z jedné strany, protože Tereza po brutálním vyzvracení už nemá sebemenší chuť si něco vkládat do úst a vůl David zase neví, co se sluší a patří poskytnout slečně a místo lickingu jde hned na vaginální sex, za což ho stihne zasloužený trest. Dívce se v důsledku ještě prohloubí její nevyřešený lesbický problém s poskytováním orálního sexu partnerkám a svou budoucí tzv. partnerku nechává neustále všechno odedřít (potvrzuje to nejen jejich úvodní scéna, kdy Tereza po orgasmu vyskočí z postele jak vyplašená kočka, ani se na Lucii nepodívá, čímsi ji chladně odpálkuje a pádí za svými pochůzkami, ale i množství dalších momentů). Sama poté v několika hovorech s kamarádkami v kavárnách přiznává, že se ve vztahu citově ani jinak neangažuje a pouze vysvětluje, že se starší ženou udržuje kontakty jenom proto, že „je dobrá v posteli". Neříká „rozumíme si v posteli" či něco podobného, co by naznačovalo oboustrannou spokojenost a rovnocennou angažovanost. Říká to přímo a jasně, za nic se neschovává, ale na veřejnosti se ve zdánlivě podivném kontrastu naopak k Lucii nezná, neboť se stydí za svou sexuální nedostatečnost. Nakonec i možná lesbická či bisexuální nakladatelka s příznačným křestním jménem Róza (jež jistě ne náhodou implikuje ženské přirození), která Terezu minimálně očima a medovým hlasem nemálo balí a chová se spiklenecky, hned při prvním setkání vycítí dívčin "blok". Všechno předchozí se pak potvrzuje v závěru, kdy se při zoufalé snaze obnovit vztah Tereza sama vrhá na Lucii před lidmi v hospodě, v bytě jí následně aktivně stahuje kalhoty a chce konečně splatit své dluhy, načež si v náhlém osvícení Lucie uvědomí, že stejně nemá cenu lámat tak sobeckou a nevyzrálou osobu přes koleno, beztak by to za to ani nestálo a tvrdě jí oznámí, že jí s ní bylo hrozně a že si zaslouží někoho lepšího než Terezu a po eastwoodovsku hrdě odchází. Šach mat. Všichni zúčastnění opouští scénu poučeni, zadumaně pojídají pho nudle nebo příznačně zkoprněle hledí na postel, kde napáchali nejvíc škod a uvědomují si, doufejme, že jazyk je důležitý nejen v lingvistickém slova smyslu. Tak promyšlenou významovou mapu za pouze zdánlivě hlavním tématem-vějičkou jsem opravdu nečekal a ještě v polovině bych psal něco jako "kluci umí postavit kameru a obléct hercům hezky barevné oblečení, fajn", ale musím uznat, že to celé dává podivuhodný smysl.

Tak se mi zdá, že místo showing up zde nejlepší současná americká filmařka spíše scrapovala barrel. Jak jinak si vysvětlit, že jindy osvěžující pásma každodennosti amerických zapadákovů zde najednou působí unyle, že místo doteků reichardtovsky jemně sypané syrovosti obrazem prosakuje esteticko-scenáristicko-herecká strojenost řadových nezávisláren? Ukázala tentokrát trojka Reichardt, Raymond, Blauvelt trojjediným prstem na nepravé místo? Vypadá to tak. Sevřený tým se stáhl natolik, že zapadl do pasti postav vystřižených z papíru (Lizzie, holub) nebo udusaných z nevypálené hlíny (všichni ostatní přihrávači), nedokázal je zbavit afektu, přestože paradoxně afektu obráceného dovnitř. Konečným důsledkem je absence jakéhokoliv nového pohledu na zobrazované prostředí. Každodennost, jednoduchost a tlumenost zde nefunguje právě skrze snahu o to, aby z kombinace redukcí vzniklo plus - Lizzie je až příliš mrtvolná, holub je až příliš významný, výstava až příliš upozaděná, vedlejší postavy až příliš nahrubo načrtnuté a svetry a halenky až přehnaně béžové. Záměrné tlumení není vyváženo (ani vzdáleným) rachotem. Vlastně i to obrazové zrno mi zde připadalo poněkud bezúčelné, zvláště při vzpomínce třeba na Golden Exits, kde bylo relativně podobné prostředí uměleckých kamrlíků zachycené také zrnem, ale esteticky zajímavěji.

Kdyby hlavním zloduchem zůstala konfederační vlajka, zlověstně se třepotající v lehkém vánku, která naši milou skupinku foodpornhrdinů vyděsila víc, než celý nebohý třímetrový kožkař, možná by to byla menší sračka. "Who hired this clown (David Blue Garcia)?"