Flakotaso

Je až bolestné sledovat, jak primitivními prostředky se Camposův film chce tvářit jako těžce stylový a artový indie thriller. Slovo "killer" v názvu (už jenom tohle na hodně lidí funguje skvěle, je vtipné, kolikrát jsem před filmem zaslechl od okolostojících lidí věty jako "sajmon killa, pojď na to, super film!"), Američan v Paříži (megaklišé č.1), chcípák pod křídlem prostitutky (megaklišé č.2), mnoho docela cudně natočeného sexu a k tomu nahodile používaná buď burcující nebo pohodová hudba. K tomu všemu navíc brutálně otravný chcípák Brady Corbet (ne, opravdu to není jediný důvod, proč se mi ten film nelíbil) a znovu velmi primitivní a unylá formální stránka, která se snaží navodit dojem promyšlenosti a ucelenosti tím, že se od začátku do konce používá zcela totožné blízké záběrování - progresivita, překvapení, originalita jsou neznámými pojmy. Dvě hvězdy za ústřední song. Camposovým vzorem je prý Haneke, Simon Killer však nesahá po kotníky ani jedinému z filmů tohoto režiséra. Je to spíše taková typická ukázka měšťáckého artu bez skutečných hodnot.

Mramorizace hereckého umění Juliette Binoche - už dlouho jsem na někom tak nevisel očima. Dumont umírněný a utlumený, avšak stále výborný.

Audiovizuální nálož roku. Film, u kterého bohatě stačí pouze povrch, aby si ho vnímavý člověk dokonale užil (navíc do hloubky to stejně beztak příliš nejde - a to není výtka, spíše naopak, sám Sorrentino řekl, že je to v podstatě velmi jednoduchý film...celou dobu mě napadalo, že je to o ničem a zároveň o všem. Ale kolik je filmů, které jsou o ničem a kolik o všem? A jsme u toho.). Někdo, kdo natočí něco, co alespoň v první půlhodině působí jako naprosto neuvěřitelné zjevení (než si na to divák s vytřeštěnýma očima a celým tělem rozechvělým výtečnou hudbou pomalu zvykne), si zaslouží všechen respekt a titul jednoho z nejlepších současných (nejen) evropských filmařů. Sorrentino jím je (jeho naprostá suverenita snese srovnání snad jenom s P.T. Andersonem). Snad nejvíce mě ovšem překvapilo zcela nečekané množství skvělého a vkusného humoru. Tak dobře a upřímně jsem se v kině už dlouho nezasmál. Navíc klasicky výborný Servillo a jeho dikce (jasně, není to Mastroianni - jo, porovnávám neporovnatelné, ale já s tím srovnáváním Felliniho a Sorrentina nezačal :). Po slabém This is must be the place se s La Grande Bellezza vrátil na vrchol. Nemám ten výraz rád, ale řekl bych, že podle celkového feelingu samotného filmu i kolem něj máme před sebou něco jako "instant classic". Nezbývá než doufat, že tento rejža odolá vábení hollywoodských dolarů a bude i nadále tvořit v Evropě.

Není to tak po všech stránkách zcela geniální jako - zejména poslední - Reygadas, ale stále je Escalanteho Heli mnohem zajímavější, nápaditější a nekompromisnější, než drtivá většina ostatních běžných artů. Mexický art strikes like hell.

Dostalo mě to. Jeden z nejpravdivějších a nejreálnějších filmů vůbec. Vlastně téměř geniální celkový tvar, kde v sobě každá scéna skrývá mnoho velmi skutečných poznatků - některé z nich jsem asi ještě nikdy žádném filmu nezachytil. Ani náznak nějaké křeči nebo umělosti. Tarr byl pán i v raných letech tvorby.

Celá obrovská závěrečná scéna v opeře, dokonale citující Hitchcocka, je výborná. Škoda, že takový není celý film - předchozí dvě hodiny jsou totiž docela nudné a nezajímavé, tedy alespoň pro člověka, pro něhož nepředstavuje série Kmotrů jeden ze smyslů života a osudově neprožívá každou smrt či zranění některé z postav. A Al Pacino se může snažit jak chce, ale bez velkého Marlona to už bohužel není ono.

Nepatří to rozhodně k nejlepším Greenawayovým filmům, přinejmenším Umělcova smlouva, Zet a dvě nuly a Topení po číslech jsou o slušný kus výše a tak musím dát "pouze" čtyři hvězdy. Ten pekelně stylový a typicky greenawayovský závěr mě sice přinutil uvažovat o plném počtu, ale nechám to tak. Mimojiné naprosto fantastický Michael Gambon (takový výkon už jsem neviděl, či spíše v tomto případě neslyšel, už hodně dlouho), nahá Hellen Mirren a klasicky výtečná a nenahraditelná Nymanova hudba (poněkud mě iritovaly akorát ty podivné uječené zpěvy malého chlapce). Celkově lehké zklamání.

Žvahlav má na Švankmajera trochu slabší rozjezd, ale druhá polovina už je klasicky vynikající (zejména tančící nůž je naprosto geniální :).

No jo, komu by se nelíbilo, kdyby po něm jela Charlize Theron jak po uzeném? V posledním Reitmanově filmu je to ovšem asi největší problém - po celou dobu mě neopouštěl pocit, že se na tento fakt film až příliš spoléhá a nijak výrazně jej neobohacuje ani nerozvíjí. Výjimkou je výtečná scéna v závěru - ranní dialog Mavis se sestrou jejího kamaráda. Tady se jde poprvé a naposled konečně trochu do hloubky, což je docela škoda. Formálně je to kvalitní, pár hezkých zrychlených momentů, ale nemá to zdaleka ten drajv a hutnost jako Lítám v tom. Young Adult tedy dopadlo přesně tak jak jsem čekal - Reitmanova oddychovka po majstrštyku Up In The Air s několika malými odchylkami oproti běžným americkým dramediím. Ale potěšila mě alespoň rejžova soudnost co se týče stopáže, věděl, že nemá smysl tento scénář natahovat na dvě hodiny, jak je v posledních letech neblahým zvykem. Řekl a ukázal co chtěl a nazdar bazar, nač to protahovat. (poznámka: řeči o tom, jak je opojné/nepříjemné, že hlavní postava není "user friendly" jsou poněkud liché. Proboha, tak nemá ráda děcka, chlastá a je sebevědomá. To je toho!)

Velice příjemná slovenská miniatura s geniálním Kronerem. Má to zejména nádhernou atmosféru, duch doby z toho přímo dýchá. A to se jedná jenom o středometrážní televizní film s minimálním rozpočtem...dneska už to bohužel nikdo neumí. Jediné, co mi na Bahnově filmu lehce vadilo, byly trochu moc protahované snové scény.