Flakotaso

Spíše než čistě neorealistickým nebo žánrovým snímkem je Chahinovo Hlavní nádraží psychologickým filmem zaměřeným zejména na ústřední postavu, avšak i s ambicí zachytit pulsující mikrosvět omezeného prostoru káhirského nádraží. Tomu odpovídá i to, že se Chahine často od postavy Quinawiho odchýlí a vyjevuje drobné scénky ze života vedlejších postav, jež se pohybují nedaleko, téměř v zorném poli hlavního hrdiny. Pro fungování filmu je zde vysoce důležitá pečlivě propracovaná mizanscéna - nebýt jí, nebylo by tak jednoduché si povšimnout dívky ve světlých šatech, která často pouze postává kdesi v pozadí a čeká na svého milence. Mizanscéna je zde použita i ke zvýšení napětí - když jde "nesprávná" dívka navštívit Quinaviho, zastaví se v mohutném průchodu do haly, v protisvětle, a v ten moment na cestě za ní projede vůz naložený sudy a zaplní celé pozadí. Nápadně je tak signalizováno, že stane něco podstatného. Quinavi dívku zabije a na konci se tak symbolicky na věčné časy "ožení" se svěrací kazajkou. Jeho láska tak zůstane nenaplněna, Chahine ale na konci dotáhne paralelu s příběhem dívky ve světlých šatech do konce. Ta ve zjitřeném dění při zatýkání vraha stojí nevšímavě na kolejích a hledí zamyšlena vstříc směru, kterým odjel její milý - přestože se tedy jedná o vraha a bezúhonnou dívku, jejich pocity jsou si podobné.

V mezičase před závěrem slavné trilogie o Apuovi natočil Satyajit Ray o něco méně známý, ale podle mého názoru mnohem lepší film. Jakoby si režisér chtěl odpočinout od rozvětveného mapování jednoho života a v protikladu k tomu stvořil dílo, které dodnes fascinuje svou sevřeností, čistotou a celkovou filmařskou hutností (hypnoticky pomalé pohyby kamery ve spojení s hudbou vytváří malátnou kontemplativní atmosféru a mohou vzdáleně připomenout filmy Bély Tarra). Hudební komnata je prosta jakýchkoliv rušivých elementů, vše se soustředí pouze na velkou vilu uprostřed pusté pláně a jejího pána, který nadevše miluje hudbu. Manželce se však mužovo rozhazování peněz za hudební dýchánky pranic nelíbí a tak se milý šlechtic pouze mnohoznačně zasměje, když žena se synem na čas opouští vilu a muž má před sebou světlé vyhlídky na další večírky. Osud však chce tomu, že žena se synem zahynou a v reakci na to muž na hudbu zcela zanevře. Film se zaměřuje především na drobnokresbu pána domu - hrdého příslušníka vyšší třídy ze staré školy, ale na pokraji finančního krachu a do protikladu k němu klade postavu moderního "self-made mana" Ganguliho, který se vyznačuje zejména podlézavým chováním, avšak slaví obchodní úspěchy. Závěrečný večírek s nejlepší dostupnou tanečnicí je tak typickým posledním vzepětím před nevyhnutelným koncem a zesměšnění Ganguliho posledním malým vítězstvím před definitivní prohrou.

Významný malijský filmař Souleymane Cissé se po studiu na moskevském VGIKu vrátil do vlasti a natočil zde svůj provokativní debut. Zdánlivě banální příběh o dívce, která přijde k těhotenství jako slepý k houslím a je za to vyhnána z rodiny, ale překvapivě nevyužívá prvky satiry k ostré kritice společnosti jako například Xala Ousmane Sembeneho. Dívčina němost jako by se tak promítala i do povahy filmu, který nehlásá kategorické soudy, proklínající nebo zesměšňující určité chování nebo společenskou vrstvu, ale spíše asketicky zobrazuje stav věcí v Mali poloviny 70. let. Zde na jednu stranu bohatě postupuje urbanizace a pronikání západních vlivů, jak je vidět zejména na zvycích mladých lidí, na druhou stranu je ale z klubu s moderní hudbou do primitivního hliněného příbytku překvapivě blízko. Na tomto kontrastu je založena celá hlavní zápletka - když otec dívky zjistí, že je jeho dcera těhotná, náhodně přihlížející přítel jej zklidňuje a navíc lakonicky dodává, že když dal dceři tolik volnosti, nemohl nic jiného čekat. Z rozhodnutí dceru vyhnat ale nesejde, film tak ilustrativně zobrazuje fakt, že tradice jsou zde stále silnější než cokoliv jiného, včetně vztahu rodiče a dítěte. Dívčina němost tak v poslední třetině filmu získává nový rozměr - i kdyby totiž měla dar řeči, s největší pravděpodobností by jí to nebylo nic platné.

