Raziel_cz

Klobouk dolů. Sice jsem se na to těšil, ale že Clark Duke přijde s takhle jistým a osobitým debutem, jsem vážně nečekal. Poklidným tempem, rytmem dialogů a prací s tichem (a pochopitelně účastí Vince Vaughna) mi to nejvíc připomínalo filmy a knihy Craiga Zahlera, především Dragged Across Concrete. Má to správně jižansky bizarní zápletku, zajímavé charaktery i strukturu, funguje tomu napětí, humor i zvraty a umě to úročí připravené motivy ("Nechcete koupit mrtvolu?") – zkrátka jestli máte rádi kriminálky ze zapadákova jako Hap and Leonard nebo Justified, Cormaca McCarthyho, Joea R. Lansdalea nebo i Kena Bruena, je tohle jasná volba. Jdu si koupit knihu a doufám, že se Duke v žánru natočí ještě spoustu dalších filmů. Tohle byla fakt pecka.

Vystřídali se na tom tři scenáristé a každý očividně psal úplně jiný žánr. Být to s trochou nadsázky braný erkový Sám doma/v lese, mohla to být zábavná exploitační řezničina. Jenže se to až na nůžtičkovou operaci bere smrtelně vážně, čímž vzniká divný paradox mezi vynalézavou hip hrdinkou (která není ani vynalézavá, ani hip) a naprosto chladně prezentovaným násilím a z výsledku spíš než zábavný večer máte pocit, že potřebujete sprchu. O faktu, že to nemá žádnou strukturu a že se to nemůže rozhodnout, jestli být obráceným slasherem, home invasion nebo dramatem o napraveném nacistickém kultistovi, a že to tedy pro jistotu zkouší všechno a všechno stejně neefektivně, nemluvě. A o věcech, co postavy vypouštějí z úst ne proto, že by to sedělo k situaci, ale protože si scenáristé mysleli, jak to zní cool, radši taky ne. Kevin James s plnovousem a svastikovým Voldemortem v některých scénách překvapivě hrozivý, ale bohužel naprosto ztracený ve filmu bez jakéhokoliv řádu, stylu či invence. Mordy sice dobrý, ale i ty jsou bez nápadu. Ale plakáty pěkný, no.

"It's not a fucking bow and arrow! It's a crossbow. I'm not twelve." Volné pokračování Suicide Squad, které je přesně tím, čím Suicide Squad být měla – stylizovaným R-rated akčňákem ve stylu Útěku z New Yorku, jenž se nebere příliš vážně, ve kterém jsou antihrdinové skutečně antihrdiny, co se místo zachraňování světa ženou za ukradeným diamantem, a kde i ikoničtí záporáci z komiksů mohou umírat při fantabulózních přesdržkách. A jo, sice to místy (hlavně tedy v první polovině) trochu moc tlačí na pilu, aby to mohlo být DCčkovským Deadpoolem, a toho voiceoveru je tolik, až jsem z toho byl ještě dvacet minut před koncem nervózní, že to snad ani není film – ale v těch dvaceti minutách před koncem se něco seplo, všechno do sebe zapadlo, zúročilo to všechno, co si to do té doby připravilo, a v grande finale se tak z toho stal víc uspokojivý film, než mnoho jiných filmů. Jediný výraznější problém díky tomu mám s Rosie Perez a Jurnee Smollett-Bell, což prostě nejsou herečky, které by dokázaly obstát vedle kádrů jako Margot Robbie, Mary Elizabeth Winstead (Huntress je opravdový klenot) a Ewana McGregora. Opravdu doufám, že se Birds of Prey (oukej, dva problémy, mělo se to jmenovat Harley Quinn) dočkají comebacku na streamovacích službách, protože tohle je jediná část DCEU, co si zaslouží legitimní sequel.

