Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krátkometrážní
  • Dokumentární
  • Akční

Recenze (965)

plakát

Fall (2022) 

To je mi ale falešný marketing. Když už začal ten otravný podzim, tak jsem si chtěl pustit něco tématického a ono se jedná o pády vedlejších postav. A nebo jde o odkaz na to, že dvěma nastala zima jejich lezení a jedné hodně krutý podzim, protože dle jejího chování v prvních dvaceti minutách se po následných zážitcích odstěhuje do Nizozemska. To hlavní, oč zde běží, respektive spíše sedí, tedy napětí, je vytvářeno lacinějšími prostředky, než bych čekal. Například detailů na uvolňující se šrouby mohla být klidně pětina a místo nich si lze dobře představit pár vyhrocenějších POV záběrů. Ty jsem si představoval i u sympatické Grace Fulton, která mi připomínala jinou herečku, Casey Calvert, ehm. Kromě klasičtějších fyzikálních boostů, kdy padesátikilová žena vytahuje desítky metrů těžší kolegyni i s jejími obřími nalejvárnami (často i jednoruč), mi nejvíc vadila zcela absentující výkyvnost konstrukce, jelikož při několikametrovém komíhání věže by se na oné plošince neudržel ani Tobey Maguire na vrcholu formy. Horem a dolem to ale relativně funguje, otočení supích rolí v závěru je hezké a vlastně co by člověk víc chtěl, je to jen survifall.

plakát

Texaský masakr motorovou pilou (2022) 

Kdyby hlavním zloduchem zůstala konfederační vlajka, zlověstně se třepotající v lehkém vánku, která naši milou skupinku foodpornhrdinů vyděsila víc, než celý nebohý třímetrový kožkař, možná by to byla menší sračka. "Who hired this clown (David Blue Garcia)?"

plakát

29. Český lev - Ceny České filmové a televizní akademie za rok 2021 (2022) (pořad) 

Hezký design scény a grafika, Havelka kultivovaný až nudný, na druhou stranu dobře korigoval povýšený hejt Malé Sonji směrem k ruským občanům - bez hrozby patnáctiletého vězení se lehce moralizuje a hraje na hrdinu. Ostrouhání extrémně přeceněné Okupace extrémně přeceněného Nohejla potěšilo. Za bombastickou informaci, že sedmaosmdesátiletý bůh surrealismu Švankmajer dokončuje dva nové celovečeráky (!!!) bych však po právu oceněného zvukaře Špajla a producenta Kallistu nejraději zulíbal.

plakát

Povodeň (1958) 

"Co tu stojíš, děvko? Táhni kam patříš!" Nejdeštivější český film a jistě jeden z vůbec nejmokřejších filmů všech dob, protože Mac Frič to tlačí na plný plyn, voda je voda a i nabušení soudruzi mají plné brejle a podléhají nejen deziluzi, ale až existenciálním myšlenkám. Ti řadoví samozřejmě neváhají naskočit do nepříjemné směny i od piva a rozjeté dechovky, poslední opozdilec kopne rum a jde také. Vedoucí inženýr v kanceláři skládá hlavu do dlaní a nad ní mu visí podivuhodný obraz s kruhem, jak od Maleviče. Kolega Heverle tiše nahlédne do dveří a -  "Dejte na něj pozor, člověk nikdy neví". Nasraná řeka, klády, bláto, sténající tatry, pramice, kožené kabáty a Lohniský ve výjimečně kladné roli. Dojemná Řehořova minirole, ještě dojemnější osud Fialova "Bulhara" a Zuzky, Krejčův okolnostmi ke zdi tlačený slaboch nakonec z patové situace vytěží náhodné a dočasné těsné vítězství, přestože mu extrémně kyselej Štěpánek krade pečlivě ubalené cigarety. Množství krásných nočních záběrů, dlouhých kamerových jízd, agresivních smyčců a drobných, zdánlivě nedůležitých scén, tvrdých i měkkých pohledů do očí. Koncentrovaný přehradní thriller. "Já bych třeba šel...ale dyť to vidíte sám. Rodina, barák, dítě nemocný..." - "Vy jste ale chudák, Rybo."

plakát

Die Saat (2021) 

Skromný, ale pěkný film, založený na houbařském pravidlu, že při nálezu jedné plodnice houby (či svině), se v blízkosti bude s největší pravděpodobností vyskytovat větší množství hub (či sviní) různého stáří, velikosti a stadia rozkladu. Otázka, co poskytuje podhoubí k růstu, je nasnadě a odpověď také. Velmi dobře zrežírované herecké výkony Kofflera a dětských hereček i sympaticky suše zachycené prostředí průmyslového okraje města drží Saat pohromadě a dodávají bezvýchodnému rodinně-sociálnímu dramatu tak často chybějící punc uvěřitelnosti.