Silné kafe. A to i na bídné poměry porevolučních pohádek. Měl jsem zlé tušení a náznaky kopřivky na těle už poté, co jsem zjistil že režisérem je Zelenka, ale ve skutečnosti to bylo ještě horší - někde na pomezí usínání a dávivého reflexu. Ten chytrák si krásně lišácky ušetřil práci a prachy - přece proč natáčet přirozeně, podle určitých zákonů (kde někdo někam jde a zase odejde, má to prostorovou a dějovou návaznost, střídají se exteriéry a interiéry), vyberu si tři místnosti a všichni mezi nimi budou neustále přelétávat vesmírem! Zelenka mimochodem ojebal i závěrečné titulky, takže kdyby někoho náhodou zajímalo, na kterém zámku se natáčelo, nedočká se. Takový výtvor si ani nezaslouží delší pozastavení nad tím, co je tam špatně, jelikož špatně je úplně všechno. "Detaily" jako to, že v jednom záběru jsou dva chlápci, z nichž jeden má třírohý klobouk a paruku z 18.století a druhý cylindr z 19.století už tak diletantskou skupinu tvůrců samozřejmě nemůžou zajímat. Chtěl jsem dát jednu hvězdu za to, že se filmu povedlo vyvolat lítost nad Preissem, ale proč bych to dělal, že...

Takový ten film, o kterém se krásně píší sáhodlouhé analytické a interpretační texty, ale pokud člověk nepovažuje podvratnost za základ filmového umění, tak mu to mnoho navíc nedá.

Zanussi opět ostrý jako břitva...nebo spíše jako střep - ne náhodou se ve filmu tak často mluví o skle. Výkon Maji Komorowské (v jejím prvním celovečerním filmu!), je tak fantastický, že nenacházím slov. Slova obdivu ale nacházím pro režiséra, jehož tvůrčí metoda je s mým vkusem dokonale kompatibilní. Krzysztof Zanussi dokáže nekompromisně řešit závažná morální dilemata a přitom pateticky nemoralizovat a neupozorňovat na sebe jako na egoistického auteura, zjednodušeně něco ve smyslu "jenom já jsem ten, kdo vám ukáže, jak to je" (což někdy cítím třeba u Bergmana). Jednoduše dát nitkami scénáře dohromady určitou hypotézu, převést ji na plátno a předat ji divákovi tak, aby přes svou dokonalou přesnost, věcnost a sevřenost nepůsobila směrem k příjemci uzavřeně, ale do určité míry otevřeně, nejednoznačně, s velkým prostorem k manévrování. A manévrovat vně i uvnitř filmu se dá opravdu jakkoliv, což nejvíce vyzní v závěrečné scéně, kdy se Marek vyspí s Witovou sestrou. Není to Wit, kdo mstí sestřinu čest, ale naopak Marek znechuceně odvrhne "marnotratného syna" Wita, jelikož stále nachází k tomuto kroku morální právo. _______ "Viděl jsi někdy lidskou kůži pod mikroskopem? Póry jsou jako krátery. Odporné."

No jo, Poláci se opět nebojí rýpat pořádně hluboko do vlastních řad. Celkově ten film není úplně bezchybný, občas to bylo lehce kostrbaté v návaznostech a závěr byl překvapivě uspěchaný, klidně mohlo být ještě třeba dvacet minut navíc. Na druhou stranu je potřeba opět ocenit onen specifický polský "realistický touch", stupňující se syrovost (i když jsem si po zkušenosti se Zlým domem a Růženou pořád představoval, kam až by ten marasmus vystupňoval takový Wojtek Smarzowski :). No a taky mě hodně bavil výtečný a pro mě dosud neznámý herec Ireneusz Czop. A ještě se mi hodně líbilo, jak komplexně Pasikowski pracoval se zdánlivě nenápadným a nepodstatným detailem, ukradeným kufrem v úvodu filmu, kvůli čemuž musel hlavní hrdina neustále chodit pouze v obleku - takže si ho musel neustále prát (což je záminka k "meziscénám") a navíc jej tento look vizuálně ještě více vyděloval z nepřátelského prostředí vesnice. Nejpodstatnějším zprávou kterou Poklosie velmi sugestivně vysílají je ale onen neustále implicitně přítomný obrovský vykřičník, totiž jak dalekosáhlé s nesmazatelné následky má válka. A právě válka dává nejlepší příležitost oné pověstné svini, která se může skrývat v každém...

Artisti. Jazz. Esence šedesátek par excellence.

Je to určitě dobrý a záslužný film, ale docela jsem tam postrádal větší důraz na to, že pokud kosatka loví (třeba i lidi), tak pouze dělá to, co je pro ni přirozené. A ne, že je to způsobeno pouze stresujícím životem v zajetí nebo "špatnými" geny jednotlivce. Navíc s tou nevinností cvičitelů v rámci kosatčího průmyslu bych byl taky opatrný. Všichni to dělají dobrovolně a sami tak onu celou mašinérii vědomě podporují.

Výborné. Sice to není zdaleka čistých pět hvězd a je to tak trochu hra na jistotu (zhruba první půlhodinu jsem se neustále děsil, že je to kopie Mezi zdmi), ale za výkony Seydoux a Exarchopoulos (nedá se říci, která je lepší), za práci s modrou a vůbec za tu celkovou čistotu a ohromující upřímnost, realističnost a odvahu - zejména v naturalistickém zobrazování tváří tak, jak ve skutečnosti vypadají...ale samozřejmě i za sexuální scény - si to Kechiche zaslouží. Není to absolutně strhující a geniální filmařské dílo, ale pedantsky vycizelovaný film, šlapající jako švýcarské hodinky ano. Vynikající vrcholnou scénu v kavárně si pustím asi ještě mnohokrát. ** update: s odstupem času dojem lehce zeslábl a film se jeví ve svém ryzím realismu docela ploše, chybí něco nedořečeného, otevřeného, vše je příliš jasné a jasně dané.