Režie:
Jiří MenzelKamera:
Jaromír ŠofrHudba:
Jiří ŠustHrají:
Rudolf Hrušínský, Vlastimil Brodský, Václav Neckář, Jitka Zelenohorská, Jaroslav Satoranský, Vladimír Šmeral, Ferdinand Krůta, František Řehák (více)Obsahy(1)
Film Skřivánci na niti natočil v roce 1969 Jiří Menzel na motivy povídek z knihy Bohumila Hrabala Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet. Dlouhých dvacet let zůstal film uzavřen v trezoru, protože vypovídal o absurdní realitě české společnosti padesátých let, která měla zůstat navždy skryta. Děj satirického filmu se odehrává na šrotišti kladenských oceláren, jež se stalo pracovním táborem pro ty, které komunistická společnost vyvrhla až na samý svůj okraj a zde je hodlala převychovat k obrazu svému. Vedle sebe se tak sešli prokurátor, který nechtěl pochopit, že právo by se mělo podřídit politickým cílům totalitní moci, adventista, odmítající chodit v sobotu do práce, filozof, nehodlající své myšlení vtěsnat do nových pouček, saxofonista, jehož nástroj byl odsouzen coby buržoazní přežitek, živnostník a řada dalších. O kus dál pracují „kopečkářky“, dívky a ženy, jež jediné východisko viděly v útěku za hranice, který se však nepodařil... Každá postava je poznamenaná tragickým lidským osudem, ale pohled Bohumila Hrabala je hřejivě lidský, plný porozumění a hledající v každé beznadějné situaci jiskřičku naděje. Jeho hrdinové, oblečeni do starých hadrů, se sice hrabou ve starém železe, ale zdají se šťastnější než ti, kteří je sem poslali. Do kin se tvrdě zakázaný film dostal až po jednadvaceti letech, premiéru měl v lednu 1990. Diváci jej až zpětně mohli zařadit do sledu zdařilých adaptací hrabalovských předloh, jejichž tvůrcem byl Jiří Menzel. Na Berlinale 1990 získal hlavní cenu Zlatého medvěda. (Česká televize)
(více)Videa (3)
Recenze (388)
Pokřivená doba, kritika komunistické zvůle, ideologické žvásty. Jeden z těch lepších Menzelových lyrických výletů po stopách slov, myšlenek a povídek Bohumila Hrabala. Krása života pohledem „politických provinilců“ z kladenských oceláren má výborné herce, skvělou Šofrovu kameru, Šustovu hudbu a několik mrazivých scén (uvěznění ohřívající se u ohně společně s „kopečkářkami“). Paradoxní situace Menzel skvěle přenesl na plátno (tedy až po „propuštění“ filmu z dobře utěsněného trezoru), groteskno jakbysmet. PS: Vedle Věry Křesadlové a Jitky Zelenohorské bych ten šrot taky klidně přehazoval – když už by nebylo zbytí. ()
"Ten člověk nezemře přirozenou smrtí." :-) Trezorový snímek Jiřího Menzela na motivy předlohy Bohumila Hrabala patří mezi filmy, které by se měly promítat povinně ve školách. Nejen kvůli samotnému politickému podtextu, ale kvůli jemnému, inteligentnímu humoru, který je třeba pěstovat! Máme my to ale štěstí, že máme v kultuře v tomto směru takové úžasné velikány! Skřivánci jsou jedna velká hořkosladká paráda a díky všem tvůrcům za ni. ()
Z toho filmu mám dobrý pocit. Smutněveselá poetika z jednoho šrotoviště, které má přetvářet staré železo na nové, stejně jako zde pracujícího třídního nepřítele v nového, lepšího, socialistického člověka. I na docela malém prostoru se podařilo dobře zpodobnit atmosféru doby se všemi jejími nectnostmi a šílenostmi a docela hluboko proniknout do povah a charakterů několika postaviček, ať už z tábora tehdejších vítězů či zdánlivě poražených. ()
Spolu s ŽERTEM, UCHEM a některými dalšími díly roku Pražského jara představují SKŘIVÁNCI jednak nejpoetičtější, jednak asi nejpronikavější vhled do temného období padesátých let. V roce Pražského jara byla na toto téma zahájena mimořádně ostrá diskuse, v níž Pichové-Tůmové, Vašové, Jankové byli sice v plné síle, ale současně i ve ve zřejmé defenzívě. Krátkost historického času Pražského jara sice umožnila mnohé, ale skutečné postižení skutečné podstaty hrůzných politických procesů dotčeno nebylo a být nemohlo, jak naznačuje osud zprávy Pillerovy komise, vydané Jiřím Pelikánem až v prvních měsících jeho nedobrovolného exilu. Možnost nahlédnout ponurou dobu nejistot, v mnoha ohledech připomínající nesnadný čas protektorátu, prizmatem nezaměnitelné hrabalovské poetiky, schopností úsměvu a nadhledu, pábitelského