Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krátkometrážní
  • Dokumentární
  • Krimi

Recenze (954)

plakát

Lucky (2020) 

V konečném účtu je nejmíň LUCKY ten, kdo se rozhodne tento "malý horor s přesahem" dosledovat do konce i po první trapné scéně údajného přepadení, která smrdí Whanellovým neviditelným arcidílem feministického hororu až za prosklenou terasu. Poznávací znamení: kuchyňský nůž s co největší čepelí a Predátor tak univerzální, že nemluví a nemá tvář. Jednu hvězdu dávám za dojemnou scénu, kdy spisovatelka s patentovaným receptem na život, jež nazve GO IT ALONE, projevuje vděk svým nadšeným čtenářkám i svému dílu tak, že si ani na diskuzi není schopná vypnout mobil a přímo během Q&A kontroluje hovory od svého přítele.

plakát

Mladá léta (1952) 

Jedno ze slabších Krškových děl, které začíná být i pro fanouška campu zajímavé až v několika málo chvílích, kdy se jme téměř odkapávat patos z obrazu - jako například těsně před závěrem, kdy snad celý svět provolává "my chceme Jiráska!" nebo ve chvíli, kdy Nataša Tanská slepotou ohroženému Jiráskovi slibuje, že se kvůli němu naučí rešeršovat i v latině. Očekávaně topornější tempo naštěstí čas od času oživuje brutálně rozjetý a krásně přehrávající Höger, který v každé scéně, ve které účinkuje, odhaluje potenciál svěžeji pojatého obrozeneckého opusu bez upjatých proslovů s pohledem do dáli a pravítkem v krku (a s Högerem místo Cupáka v hlavní roli).

plakát

Ročník 45 (1965) 

Má zvědavost na jeden ze slavných zakázaných filmů DEFY byla poněkud zklamána a na celém filmu je tak z dnešního pohledu nejzajímavější dumat nad tím, co tehdejší dohlížeče tak vyprovokovalo, že zatrhli už hrubý sestřih. Ano, Ročník 45 se relativně otevřeně opírá do instituce manželství a byrokratických překážek rozvodu, avšak na téměř nic víc ohledně sporů soukromého a politického života se zde nenaráží. Poměrně nesympatický hrdina se buď ve dlouhoohniskových cinéma-vérité záběrech motá po městě, za městem nebo pokuřuje s dědou Mogulem a je nesympatický zejména proto, že nevypadá na 20, ale na 35 let a proto, že jeho činy nejsou žádné a nebo jsou tak minimální, že by nevyjadřovaly nic ani při jiném stylu natáčení a větším ponoru do nitra jeho postavy (např. si lehce utahuje ze svého prarodiče a zkouší si jeho ošoupanou čepici = upozorňuje tím na jeho stáří a s tím spojené překonané názory na život...a to je druhý nejexplicitnější čin, který kromě rozhodnutí k rozvodu hrdina udělá). Podivné je také, že to z čeho můžeme usuzovat, tedy řeč jeho těla, o nespokojenosti či depresi moc nevypovídá, spíše naopak. Drobné bezvýznamné pochůzky za kamarády by mohly být kořením, avšak dialogy jsou překvapivě suché. Absence dramatizace není problémem, je jím absence uvěřitelnosti, že berlínský život mladého člověka a tím spíš "rebela", by mohl být uprostřed 60.let tak nezajímavý. Dokonce ani na večírku v závěru se téměř nic nestane, pouze se lehce flirtuje, kdosi si dá pěstí a rovin Černého Petra se nedosahuje ani náznakem. A hle, máme zde paradox, jeden z hlavounů DEFY Franz Jahrwow se v roce 1966 vyjádřil, že "...lidé a prostředí jsou zde koncipovány tak, že by je bylo možno zařadit spíše do kapitalistické než socialistické sféry života. Jelikož však film předstírá, že odráží realitu našich sociálních podmínek, stává se hluboce nepravdivým...". Takže cenzoři se podle všeho typicky chytili do pasti oddramatizovaného filmu s dokumentárními formálními prvky a výsledek jim připadal jako výsek z bezcílného kapitalistického života nudících se floutků.