První půlka není sice zrovna subtilní s věcmi, které se snaží říct, ale přesto je to velmi elegantní, poutavá, zábavná a procítěna pocta významným černošským osobnostem. Potom zhruba v půlce přijde ta nejvíc traumatická věc, co jsem kdy viděl (z toho, co jí předchází, sice absolutně pozitivně poznáte, k čemu to povede, ale stejně). A potom to z nějakého důvodu ještě hodinu pokračuje – a pořád to není zrovna subtilní, což by bylo v pohodě, jenže už to není ani elegantní, poutavé nebo nedejbože zábavné. Nejzajímavější z protagonistů se změní v naprostého kokota, vedlejší postava z úvodu se znovu vynoří zmutovaná v bondovského záporáka, začne to pravidelně bourat čtvrtou zeď a vůbec celé je to jenom nucená objížďka k předem jasné pointě (která je tedy předem jasná hlavně proto, že se to k ní dostává tak dlouho) a neuspokojivému akčnímu finále, kdy už je vám úplně jedno, jak to skončí, jenom když to skončí. Jako nositel poselství asi dobrý, jako film 50 %. Svým způsobem mi to připomnělo Bullet in the Head – akorát že Bullet in the Head je samozřejmě skvělý od začátku do konce. Od Spikea Leeho bych doporučil spíš předloňského BlacKkKlansmana.

Série s nekonečným potenciálem a zavádějícím názvem. Jakékoliv kletby a pověry jsou většinou těžkopádně přeglosovány hned na začátku a místo toho se to věnuje věcem typu jak Vymítač ďábla ovlivnil život Lindy Blair nebo smrt Heather O'Rourke. Přistupuje to k věcem skoro výhradně ze sociologického hlediska – nebo se to o to aspoň pokouší, ale na ploše pětadvaceti minut to holt nemá dost prostoru ty jevy plně rozebrat – a spíš než dokument o nadpřirozenu nebo víry v nadpřirozeno je to tedy taková 13. komnata lidí, co měli něco společného s některými z nejslavnějších hororových filmů. Forma je dost volná, nemá to jasně daný směr a klidně to skočí od toho, jaký je Friedkin tyran, k ukázkám opravdového exorcismu (asi nejzajímavější část, která by si ale zasloužila vlastní, mnohem delší dokument), takže ve výsledku je taky dost těžké v tom najít, co se to snaží říct. A to, co se to snaží říct, kromě toho, že to nemá moc společného s kletbami a pověrami, obvykle bohužel nemá ani moc společného s těmi filmy. Na druhou stranu, i ta 13. komnata lidí, co měli něco společného s některými z nejslavnějších hororových filmů, je zajímavá, díky té zmíněné pětadvacetiminutové ploše to nemá šanci nudit a po technické stránce si to nezadá s dokumenty od Netflixu. Jenom by bylo hezké, kdyby se to nevydávalo za něco jiného. | UPDATE: Epizoda o Omenu je přesně to, čím tenhle seriál měl být celou dobu – soustředěnou studií divných okolností týkajících se určitého filmu. Vyjadřují se k nim lidé, co na něm pracovali (dokonce možná přijde i Richard Donner), pedagogové a autoři zabývající se fenoménem víry v nadpřirozeno a funkcemi mozku a samozřejmě i praktikující okultisté. Snad se zbývající díly ponesou spíše v tomto duchu, než ve stylu prvních dvou.

Claes Bang to táhne na svých ramenou jako Arnold Schwarzenegger kládu v Komandu od začátku do konce... ale ani on ty tři díly sám prostě neprodá. A je to sakra škoda, protože ukazuje nejen jak skvělý a charismatický a zábavný dovede být, ale především je na něm vidět, jak strašně ho ta role bavila. Což ostatně platí i o Dolly Wells, jejíž imrvére se rouhající jeptiška Agatha je highlight úvodní epizody. Což je bohužel také jediná epizoda, která za to opravdu stojí. Je to absolutně ze řetězů urvané převyprávění Harkerova pobytu v Drákulově hradu a posléze v klášteře – převyprávění stylové a zábavné a upřímně vtipné, jež vás nechá žíznivé po dalších dílech. A ta bohužel nenaplní očekávání ani zdaleka. Druhá epizoda je vlastně slasher – se všemi pozitivy i negativy. Koukáte na Drákulu, jak postupně likviduje posádku Demeteru, a na posádku Demeteru, jak se snaží přijít na to, kdo z pasažéru je likviduje. Což pro diváka nefunguje a ani nemůže fungovat jako detektivka, ani jako horor a snad ani jako film, protože je to prostě hloupé a i ten geniální Claes Bang to důstojně ustává s vypětím sil. A pak přijde finále... a Claes Bang je opět v plné síle, zábavně dělá 21. stoletím zmateného upíra, skvěle si nahrává s Gatissovým Renfieldem a opět to není chytré, ale ve spoustě věcí je to dostatečně zábavné a člověka skoro zamrzí, že se v tomhle zasazení neodehrává celý seriál. Ale pak přijde, ehm, absolutně všechno se Zoe a vysvětlování upírských pověr a fakt špatné převyprávění příběhu Lucy a ještě horší vyvrcholení a vy doufáte, že Moffat už nikdy nic nenapíše a Gatiss zůstane jenom u herectví. Takže vlastně dost rozporuplný začátek roku. Hádejte, co v mé top 10 letos figurovat nebude.

