fredisek

Sentimentální až infantilní. Jako by Donšajny točilo dítě (až tak to bylo předvídatelné), které občas střihlo nějaký monolog á la Woody Allen. Vyčpělý a nerealistický snímek, jehož pokusy o poetičnost se utápí v trapnosti nebo hůř oplzlosti. Je smutné, že jsme na Oscary vyslali film, co nemá ani kvalitu televizní inscenace z devadesátých let, a je pekelně pekelně moc předvídatelný. Dialogy jsou nijaké, někteří herci tu snad ani neuměli hrát (a jestli jim ten afekt naordinoval režisér, měl jim k tomu připsat nějaká sedativa), playback k áriím byl úlet (ksakru, aspoň ne tolik detailů na tváře, když už to nehrají výhradně operní pěvci...), kostýmy příšerné, plakát k Donu Giovannimu je výsměch grafickému designu. Přemýšlel jsem, zda dát jednu hvězdičku z úcty k Menzelovi, jenže to prostě nejde. Omlouvat někoho za to, že kdysi byl skvělý a teď už podruhé přišel s nemastným neslaným filmem, jehož poetika (to nejdůležitější na Menzelovi) prostě absentuje, nebo se kroutí v něco, nad čím se vám krčí nos, by byla vlastně neúcta. Jako když se osmdesátník dvoří dvacetileté holce. Stejná křeč a stejné klišé.

Julio prožije střízlivější Moraviovo Pohrdání a o několik let později o tom bude psát knihu. Tak těžkopádně odvyprávěný příběh se vidí málokdy. Možná jediné, ale o to větší plus Bonsáie leží v tom, jak je natočený. Kompozice obrazů jsou skvělé, momentkové záběry a prapodivná bezbarvost a bezčasí tu nepůsobí pozérsky (překvapivě!). Ve výsledku je film vlastně docela dobrou romancí s příjemnou dávkou ironie, která ale nezesměšňuje finále.

Osmdesátky byly žrádlo. Chicas del montón jsou nehorázný nesmysl, který navíc přetéká afektem, ale Almodóvar určitě jenom lehce přibarvoval skutečnost, kterou sám prožíval. Konec filmu je skvělý, některé pasáže geniální, některé naopak strašně skřípají, hlavně v začátcích filmu. Komu není po chuti ten španělský infantilní humor, který se nemusí týkat zrovna infantilních záležitostí, tak bude obracet oči v sloup, kdo ne, bude vědět, že s tímhle filmem začínal almodóvarovský kult, jelikož Chicas mají všechno, co režisérovy komedie dělá tak výjimečnými...a blbě stravitelnými.

Obraz čistého utrpení...diváka. Pokání je přesně ten případ filmu (v hvězdném klubu s Odysseou a Markétou Lazarovou), který je filmem, aby byl filmem. To mi nestačí, nebo je to na mě moc, na čemž ani tak nezáleží, ale když po dvaceti minutách uvažujete, že jít tlouct hlavou do stěny by mohla bejt větší sranda, něco tu smrdí. Dvě a půl hodiny vrávorání mezi magickým realismem, satirou, kritikou, prapodivně černou komedií je děs. Ke konci mě probudila akorát Sunny v disko verzi od Boney M, no proti gustu...a to platí o celém filmu. Chápu, že to může mít deset tisíc kvalit a že je to, dejme tomu, významný film, možná i nějaký ten milník a trezorové hrdinství, ale přes nudu nejede vlak, pardon. Proto uznávám, že se najdou lidé, kteří v Pokání najdou nějaké zrůdné zalíbení, nicméně já jsem byl rád, když mě probudila ta Sunny a vzápětí jsem mohl zmizet od obrazovky.

Možná víc než o nějaké té "ženské sexualitě" je druhý díl o morálce. Jako by odkaz na škodlivou politickou korektnost připomínal Trierovo vystoupení na Cannes. Jako by nás Trier kritizoval za pokrytectví, když odsuzujeme neprojevenou pedofilii. Druhý díl je expresivnější, víc se u něj přivírají oči a je bohužel víc ukecaný, méně příběhový a strašně rozsekaný. Jednotlivé kapitoly k sobě nesedí, i když ten příběhový oblouk á la "s čím zacházíš, tím také scházíš" byl skvělý. Přesto si myslím, že Trier nenechal Nymfomanku, aby si pořádně vymáchala čumák v sajrajtu, za který sice nemohla, ale živila ho. První díl byl nakopávací, druhý se vztekal, ale nekopal.