plakát

Černý vlk (1971) 

"Štěňata měla pořád hlad." - "A vy zkrátka sympatizujete s každým, kdo má pořád hlad." - "Štěňata neznají předpisy, soudruhu kapitáne. Když někdo pořád žere, je to známka, že má hlad. Když se roste, má se hlad." - "Jo? Ale vy nerostete." - "Já jsem jiný případ, soudruhu kapitáne...a taky nejsem štěně." - "To ne, vy jste žrout." Vtipné dialogy. A neznámá Drahoslava Landsmanová je docela k sežrání.

plakát

28. Český lev - Ceny České filmové a televizní akademie za rok 2020 (2021) (TV pořad) 

Potěšil Bočan, od kterého zaznělo také jediné smysluplné vyjádření ze všech oceněných a nevýhra Krajiny ve stínu (ale ta je zase spíše jenom projevem nekritické adorace Agnieszky Holland a jejího přivlastnění jako největší současné "české" režisérské osobnosti, než skutečné zajímavosti oceněného snímku...), pobavila jenom brutálně rozdováděná maskérka Bartošová, jinak bez humoru. Vložky s "cestováním" k Rudolfinu na facku, ty neobstály ani jako pokus o humor.

plakát

Babička se zbláznila (1982) (TV film) 

Docela odvázaný televizní film. Mladí zde nosí zásadně pestrobarevné oblečení a úzké knírky, blonďaté sestry Erychlebová a Jeníková se rozhodně nechovají jako stydlivé domácí puťky a zapálený fotograf Čenský si v těžké opilosti prozpěvuje "V Hodoníně za vojáčka". Nejlepší scénou je ale rozhodně domácí focení modelek a sleazy Císlera za zvuků známého songu Focus od holandské skupiny Hocus Pocus, Krejčík tedy předběhl Edgara Wrighta skoro o 40 let. Nakonec ani to závěrečné vyznění není tak špatné. Psychiatr dokonce Galatíkové správně vysvětlí, že příčinou jejích problémů je zejména komplex nepostradatelnosti a je třeba brát věci na lehčí váhu, přestože se už nedozvíme, zda má její následná změna trvalejší charakter nebo se jednalo pouze o ojedinělý "poučný" incident.

plakát

Malcolm a Marie (2021) 

Kritika kritiky za konformní, dobově podmíněné přednázory, se kterými snaží interpretovat či v horším případě hodnotit umění, mě příjemně překvapila. I já jsem si tento film pouštěl s předsudkem, že je to umělá sračka a v podstatě to tak i je. Ale má vděčnou základní premisu o chlápkovi, který si chce užít večer a uvolnit hlavu a místo toho je ženou zatažen do hádky a když už je do ní zatažen, tak se nahecuje a opravdu hodně se snaží vyhrát. Těžko říct, jestli napumpovaný testosteronem s prohrou počítá či ne, ale očekávaně a nevyhnutelně prohraje, neukope remízu ani v prodloužení a na závěr si musí vyslechnout partnerčinu představu o ideální podobě děkovné řeči po premiéře filmu. It is what it is, nic nového a 35 mm tomu dalo navíc asi jen to, že se Levinson mohl pochválit v úvodních titulcích a následně postavám vkládat do úst Wylera a Pontecorva, aniž by zařídil jejich zrychlenou rotaci v hrobě, ale na netflixovský pokus o intelektuální komorní drama mi to stačí.

plakát

Havel (2020) 