plakát

Síla psa (2021) 

Cumberbatch je tak strašlivě krutý zmrd, že pálí papírové růže, blbě čumí, trousí rýpavé poznámky, pomalými pohyby si balí jedno cigáro za druhým, dokonce má tolik drzosti, že si píská pochod Radeckého a když jej jednou zčistajasna zahraje na banjo, šokovaná Dunst se nevyhnutelně proměňuje v trosku, neřkuli hnijící zombie. Jednou za půl hodiny se jako dřevěný panák zjeví její manžel, přestože na ranči také žije. A i když milý rančer přece jenom začne projevovat trochu lidského tepla (i "tepla") k něčemu jinému, než k posvátnému sedlu svého dávného guru Bronca, stejně si zaslouží chcípnout na sněť. S touhle tzv. revizí westernu se může jít nejpřeceňovanější žijící režisérka vycpat.

plakát

Ryba břichem vzhůru (2020) 

Eliza Petkova se sice snaží, aby její dílo na povrchu vypadalo jako hrdý zástupce berlínské školy, ale od první do poslední vteřiny filmu bohužel objevuje už dávno objevené a lépe provedené. Tematický kříženec Teorémy a Köhlerova zásadního stücku subžánru "letní nuda ve vile" jménem Bungalow, se pokouší budovat jakousi tenzi pomocí velmi banálních a průhledných postupů, které začnou být po čase až iritující svou úpornou snahou hnát diváka na značku, aniž by si tvůrce uvědomoval, že divák už ono označené místo dávno nahořkle sleduje z povzdálí. Tajemství ve filmu opravdu nelze vytvořit tím, že hybatelka děje u večeře pronese cosi o absenci vlastní minulosti a stejná postava se nestane zajímavější, uvěřitelnější či přitažlivější, když i při obyčejné chůzi neustále točí rameny a vůbec každý její pohyb nebo čin je nepříjemně afektovaný. Drama o třech postavách, které s postavami vůbec neumí pracovat, jelikož jakékoliv malé i větší účtování ve vzájemných vztazích je bolestně předvídatelné, si tak musí pomáhat otravnými a nicneřešícími elipsami, mezery jsou pak na oplátku nahrazovány výplňovými scénami, obsahujícími nejčastěji nemastně provedený a finesu postrádající symbolismus nebo zprofanované nástřihy na hlasitou diegetickou hudbu.

plakát

Hygiène sociale (2021) 

Zajímalo by mě, proč tenhle festivalový a kritický oblíbenec s filmografií plnou osmdesátiminutových děl považoval za dobrý nápad kopírování stylu Strauba a Huillet? Asi proto, že on nebo jeho producenti v klidu seženou prostředky i na něco takového. Dopadlo to jako unylý trapas ve vysoké či nízké trávě s rádoby oduševnělými, přitom tragicky napsanými i odehranými dialogy (kterými se podle svých slov snažil napodobit Roberta Walsera, haha), formální vychytávkou v podobě umaštěného filtru kamery (ale v každém záběru jinak, nápad hodný génia, který právě sežral kamion máslového popcornu) a bídnými kostýmy. Doufám, že štáb aspoň pochytal nějaké klíšťata za to, že jsem musel hodinu sledovat jejich zcela neinspirativní výtvor.

plakát

Titan (2021) 

Typický příklad festivalového povyku pro nic. Transgresivní je tady možná tak vytékání mazutu ze všech možných tělesných otvorů (nebo pozérské lámání už tak zobákovitého nosu), jinak se ale jedná až o trochu smutně konvenční film, který se tváří provokativně a přitom se téměř polovinu stopáže uchyluje do pohodlného, imaginaci zcela postrádajícího přístřeší pohádkových příběhů o ženách, vydávajících se za muže a průběžně řešících problémy s tím spojené. Proti srsti mi byla také vnitřní nekoherence filmu, týkající se mimo jiné hlavní hrdinky, která si v první části razí cestu světem jako nasrané beranidlo vraždící na potkání, aby se z ní lusknutím prstů stal ustrašený hošík, šokovaný při pohledu na omdlévající babku, přičemž ani jedna z extrémních poloh není opodstatněná. Je docela zvláštní, že se tento proces dá jednoduše interpretovat jako antifeministické poselství o ženě, která mužsky fetišistickým vztahem se Strojem počne svou cestu k sebedestrukci tím, že navzdory své tvrdosti nezvládá čistě mužskou roli. Což bych zrovna od oceňovaného filmu z roku 2021 nečekal. Za tuto interpretační otevřenost, výborného Lindona a mnoho otevřených záběrů na zadek Agathe Rousselle přidávám jednu hvězdu.

Reklama

Reklama