Latinskoamerický magický realismus a teatrální slzy. V půlce jsem to chtěl vzdát. Kombinace vyhrocených pocitů a prapodivné lhostejnosti Miguela mi nějak nešla dohromady. Až v samotném závěru začnou motivy do sebe zapadat a člověk si uvědomí, že dostal zajímavé drama a ne jenom něco ve stylu...točíme art, tak tam dáme dva zalovískovaný chlapy, nějaký ty předsudky a budem doufat, že nám za to na Sundance urvou ruce... Contracorriente něco chybí, můj názor se od úplného znudění přeléval v pozornost a možná i v soucit s příběhem Miguela, jenže i tak nemůžu říct, že jsem byl spokojen. Možná jsem v typickém pohledu na queer dramata očekával, že Miguel zařve na svou rybářskou vísku adios, muchachos a vezme roha do Limy, aby tam prožil svůj gay sen a gay life se Santiagem. Divák v Contracorriente tudíž nedostává klasický leitmotiv queer kinematografie "jsem teplej a budu žít, jak chci", ale tak trochu podrazácky se mu před očima odehraje příběh, který je sice o gayích, ale hlavně o tom, jak se smířit sám se sebou, ať už si lžete do kapsy (a uděláte si k tomu dítě), nebo malujete objekt svojí lásky. Pusťte, pochopíte.

Televizní série, co se netáhne jak karamel. Ne Vyprávěj ale tohle měla natočit Česká televize. HBO jí vypálilo rybník. Dlouho jsem zhlédnutí filmu odkládal, neb jsem se bál, že mě čeká pofňukávání a nekonečné zobrazování toho, jak tehdy byla zem v loji. Nestalo se a já jsem Holland strašně strašně moc vděčný, že natočila tak skvělé drama, které je navíc natočené západním stylem a přitom má v sobě tu pověstnou polskou dramatičnost a závažnost. Trochu mi ve výsledku vadila postprodukce, ještě trochu mohli přidat šedou a měli by z toho Schindlerův seznam. Ovšem to je jen detail. První díl jsem dal před týdnem, další dva už jsem musel dát během jednoho dne. Useknutý konec mě nejprve vytočil, ale pak jsem si uvědomil, co ještě víc řešit? Jak Burešová dopadla po soudě? To už by byl film o ní a ne o té době. Doba tu hraje hlavní roli, a ačkoli jsem na konci šedesátek doopravdy ještě nežil, vzbuzuje film ve mě emoce a rozhodně ho nepřecházím s tím, že tohle se přece stalo už dávno, co já vlastně s tím, krom toho, že občas projdu nějakou tou ulicí, co se jmenuje Palachova? Je to skvělý film...na české poměry, v porovnání se světem to zas takový zázrak není, ale komu to vadí, když jsem konečně dostal drama z české historie, u kterého jsem neskřípal zuby? Velké plus pro film - snad poprvé mě ve filmu Budař nevytáčí a jeho role je konečně dramatická a ne natvrdlá.

Penn tu brázdí Ameriku, ale jeho příběh vlastně nikam nevede. Není to drama, není to komedie, není to nic moc.

Čekáte bohapusté porno, dočkáte se cenzurované verze opravdu skvělé komedie. Trier překvapil. Jakkoli se mi protiví sekání filmů na díly, už teď je mi jasné, že když na druhou část Nymfomanky nepůjdu devátého, tak desátého určitě. Zajímá mě, jak dopadne příběh, ne kolik dalších můžu si Charlotte Gainsbourg dá...jestli právě toho chtěl Trier dosáhnout - vybudování příběhu přes sex - podařilo se. Není to prvoplánová provokace, ostatně na porno člověk nemusí do kina, Trier to pochopil, sex už nešokuje, jen to, jak ho zapracujete do příběhu.

Britney standard natočený hipsterskýma očima. Všechno, od světla, exteriérů, interiérů, záběrů tu je jako z nějakého nezávislého videoklipu pro nemainstreamovou kapelu. Jenže...Britney se sice opět snaží chytit dominantní vlny, ovšem nedokáže si odpustit své hlavní taháky, které působí na cílovku dospívajících slečen (svalovci, vlasy blonďatější než blonďaté, lehké náznaky sexu). Kostkované košile, podomácku vyrobené prstýnky, motely a route 66 z vás alternativní hvězdu neudělají. Je smutné, že Britney zcela určitě reaguje na společenskou poptávku po takovýhle motivech, když k ní takové motivy vůbec nepatří. Alternativa nám tu vstupuje do středního proudu, což by nebylo nijak špatné, pokud by ony alternativní prvky nepřejímaly již zavedení umělci. Je cítit, jak moc je Britney cizí něco jako zasněné cesty do prašných dálav. Podobně by pohořela indie rocková kapela, kdyby chtěla natočit videoklip, který by se odehrával na střeše mrakodrapu během koktejlové párty pro smetánku. Britney tu vstoupila do světa, který k ní nepatří, a až z toho bolí oči, jak je to vidět...