Mohl by už někdo natočit film o normalizaci, kde deset sekund po započnutí "rizikové" scény typu diskuze v bytě nebo oslava v kulturáku nevrazí do dveří zelené uniformy? A kde den co den od roku 1968 do roku 1989 nestojí před bydlištěm hrdinů nenápadné VAZy s podřimujícími příslušníky? Kde se drtivá většina scén neodehrává na podzim, protože klišé o "šedivosti" všeho a všech? Přítomnost mechanismů "dohlížení a trestání" lze přece zobrazit mnohem rafinovaněji. Zde se ale jedná o neuvěřitelně povrchní dílo v čemkoliv, co se snaží popisovat. Film o střídání žen bez sexu. Film o politikovi bez politiky, spisovateli bez psaní a mysliteli bez přemýšlení (vrcholným intelektuálním výkonem filmového Havla je nápad se zprávou V PÁTEK U MĚ DOMA napsanou na krabičce cigaret, scéna trvá nápadně dlouho a celý onen proces je zaznamenáván až podezřele puntičkářsky...koho jiného než Havla by mohlo něco tak úžasného napadnout, že?). Film o velmi konkrétním společenském millieu, kde celou složitou síť vztahů a dohod představuje jediný bodrý "buddy" a filosof, který potřebuje naházet uhlí do sklepa. Film o rebelství proti režimu, kde jediným zobrazeným činem, který vykazuje určitý filmový drajv, pohyb směrem vpřed a proti něčemu (tedy žádné ohrané statické posedávání s perem nad stolem o podpisech či nepodpisech), je sebrání zapomenuté policejní čepice ze střechy auta VB a následný nástup na party se stylovým doplňkem na hlavě. Dřevěnost opakujících se motivů jako bílý papír nebo barvení plotu mlátí dveřmi. Dovedu si pak v kontextu čiré banality, jíž se film vyjadřuje, představit, že na velkolepě pojaté metafory se vstupy divadelní scény do reality je scenáristické duo po právu hrdé, ale bohužel se opět jedná o zcela zbytečný ornament, který nepřináší nic obohacujícího, natož originálního. A to raději ani nezmiňuji, že to měl být film o Havlovi.

plakát

Domangchin yeoja (2020) 

Tak nějak jsem v tomhle Hongovi marně hledal to, co mám na jeho filmech nejraději. Málo chlastání, málo trapnosti, málo nečekaně vyhrocených emocí, málo zoomů, málo kouření, málo atmosféry místa...a zejména dialogy, tedy základ každého z jeho filmů, mi zde připadaly poněkud vágní a spíše nejistě improvizované než promyšleně napsané, což platí i pro samotnou videoherní strukturu dále nerozvíjených setkání. Pobavil mě vlastně jenom rozhovor se sousedem o krmení koček a závěrečné znechucení nad opakujícím se spisovatelem. Nehongovský Hong.

plakát

Ohnivé koule: Návštěvníci z temných světů (2020) 

Herzog tentokrát uhodil na správnou strunu. Téma absolutní konečnosti skrze pád meteoritu navzdory ještě nedávné popularitě katastrofických filmů (na kterou je mimochodem vtipně upozorněno i v samotném maniakálně expresivním názvu dokumentu, jež mi nejprve připadal stupidní) v dnešní době příliš nerezonuje a tak se režisér vydává po celém světě za lidmi, kteří mají naopak tyto tělesa v hlavě den co den. Nebyl by to Herzog, aby nevzniklo množství zajímavých situací a nečekaných spojení - norský jazzový hudebník, sbírající hvězdný prach na střeše sportovní haly v Oslu, je jedním z nich. Dokument, celou stopáž trpělivě dokazující historickou důležitost tohoto fenoménu, v závěru úžasně shodí sám sebe, když musí nacvičení a prezentaci půl století nekonaného domorodého tance "hvězd" na jednom z ostrovů Torresova průlivu iniciovat sám Bavor Herzog, aby měl pro své dílo náležitě hořko-sladko-ironické zakončení.

Reklama

Reklama