Flakotaso

Je to velice zábavné hlavně svou jinakostí - no považte, znáte nějaký jiný česko-ruský ostrovní eastern? Vůbec, ta celková lehká neotesanost a nedokonalost celku, o kterou se zasloužily především zjitřené okolnosti vzniku, atraktivitu filmu spíše zvyšuje než snižuje a k samotnému prostředí pustého ostrova dobře pasuje. Hlavní dějová linie se postupně láme, do půlky to vypadá na příběh o správném chlapákovi, kterému budou zapšklí obyvatelé ostrova dělat problémy, ale nakonec se z toho vyklube klasický vztyčený prst o tom, jak se jednomu kvůli zlatu zcela zatmí před očima, na což také doplatí. Nejvíce mě ale překvapila mě velkolepost a žánrovost Šustovy vynikající hudby, dovedl bych si ji bez problémů představit v jakémkoliv velkém západním westernu. http://www.youtube.com/watch?v=emPsKbRoK3M

Skvělý jazz to nakopává o hvězdu výše.

Na západě oslavovaný a ve své rodné zemi perzekuovaný tvůrce Jafar Panahi založil svůj pátý celovečerní film na nápadu o možnosti natáčení v reálném čase v průběhu fotbalového zápasu mezi Íránem a Bahrajnem o postup na Mistrovství světa v Německu - a to přímo na inkriminovaném stadionu. Kvůli tomuto omezení točil pravděpodobně většinu scén na první pokus a film tak poskytuje skrze ruční digitální kameru kýžený dotek reality, což podporuje i obsazení všech rolí přirozeně se chovajícími neherci. Díky této jasně dané koncepci je tak předávané poselství o „íránských ženách mimo hru“ podáváno překvapivě lehce a nenásilně, i když občas možná až příliš přímočaře. Závěrečná epizoda v autobuse pak působí poněkud nastavovaně, jelikož důležitá zpráva je dávno předána a film potom už, podobně jako samy íránské fotbalové fanynky, pouze nervózně přešlapuje na místě a čeká na vytoužený postupový konec zápasu.

S Godardem je to těžké. Ten film je samozřejmě hrozně chytrý a přitom jednoduchý a v podstatě nenáročný na interpretaci, ale to, co je na něm skvělé, mi zároveň jakýmsi způsobem hodně vadí a nedokážu se nad tím dojímat oním způsobem mnoha cinefilů, godardofilů a lemépris-filů. Úžasná kamera, hudba, můj oblíbenec Piccoli, Bardotka mě nikdy moc nebrala - ale ok, je to kultovní osoba, sebeuvědomělost filmu tisíckrát jinak atd. Objektivně je to téměř dokonale udělané, ale subjektivně tomu nedokážu podlehnout, aniž bych lhal sám sobě. To bych pak samozřejmě sám sebou musel pohrdat :). Přesto zatím asi nejlepší Godard.

Hvězda za pár skladeb Fatse Wallera a jednu funkovou od The Gap Band. Jinak škoda mluvit. Člověk nevychází z údivu, jak trapně slabý scénář lze dotlačit k realizaci za 20 milionů dolarů, když má režisér dobré jméno.

Xala, patrně jedno z nejlepších děl "otce afrického filmu" Ousmane Sembeneho je mnohovrstevnatou a velmi břitkou, občas až buňuelovsky absurdní satirou, jejíž vyznění je bolestivě platné do dnešních dnů a nutno říci, že s přesahem nejen do postkoloniálních zemí. Úvodní scéna by vytržená z kontextu mohla působit jako upřímně myšlená oslava Senegalců, kteří konečně vzali věci do vlastních rukou, neprodleně vyhodili buržoazní vládu bílých a na vedoucí místa okamžitě dosadili vlastní černou vládu. Ostře mířená kritika se však objeví záhy, když nové vedení začne zanedlouho korumpovat stejně jako staré. Jeden z členů, El Hadji se navíc právě potřetí žení a tak nově nabyté peníze přijdou vhod. El Hadji se také chová jako příslušník bílé buržoazie, mimo jiné odmítá pít cokoliv jiného, než balenou vodu Evian z francouzských Alp. Na tradici polygamie však lpí, tady ale fatálně zklame sám sebe, když při svatební noci s třetí manželkou zjistí, že je impotentní - někdo na něj seslal prokletí "xala". Za vrchol filmu je považována finální scéna, kdy je ponížený, majetku zbavený a z vlády vyhozený El Hadj vystaven plivancům ze strany mstící se chudiny, aby si uchoval alespoň to jediné, co mu zbylo - své mužství. Mne však nejvíce svou dokonale čistou metaforou zaujala postupně vrstvená a zdánlivě nepodstatná vedlejší linie, kdy si bezejmenný pouliční zloděj za uloupené peníze koupí drahé šaty a v závěru se zcela nečekaně objeví na scéně, když je při hrdinově vyhazovu představen ostatním členům vlády a okamžitě dosazen na jeho místo. Sembene tak doslovně převádí do obrazové podoby známou tezi, totiž že v politice je třeba především umět krást a převlékat kabáty.

