Recenze (985)
Citlivý člověk (2023)
Ivo Trajkov by to natočil aspoň na dvě hvězdy, možná i Otakáro Maria Schmidt, takže nezbývá než odpad. Kostýmy od Balenciagy ocení fanoušci Kanyeho Westa.
Vlčí bouda (1986)
Chytilová byla tak dobrá, že nakonec, aniž by chtěla, fušovala i do surrealismu. Vlčí bouda je nejdelší lucidní sen české kinematografie. "Slyšíš? Ona pochopila, že opravdové jistoty záleží jenom na vás."
Rimini (2022)
Je možné vymyslet hřejivější slova než amore, perfetto a lets gou? Je hypoteticky reálné narazit na chladnější dceru než Tessu Göttlicher? Hoří cikareta lépe při chůzi a nebo je kouř jenom záminkou pro pohyb? Rýmuje se něco víc, než Rimini-Fellini? Lze balit, vybalovat a přebalovat opačné pohlaví zcela bez obalu nebo je obal nutnost obchodu? Může bezejmenné mazivo chutnat jako "ty"? Schwarze Madonna herr Seidl pokládá tvrdé otázky, které však měknou hned při položení jako plát listového těsta, bez ohledu na hustotu mlhy. I bludiště podnikatelského baroka se dá překonat bez vodítek, pokud vám to za to stojí. Tak to je, tak to má být. Nejdůležitější je, aby uhlí v uhláku alespoň doutnalo, občas prasklo nebo poskočilo a s Kájou se jděte vysrat, Ričí Bravo je Rakušák, zde je mantrou grüß Gott a Čech může blbě čumět přes plot. "Jak dlouho jsi fanynka?"
Africa no hikari (1975)
Výborná neznámá Kumaširova buddybalada o dvou flákačích, kterým doslova mrznou prdele někde na Hokkaidu, zatímco je zahřívá sen o Africe, bídná rybí práce za pár jenů a odměna ve formě chlastu a sexu, bez které by se ani pahorky africké nezelenaly. Vlastně mi celá ta jemně/hodně humpolácká nálada, neobroušený sekaný styl, stolky nasáklé sakém a náhlé výrony nejen emocí velice připomínaly Honga, což o mnoha filmech ze 70. let říct nemůžu. Velmi osvěžující i v rámci rozmanitosti japonského filmu.
Občanská válka (2024)
Režisér, jehož jméno zní jistě ne náhodou jako pseudonym špatné pornoherečky, opět nezklamal. Vystrkuje plastové kozy a přitom nemá žádnou prdel. Zrzoun střílí Číňany, Humvee je neprůstřelný i ve světlé výšce a Dunst se tváří jako Erling Haaland, kdyby půl roku neměl shot on goal. Ideologicky tak vágní, že tane na mysli Smoljakovo my nesmíme ani naznač... POTUS mi připomínal učesaného časopisa Pavla Tuleju. Silniční hrátky jak z Kobry 11, způsobené pravděpodobně nenadálým ztuhnutím bradavky nadějné hyeny Jessie, jsou předzvěstí jednoho z nejamorálnějších překročení učitele žákem, protože zabít svůj umělecký vzor pro jasně nejhorší snímek - voják za rohem kdesi na konci chodby, wow! - ze všech už tak slabých fotek (Girlanda nám z neznámého důvodu každou vyvolá v přímém přenose, 2024: instáčová odysea), je hodně zlé. Slovy prezidenta Spojených států amerických: "Come on, man!" Pokud chcete vidět opravdu výtečný film o válečných novinářích, který je černý, bílý, ostrý, hladký, jízlivý i lidský, surrealistický i realistický, esejistický i vášnivý, nemluvě o herecké úrovni z úplně jiné galaxie, zapátrejte po Die Fälschung.
Ohnivě červená obloha (2023)
Petzold ani na čtvrtý pokus po Fénixovi nevstal z popela a natočil si trochu příjemný a trochu nicotný televizák, ale jiného typu, než v mistrovských letech 2003-8. Už bohužel do svých suchofilmů neumí nakvasit atmosféru ani tajemství, zato jeho postavy ztrácí přitažlivost a uvěřitelnost, skrz herce vidíme mustr. Nakladatel je skoro jak pohádkový dědeček (herec Matthias Brandt mi z role trčel o to víc, že ho znám od Grafa, kde v Polizeiruf 110 hraje velmi sebeironického komisaře von Meuffelse), který našeho hrdinu starostlivě nasměruje od "nepatřičné" literatury, vyvolávající pnutí, k již vyhovujícím plochým úvahám o lásce jak od Coelha. Z milovnice plavčíků a prodavačky zmrzliny roztaje největší znalkyně Heinricha Heineho na celém Baltu. Devid s netrapnější historkou všech dob si ovšem uhořet zasloužil a epilog s keřem, vozíkem a úsměvem Pauly Pivo byl aspoň lehce divný a hodně pozitivní, což není zase tak špatná kombinace.