poetismu, byla mimořádná. A v tónech obou základních řad filmu - prozaické skutečnosti padesátých let i poetických sekvencí hrabalovského jazyka a nezaměnitelných hrabalovských promluv - tato "perlička na dně" "domu, ve kterém Hrabal odmítl bydlet", byla skutečně skvěle využita. Snad nejzřejměji tu byla vykresleno střeva neblaze proslulých potěmkinovských vesnic, zkorumpovaných zežluťáčtělých odborů ROH, i čestných a poctivých komunistů typu "mlékaře". Pozornost vedle titulních hrdinů zaslouží i prostorem malá, ale pro postižení filmu důležitá postava Hvězdářovy matky, výtečně zahraná Janou Štěpničkovou. Stejně jedinečná byla i Nejedlého postava skvěle zvládnutá někdejším hercem Osvobozených Vladimírem Šmeralem. Velmi neobvykle ve svých "nomenklaturních" rolích působí i Zdeněk Svěrák a sličná Věra Galatíková. Tajemný sedan či tatraplán, záměrně natřené černou barvou, rovněž nemohly nevyvolat hněvivou reakci tehdejších komunistických režimních nomenklatur. Film tak bezohledně - a přitom en passant - demaskující režim v poetistickém oparu svobodného, opravdu volného života pochopitelně nemohl nebýt nepohodlný normalizačním aparátnickým nomenklaturám, usilujících o návrat kýčovitých poetik tzv. socialistického realismu. Menzelův výrok, připomínající, že když byl film po uplynutí své dvacetileté "tezauračně trezorové" existence konečně uvolněn do volné distribuce, nechtěli Berlíňané věřit, že se jedná o tak staré dílo a považovali je spontánně za novinku, takže o opaku je musela přesvědčit až věkem změněná podoba Václava Neckáře, člena delegace na berlínském filmovém festivalu, nechtěně, ale výstižně modeluje a současně osvětluje "tvůrčí" kuchyni jednoho z největších českých režisérů hraného filmu. Je pozoruhodné i zaznamenánípotřebné, že právě svou poetistickou rovinou, schopností českého člověka žít a prožívat svébytně i doby nějtěžší, získává temný čas, o němž SKŘIVÁNCI pojednávají, lidský rozměr a tím i faktografickou věrohodnost a uměleckou přesvědčivost. Odhodlání žít, které zdobilo a zdobí nedobrovolné hrabalovské hrdiny z kladenských hutí, vyznívá přitom paralelně jako nejpřirozenější forma bytí i nejinvenčnější způsob imunitní - místy až humorem sršící - rezistence. Zřejmě nejen pro mne a generace pamětníků. () (méně) (více)
„….Už abych se dočkal tý doby, až budou burziáni v Paříži zametat ulice a pracující lid je bude kopat do prdele….“___Pro mě jeden z nejlepších filmů (společně s Kachyňovým ´Uchem´), pojednávající o morálně pokřivené době 50.let, plné ideologických žvástů, strachu z represe, udavačů, a nadšených budovatelů, žadonících v dopisech o nejpřísnější trest pro Miladu Horákovou. A Jiří Menzel, ruku v ruce s Hrabalovou předlohou, je unikát. Zatímco většina našich nedávných porevolučních filmů se neblahou dobu 50.let snažily přiblížit prostřednictvím „velkých osudových“ dramat, kde se mocně tlačí na pilu, aby snad i balvan slzu uronil, Menzel si vystačí s krásným poetickým vyprávěním, kde si pro vykreslení tíživé atmosféry té doby vytačí i s náznaky, lehkou melancholií, rádoby lidumilskými kecy politruka (geniální Hrušinský) a pouhým záběrem na auto Státní bezpečnosti, čekající na svou „kořist“ před vchodem do fabriky. A ty záběry na nekonečné řady ingotů a hromady plechů a železného haraburdí tomu dodávají šmrncovní dobovou atmosféru. ()
Galerie (43)
Zajímavosti (20)
- Režisér Jiří Menzel nabídl původně roli ministra Nejedlého (Vladimír Šmeral) herci Stanislavu Neumannovi, který ji nakonec odmítl. (moriaty)
- Film byl předán Ústřední půjčovně filmů 30. 10. 1969, a protože nebyl schválen do distribuce, uskutečnila se premiéra až v roce 1990. (ČSFD)
- V roce 1958 už byla novela Bohumila Hrabala „Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet“, podle které byl film natočen, připravena do tisku. Byl však odvolán Ladislav Fikar, ředitel vydavatelství „Čs. spisovatel“ a na jeho místo dosazen prorežimní kádr Jan Pilař, který již připravenou sazbu knihy nechal rozmetat. Uplynulo však několik let, doba se změnila a v roce 1963 tentýž Pilař knihu nejen vydal, ale i předal Hrabalovi nakladatelskou cenu. (sator)
Reklama