Velmi dobré. Všechno šlape tak jak má - dobře vybraní herci, hudba, kamera (hlavně dlouhá montážní scéna s podmazem MGMT byla vynikající). Scénář taky není z těch tuctových a přináší pár příjemných odboček oproti běžným klišé. Přesto mi některé vztahy mi připadaly trochu nedostatečně vykreslené, možná by to chtělo tak 10-15 minut navíc. Tematicky silně spříznění belgičtí Velikáni Bouli Lannerse byli proto přece jenom o něco lepší, především tím, že šli v pití kalichu hořkosti ještě více na dřeň.

Je pravda, že celá dějová linie kolem Sonji Henie je v Sun Valley Serenade poněkud přestřelená, ale jedná se koneckonců o variaci na screwball komedie, obohacenou o muzikálové a hudební vložky, takže nějaká ta přehnanost je v tomto žánru zcela na místě. Zábavné pro mne byly i mnohé hlášky, dokonce i ty, které byly opakované v průběhu filmu několikrát ve stejné podobě, ale právě svou roztomilou přiznanou "dřevnatostí" či těžkopádností zůstávaly velmi vtipné. No a to hlavní, Glen Miller Orchestra šlape jak lokomotiva, takže i díky výtečnému hudebnímu podkladu se jedná o pohodový oddychový film (a jako takový netrvá déle než hodinu a půl, toto nepsané pravidlo bohužel většina dnešních hollywoodských scenáristů, režisérů a střihačů oddychových komedií nezná nebo nechce znát).

Tolik ód na výkony hlavní dvojice, ale já na konci filmu stejně fandil jenom De Nirovi, aby vyhrál sázku. Ostatní pro mě byli od začátku do konce jenom otravná, arogantní a nevychovaná individua, kterýchžto záporné vlastnosti jsou prezentovány víceméně jako klad a zdůvodněny zjednodušeně pouze tím, že jsou "tak trochu na hlavu". Upřímnost ani chemie v tom filmu absolutně není, i když se o to snaží. Také si ještě neodpustím poznámku k výkonu Jennifer Lawrence - není podstata dobrého hereckého výkonu v tom, obsáhnout velký rejstřík emocí a přenést je na diváka? Z Lawrence jsem měl celou dobu pouze jeden pocit - neustále se tváří nasraně/arogantně a chce aby to vypadalo sexy/svůdně. Kolem a kolem je to takový trošku lepší průměr romantických "feelgood" tragikomedií. Děj je, kromě osvěžujícího nápadu s rámováním americkým fotbalem, jedno velké klišé (aspoň, že v závěru nedostali 10 bodů) a Russel mě tak stejně jako ve Fighterovi zaujal spíše formálními náležitostmi - zejména je tady na mainstream docela dobrá kamera. Každopádně netuším, čím takový zcela běžný a řadový film zasloužil tolik pozornosti a osm oskarových nominací. Pocit z filmu jednou větou? Mainstream, který si hraje na indie nezávislárnu, ale přesto chce cele zůstat mainstreamem. Nevím, jak jinak to vyjádřit :).

Poslední dobou jsem viděl víc Bergmanů za sebou a pořád se mi honí hlavou, jak obrovskou měl tento slavný rejža výhodu v tom, že měl možnost neustále pracovat se stále stejnou skupinu vynikajících herců. Na ženách můžete oči nechat a muži charismatičtí až za hrob. Kdoví, jak by jeho filmy vypadaly, kdyby tyto možnosti neměl nebo je měl omezeny. Ale dost spekulací. Tvář je podle mne každopádně jeden z relativně lehce slabších Bergmanových děl, ústřední konflikt mě příliš nechytl, nezabořil se mi do mysli. Klasická situace setkání skupiny lidí v omezeném prostoru jednoho domu je sice opojná jako vždy, ale tentokrát se nevyvíjela úplně tím směrem, kterým jsem doufal - až bych řekl, že se zůstávalo spíše na povrchu. Užíval jsem si tak spíše samotné herce (zejména Bibi Andersson a von Sydowa), nezvyklou kytarovou hudbu a taky mě potěšil výborný konec, který mi jakýmsi způsobem evokoval něco z Rukopisu nalezeného v Zaragoze, ostatně i několik dalších momentů.