Pavučina (2023)
Občas si pustím novější horor a nepřestávám mít pocit, že v polovině z nich je barák o dvou místnostech, který má však zevnitř rozlohu i světelné podmínky hradu, a po kterém jako ještěrka čile běhá cosi s loknami rozšafně do tváře a chrčivým hlasem. Splněno na 100%, přidány dva záběry na pokoutníka a hrdě nazváno Pavučinou. Zrovna pavoučí motiv, abychom ten horor udělali teda joo děsivý, hezky upomíná na celkově otřesnou práci s vedlejšími motivy, náznaky a vodítky (nejen proto, že často ani není co naznačovat a kam vést). Například scény s obrázkem, který otočí na hlavu dosud skvěle fungující model rodiny patro-přízemí-podzemí, jsou svou doslovností až dusivě tupé a člověk skoro zlostí prokopává papundekl, že tvůrčí tým není schopný stokrát viděné scény oživit vůbec ničím. Ale u matky nestačí, že se chová zvlášně, je třeba, aby doma nosila oblečení jako z 50. let, protože 50. léta mají moc ošklivé konotace (...). Ohledně nejen epesní výzdoby třídy dýněmi se hodí okřídlené "kolik jich tam chcete?" - "všechny". Neexistuje zde žádná každodennost, ani v obraze ani v jednání postav, od začátku do konce filmu mají všichni v hlavě just dýně a Halloween a problémy se synem, případně dýně, Halloween a problémy s rodiči. Proto musí kluci kamerovatí látat například i jakési školní uvědomění hlavního hrdiny pouze jednou použitým voiceoverem. Smutné. Jedna hvězda za poučení: když chcete věznit svého nechtěného parchanta, nepořizujte si dřevěný příbytek. Někdo by mohl uslyšet klepání.
Carta de amor de un asesino (1972)
Carta de amor de un asesino by mohla patřit do poněkud speciálního žánru, který bych označil jako nevyřčené giallo. Po fascinující bleskové úvodní scéně vražd prohnilých právníků se ředitelka madridské knihovny podivným střetem mimoběžných událostí zčistajasna ocitá v nepříjemných situacích, které svítí žlutou barvou jak podzimní slunce, varovně i matně zároveň, avšak místo reakcí na kriticky podhuštěný stav ovzduší v jejím okolí se Blanca Álvarez v nastalých stavech věcí zdaleka ne přímo vyžívá, ale spíše malátně převaluje jako pololeklá ryba, která sebou občas lehce cukne a sama sebe obelhává nevěřícností větší, než je jí skutečně vlastní. A vlastně se někde v hloubi duše těší, až bude řádně nasolena a vyuzena, přibývá fascinace, jež se blíží hledění do propasti. A pokud se přece jen objeví hranice snesitelnosti, na otázky velmi rád doslova a do písmene NE-odpoví dělný podřízený, údajně starý známý asesina, z něhož stříká důvěryhodnost zhruba jako ze současné verze Petra Gially. Ale ne, ne, nesnesitelná sladkost pocitu ohrožení je silnější než strach, všechny varovné signály a informační mezery jsou s obdivuhodnou pečlivostí zalévány medem do jantarového přívěšku, až se ucho utrhne, a jakmile se pod peřinou objeví nenaporcované zásoby hovězího masa pro polovinu Vallecas, nic víc už vám hlava asi napovědět nemůže. Všechny tyto nuance mentálního stavu hrdinky Regueiro vynikajícím způsobem zrcadlí v průběžných jemných formálních i žánrových posunech, přesně tak, aby zub nikdy nezapadl přímo do soukolí, ale zůstal stát najednou zadrhlý na hraně mezi romancí a hororem, psychologií a nadreálnem, inkoustem a plazmou, papírem a prokrveným masem.
Cesta do tmy (2023) (TV film)
Hysterický Hádek zvrásněný jako dub, vetřelčí účes Hinkové a poskakující klubko obrazových efektů, společně se "superstar" soundtrackem, tvoří dostatečně zábavný pelmel, který s generickou ČT kriminálkou nezaměníte. Navíc přepadení banky je mango, které se dá ždímat bez omezení a Svoboda zde naštěstí určitou odvázanost projevuje. Lze pouze litovat, že nebyla do akce více zapojena Andrea Pomeje. Tak trochu český Dominik Graf nebo Soudce Dredd.
Zabiják (2023)
Tahle lidská krajta (nejlepší záběr filmu: v autě s vejcem v hubě), která zde v podání Fassbendera docela často křiví ústa do strnulých šklebů ve stylu Eastwooda, Jürgena Kloppa nebo Roberta Hosseina, je jenom obyčejnej pozéramatér. I kdyby měl sto dokonale či nedbale dodržovaných manter, vždycky ho stejně dojebou Smiths ve sluchátkách na volume 99, protože ho zezadu klepne válečkem na těsto i jeho vlastní stín. Nejedná se o jediný příznak netflixové hry na laciný (nebo spíše drahý) efekt, pouze jeden z nich mě však potěšil – po dvou minutách dusivě trapného filosofování o medvědech a Brora whiskey odstraněná Swinton, znovu a opět v roli odbarvené šéfky čehokoliv, jakožto jedna z falešných vějiček na značku "velký film velkého tvůrce a jeho múz". Naopak smutným příkladem uvažování režiséra a scenáristy je především bezostyšné odbytí otázky všudypřítomných kamer odpovědí "vyhnout se kamerám je nemožné, takže stačí klobouk, světlý oblek a klidná chůze přímo pod vokem, jsi neviditelný, tečka". Kapitalismus není jenom amazon, airbnb a tuny žrádla u dveří kdykoliv si zmyslíš, ale i digitální dohled a právě ten je jedním z hlavních důvodů, proč romantika nájemného zabíjení nebo obecně cesty zločinu vyprchala. Únik se stává téměř nemožným. Ale přece není důvod se tak podnětnému tématu věnovat, zajímavější je pro tvůrce katatonické opakování mouder vachmajstrovy hlavy jako "nevěř nikomu", tohle by mi sedělo spíš na Schradera, který ostatně podobné téma zpracoval mnohem organičtěji a stylověji nedávným The Card Counter. Dobrá scéna v příbytku dominikánského wrestlera, ta byla cítit, jinak mechanické, kodrcavé a málo nápadité.