Film pro fanoušky seriálu. Nakonec, ono je to lautr to samé, jenom jsou výzvy proloženy skeči a rámovány deseti minutami příběhu o tom, jak Jokeři jedou na párty s Paulou Abdul. No a jinak je tam úplně všechno, co čekáte – kočky, Salův táta, Jaden Smith, hasiči, Murray v tangách, Joey Fatone, softcore porno Brianových rodičů... Joe v jeskyni je to nejlepší, co kdy v Impractical Jokers bylo, a navíc se dozvíte, co Murr dělá po nocích. Takže jo, pro příznivce seriálu jasná volba. Ale kdo jiný na to taky bude koukat, že jo.

"We're not even supposed to be down here." Underwater je (kromě nejvíc self-explaining názvu ever) boží! Co do estetiky cituje prvního Vetřelce (a kamerou a lokacemi občas i druhého) a klaustrofobní horor, těžící ze strachu z neznáma tomu funguje efektinvěji než Marshallovu The Descent. Takže jo, je to boží a taky napínavé a záchvaty paniky vyvolávající, pravidelně to dávkuje brutální holy-shit-we're-fucked momenty, beznaděj protagonistů je hned od začátku skoro hmatatelná a všechno to graduje až do chvíle, kdy aby se zachránili před jistou smrtí, musejí ti protagonisté navléknout nespolehlivé skafandry a ujít nepředstavitelnou vzdálenost temnotou tam venku. A pak se to bohužel zvrhne do nepřiznané, ale natolik očividné vykrádačky The Wake od Scotta Snydera, že se divím, že se Vertigo ještě nestihlo začít soudit. Což by z diváckého hlediska nebylo tak zlé, kdyby si to odpustilo velkolepé explozivní finále (hlavně proto, že velkolepá explozivní část, co dorazí před velkolepým explozivním finále, je nejvíc panický záchvat vyvolávající holy-shit-we're-fucked moment ze zmíněných holy-shit-we're-fucked momentů a už ho nic nemohlo trumfnout). A kdyby to po všech těch legitimně úžasně natočených částech z interiérů nezačalo zbytečně moc spoléhat na CGI. Na druhou stranu, ani tahle část filmu nijak neurazí. A i když třebaže není tak skvěle udělaná, ani tak hororová, dovedete si ji – byť z trochu jiných důvodů (a pokud máte rádi Lovecrafta) – užít. A jo, rozhodně bych byl pro, aby zůstalo u survival hororu a strachu z neznáma a abychom nikdy přímo neviděli, co tam venku vlastně je. Ale i takhle je to sakra dobrej film a efektivní horor s budgetem, jaký zase dlouho neuvidíme. Chvála Cthulhu za to.

Svižná buddy cop kriminálka s přímočarým dějem, sympatickými charaktery a spoustou hlášek, humoru a dobré muziky. Je mi jasné, že s předlohou to asi kdovíkolik společného mít nebude, ale Spenserova odpadlíkovská mentalita mi sedne. Doufám, že to nezapadne – moc rád bych viděl dalších pár dílů.

Film, ve kterém Chris Hemsworth zabije chlapa jiným chlapem. Hodina a tři čtvrtě prakticky nonstop drsné, brutální akce v přelidněných ulicích exotické Dháky. Scenáristicky je to sice celkem předvídatelný standard, který nevyrukuje s ničím novým, ale filmařina je na úrovni Černého jestřábu a akční scény na úrovni Johna Wicka nebo Atomic Blonde – skvělé choreografie, spousta one-take pasáží, každou ráno skoro cítíte, mwah! Kaskadéři přebírající režisérské otěže ftw. Takhle měl vypadat poslední Rambo.