Flakotaso

Proč se současné české a slovenské filmy stále nemohou vyhrabat s absolutní průměrnosti až podprůměrnosti? Tato otázka mě napadá u každého současného filmu, ze kterého stříkají ambice (ať už přiznané či ne) a kritická obec je v očekávání toho, že se konečně objeví dílo, které by bylo schopno konkurovat alespoň lehce nadprůměrné vrstvě evropského uměleckého filmu. To, co se děje vždy poté, mi připadá jako podle kopíráku - ambice mohutně splasknou jakmile se zhrzení tvůrci doví, že je žádné prestižnější festivaly nepřijaly a diváci potom většinou jenom musí pokrčit rameny a uznat, že vznikl další pokus, který se nesnaží být svébytným, sebevědomým filmem, schopným obstát i ve větší konkurenci, ale je pouze jakousi velmi opatrnou a zpátečnickou zkouškou, která se křečovitě snaží vypadat alespoň trochu jako to, co se točí v celé Evropě na mnohem vyšší úrovni. Festivaly nechtějí pokusy, chtějí hotové a dospělé filmy. To, že je Lehotského Zázrak opět jenom zkouškou a ne dospělým filmem, čiší doslova z každého záběru a to je na tom nejsmutnější. Kameraman se snaží napodobovat snímání evropských filmů sociálního realismu - občas mu to jde, občas ne. Hudba je naprosto zbytečná - nemá ve filmu naprosto žádnou funkci, objeví se párkrát na začátku, potom až na konci, ale "musíme tam nějaké to brnkání na klavír dát, diváci by přece film bez hudby nepřijali". Scénář je asi vůbec nejhorší složkou, což je opět tristní skutečnost - působí, jakoby scenárista nakoukal všechny filmy o mládeži, označované za alespoň trochu kontroverzní a potom brousil všechny hrany tak dlouho, až vzniklo beztvaré nevýrazné nic, ve kterém paradoxně zůstalo mnoho klišé, odboček a mezer, které v údajně realistickém filmu nemají co dělat (aneb tváříme se realisticky, ale - hrdinka musí být alespoň jednou znásilněna, alespoň jednou zmlácena, alespoň jednou přežít automobilovou havárii atd. - věčný rozpor, vždyť "musí se tam přeci něco dít, je to fikční film!". A samozřejmě nesmí chybět klasická zkostnatělá a přežitá scenáristická berlička v podobě učení angličtiny a snu, tentokrát o odjezdu do Británie. Režisér sám po projekci řekl, že sama představitelka hrdinky je ve skutečnosti velmi bezcílná, bloumá, hledá se. Proč to tak není i ve filmu? Právě neschopnost scénář očesat, vyčistit a upravit ho tak, aby byl sevřený, je nejpalčivějším problémem Zázraku, který je tak opět tím, k čemu byl díky výše zmíněným faktorům od začátku odsouzen - dalším pokusem o zázrak, který za této konstelace nikdy nemůže přijít.

Kaurismäki ***** - potvrzení toho, že i beze slov se dá nádherně vyprávět. Costa odpad - potvrzení toho, že tento režisér jde se svou tvorbou postupně do nejhlubších pekel a toho, že nepřetržitý proud trapných slov dobrý film nezaručí. Erice **** - potvrzení toho, že i hodně slov může vytvořit kompaktní celek, když režisér ví co dělá. Oliveira **** - a nakonec potvrzení toho, že i ve 104 letech se dá natočit originální a vtipný film.

Chyby to má a není jich málo. Například první půlhodina je vyprávěna dost zmateně a nekoncepčně a chytilo mě to vlastně až zhruba od půlky. A celá "německá" část je tam navíc, až bych řekl jako pěst na oko, respektive je velmi neuměle napasovaná na jednoduchý základní trojblok Krobot-Jeseníky-vlaky. Ale pořád je to na české poměry velmi odvážný počin, už jenom tím, že se to křečovitě nesnaží zalíbit masám, ale jede si to po své specifické, předem vytyčené linii, zaměřující se spíše na vykreslení atmosféry pomocí drobných detailů, než na příběh narvaný zásadními událostmi. Alois Nebel není zdaleka dokonalý, ale je svůj. To se v českém prostředí - které se čehokoliv, co se alespoň trochu liší, bojí jako čert kříže - musí ocenit.

Film o tom, že lidé jsou si schopni pomáhat pouze tehdy, když je prostředníkem mezi nimi zvíře, v tomto případě kůň (jinak je to většinou pes). Tento fakt dělá film implicitně velmi nepříjemným, přestože absolutně nechtěně. To je na tom nejhorší - pro většinové publikum to paradoxně má mít (a taky má) zcela opačný účinek. Velice mě však u Spielberga zklamalo, že mě to nestrhlo a nezaujalo ani filmařsky - rutinní, kýčovité, bez drajvu a nápadu. Občas mi to dokonce tím barvotiskovým vizuálem velmi lehce připomínalo Burtona, což je pro mě osobně to nejhorší možné přirovnání. Nejhorší Spielberg z těch deseti, co jsem zatím viděl.

