Pucimka

BBC to prostě umí. Ve svých dokumentech dokáže obsáhnout vše, co by si přál každý blockbuster. Napětí, dojetí, strach, překvapení a hlavně údiv. Divák nestačí žasnout. Nejen nad kamerou, střihem a hudbou, ale také nad scénářem, který většině podobným dokumentům chybí.

Odporná dokonalost hlavních hrdinek, nevhodná hudební složka a svět(y), které svým překombinováním až moc připomínají Burtonovské psychedelické sny. To vše vykompenzovaly a obrátily v poněkud zvrácené klady přepychové detailní záběry, dech beroucí scény a experimentální střihová skladba. Film který si zaručeně zaslouží nejen rozbor naratologický, ale také genderový. Aneb asi si půjdu do sámošky koupit umělé řasy a peroxid.

Film, díky kterému si člověk uvědomí, jak vlastně nic v životě nedokázal...

Nejsem si jistá, jestli jsme všichni viděli stejný film.

Petera Krištúfka inspirovala současná tendence narušování a hlídaní soukromí. Převážná část filmu se odehrává ve sterilním (Ikeou vybaveném) minimalistickém prostředí Oliverova bytu, které krásně souzní s jeho podobnou, jedním směrem upřenou, myslí. Pravě v tomto jednoduchém prostředí, obyčejného slovenského sídliště na sebe strhávají pozornost hlavní postavy. Sledujeme jejich psychologický vývoj, žádající si skvělé herecké výkony. Možná si i přeji, aby jednou Trojan zklamal a nezvládl svou roli, protože jeho vychvalováním bych už jen opakovala. Film není žánrově jen psychologický, jsou v něm samozřejmě oblíbené česko-slovenské prvky tragikomična. To může vadit některým divákům, které tím odvádí od hlavního příběhu. Ale milovníci suchého humoru si přijdou na své. A také pokud se vám líbily filmy Okno do dvora a Following, snímek určitě nezklame.

Ano, opravdu je to apokalypsa. Totální. Pouze vraždící babička a krvelačný klučík měli něco do sebe.

NE Michal Viewegh opravdu neumí psát scénáře. Jediné, co na filmu opravdu vyniká je kamera Tomáše Sysla.

Inu, většina z nás ví, co od takového filmu čekat a zároveň i nečekat. Je jasné, že herci za své výkony nikdy nedostanou cenu akademie a stejně tak ani scénárista a zároveň režisér snímku. Film má však několik kladů, které je třeba ocenit. Ve srovnání s konkurencí svého specifického subžánru se ve filmu objevují reálné záběry zvířat (ryb, paryb). Tím pádem jsou jejich pohyby autentické stejně jako způsob lovu, který jako by vypadl z populárně-naučného dokumentu. A snad jen nezbývá uvěřit, že podobnost se snímkem Open Water (nejen plakátem) je jen čistě náhodná.

Velmi sugestivní snímek mladé dokumentaristky Viery Čákanyové, který nás seznamuje s paní Oldřiškou, jenž bydlí na obyčejném sídlišti, avšak nežije běžný život jako ostatní. V roce 1993 zjistila, že trpí nevyléčitelnou chorobou, degenerativním onemocněním mozku postihující kognitivní funkce, nazývanou doktory Alzheimerova choroba a paní Oldřiškou familiérně „Alda“. Snímek vznikl převážně z natočených videodeníků hlavní představitelky, jež si na malou digitální kameru nahrávala své každodenní činnosti, které nechtěla zapomenout. Zároveň do kamery promlouvá a vzpomíná na svůj dosavadní život a chce si všechny své myšlenky uchovat, ačkoliv to není prakticky možné. Objevují se i obavy o budoucnost a potenciální eutanazii. Běžný život, který se pro ni stává složitým, reflektuje se značnou suverenitou a sebeironií. Dokument velmi efektivně uvádí diváky do problematiky Alzheimerovy choroby úplně novým způsobem, z pohledu pacienta.

Vždycky jsem věděla, že ten klaun je nějaký podezřelý. Luxusní...