Je sice hezké, že Refn jde proti diváckým očekáváním a že z Goslinga udělá záporáka a z Pansringarma klaďase, ale to ještě neznamená, že je to taky dobrý film. Nefunguje to. (a Martinezovo neustálé unylé návodně - mysteriózní dunění mě dost vytáčelo) _____ http://www.csfd.cz/film/33427-buh-odpousti-ja-ne/

Měl jsem chuť na nějakou kanonickou klasiku a volba padla na mého druhého Ozua. Upřímně jsem nečekal, že mě Pozdní jaro tak dostane, jelikož jsem si zatím nebyl jistý, zda mi režisérův styl zcela vyhovuje, ale je to právě jeden z těch filmů, do kterého se zavrtáváte sice velmi pomalu, ale zato jistě. A na konci se dostaví neodbytný pocit, že tak lidskému a čistému filmu, hořkosladkému jako život sám, se snad ani nedá nic vytknout - je to vlastně posmutnělá meditace o nemožnosti úniku a nutnosti se neustále podřizovat nepsaným společenským pravidlům, přestože to hlava i srdce cítí jinak. Fantastické herecké výkony hlavní dvojice, zejména Čišú Rjúa jsem doslova hltal v každé scéně. Jinak mě docela překvapilo, do jaké míry bylo už v roce 1949 Japonsko ovlivněné západem - baseball, Coca Cola, Gary Cooper, koncert klasické hudby, smokingy na svatbě. A ještě jedna poznámka - Ozu je borec už jenom kvůli tomu, jak film oprostil od jakéhokoliv balastu - například neukáže seznámení, svatbu a dokonce ani samotného ženicha, protože by to prostě nesloužilo příběhu a nijak by jej to neobohatilo. Z tohoto by si mělo vzít příklad mnoho dnešních filmařů.

Malick natočil vlastně téměř totožný film jako předchozí Strom života, s tím rozdílem, že v To the Wonder chybí skvělá scéna stvoření. Jinak pouze sled náladových obrázků doprovázený nejkýčovitějšími proklamacemi o lásce a Bohu. Kdyby to fungovalo, nebudu mít nic proti - vysoce umělecké filmy s vyprázdněnou narací a minimem dialogů mám moc rád. Musím v nich ale doslova cítit ten jedinečný autorský vklad a dokonalou promyšlenost. V souvislosti s Malickem se sice mluví o "intuitivní filmařině", ovšem tento argument z podstaty věci nemůžu brát jako relevantní (to by byl potom intuitivní filmař každý špatný filmař, čímž neříkám že Malick jím je). Kdyby se 3/4 jakýchkoliv náhodně vybraných scén a záběrů vystřihly a byly nahrazeny opět náhodně vybranými, například vystřiženými v postprodukci a byly opět zcela bez souvislosti pospojovány, byl by to opět ten samý film. Takhle jsem se pořád nemohl zbavit přesvědčení, že Lubezki si hraje s kamerou, Affleck a Kurylenko kolem sebe poskakují a do toho slyšíme variace slovních spojení "shall love" a "searching Krist" společně s hromadou klasické hudby. Kde je režisér? Searching director. Navíc mě doslova vytáčela neupřímnost filmu - 80% záběrů bylo natočených v podvečerním čase jenom proto, aby bylo slunce v rovině s kamerou a dělalo do ní hezké obrazové efekty. Skutečnost nikde. Tohle pro mě není umění, milý Terrenci.

Na můj vkus je v tomto Bergmanovi o dost víc dialogového balastu, než bylo potřeba. Ale co naplat, stejně se tam vždy čas od času objeví scéna nebo detail, kvůli kterým stojí za to Obřad vidět. Vizuálně jde o absolutně strohé a perfekcionistické dílo, o to víc tak pronikají do popředí klasické bergmanovské témata, z nichž zde nejvíce vystupuje jako vždy sexualita, psychologie a divadlo, ale také jeden obecně v kinematografii nepříliš často reflektovaný fenomén - a to neustálé hraní rolí. A jejich prolamování. Právě tyto až expresionisticky zahrané a vyhrocené scény se zlomeným právníkem v podání výborného Erika Hella jsou na Obřadu tím nejlepším.

Hm, pro mě docela obyčejná bezdějová hovadina, která přímo škemrá o interpretace různých nadšenců. Já však po zhlédnutí nemám na nic takového ani sebemenší chuť, protože ten film za to jednoduše nestojí. Formálně slabé, otravovaly mě ty neustálé poskočné střihy a amatérská digitální kamera a obsahově se nemáme o čem bavit, jelikož to kvůli vyvolání pocitu falešné hloubky poskytuje co nejméně informací. A přívržencem umělého "no reason" násilí taky nejsem. Film naprosto mimo můj vkus.

To Lavantovo kostkované sako bych chtěl. I když je možné, že vypadá tak dobře jenom na černobílém filmu :). Samotný film není úplně špičkový a dechberoucí, celkově je to spíše lehký nadprůměr, ale přesto je tam mnoho hezkých detailů a scének + minimálně dva záběry z ranku téměř geniálních. http://1.bp.blogspot.com/-7nVZXaz-eM8/UBG3vgbrOtI/AAAAAAAACbs/p8q8TwBdx7w/s400/BoyMeetsGirl3.jpg a http://25.media.tumblr.com/tumblr_megkabRAUj1qzpdnho1_r1_1280.png