dan4815

Pod vodou je naprostá monotónní hloupost. Samá klišé, žádný originální námět. Jedná se o klasickou "vyvražďovačku" neznámou entitou. Psychologie strachu žádná, jen tupé umírání a hysterické vzdychy. Již dlouho jsem neviděl film, u kterého bych se tak extrémně nudil. Nepřátelský život je naprosto fádní doplněk, který by fungoval jen v případě, že by měl vliv na psychologii postav a stála by za tím nějaká informace o původu. Hrozná nečitelnost snah těchto živočichů je úmorná a jednoduše jejich kompozice ve filmu ztrácí smysl. Nevíme proč zde jsou, co chtějí a koho sledují. Co se týče postav, tak něco pomíjivého jsem dlouho neviděl. Mnohem více si vzpomenu na Lumíra z Ulice než na jakoukoli postavu z tohoto filmu. Lehce budovaná atmosféra se po počátečních okamžicích rychle ničí neustálou expozicí strachu. Upřímně si myslím, že neexistence filmu by nebyla žádná škoda. I unylé herecké projevy mě dost trýznily. Kristen opět ukázala, jak dokáže být nesympatická a plná bezemocí. To opravdu nemá žádné mimické svaly? Dle mého filmu chybí více vědy, která dokáže pořádně vygradovat tajemno a očekávání. Když již od začátku se člověk setkává s něčím, co zabíjí lidi, nikdy to nemůže být zábava na celou stopáž.

Právě jsem viděl úplně poslední díl této grandiózní série. Hned na úvod musím podotknout pro nováčky – nenechte se odradit první sérií. Ta obsáhlá témata musí něco předcházet a ve výsledku ten hodný Saul na začátku je někdo jiný než ten padouch na konci. Tento seriál bych popsal jedním slovem, a tím je "nezapomenutelný". Pro mě není výhradně určující kvalitou tvorby pocity okamžiku, ale nezapomenutelnosti. Na původní seriál Perníkový táta s láskou vzpomínám, ale právě Saul udělal z tohoto drogového universa něco nepomíjivého. Nabízí totiž hlubší otázky k zamyšlení, a zatímco Perníkář nabízí humor, akci a pohled na proměnu hlavní postavy, tak Saul k tomu všemu přidává city. Už to nejsou jenom morální otázky – vařil bych drogy, aby měl na léčbu rakoviny? Zabil bych člověka? Změnil bych se? Nyní to bylo o životě lidí, kteří jenom chtěli uznání, klidný život a práci, která je bude naplňovat. Jenže to se posralo. Jako velmi emotivním a silným nosným dějem je v první části seriálu vztah Saula a jeho bratra. SPOILER: Jako jeden z nejsilnějších seriálových/filmových momentů považuji závěr jedné série, kdy se Chuck zabije poté, když o vše přišel. SPOILER UKONČEN. Saul se nikdy nesmířil s tím, že mu jeho vlastní bratr nerozumí a nepodporuje ho. Nastavoval mu totiž život tak, jak by si přál, aby Saul žil. Ten žil jenom v jeho stínu. Možná to bylo hlavním akcelerátorem problému, že se Saul dostal do světa podsvětí. Chtěl jen uznání, a tak se snažil být ve své kariéře právníka co nejvíce úspěšný. Jimmy se celou dobu potýkal s nepochopením, bojoval sám se sebou, se svou chutí být nekonvenční. Když se o to snažil, nikdo to neocenil. Tento lidský děj je pro mě silný, velmi čitelný a k velkému zamyšlení. Postavy jsou navíc napsány tak, že si je oblíbíte. Jejich různé cesty se občas spojí, mnohdy ale rozejdou. Smrt kohokoli vás ale dokáže rozesmutnit… a já si vždy u filmů a seriálů říkám, že je to jenom hrané, že kolem herce stojí padesátičlenný štáb. Stejně mi však ukápla slza, protože jsem se vcítil do role jednotlivých postav. Líbí se mi vývoj děje i postav. Můj nejoblíbenější seriál „Lost“ před mnoha lety nabídl silně napsané postavy. Některé byly méně uvěřitelné, některé byly velmi reálně vylíčeny. Mělo to ovšem jednu zásadní chybu – psychologicky se neměnily. Byly to pořád ti stejní lidé se stejnými ideály, se stejným viděním světa se stejným chováním. V Saulovi nejsou postavy statické. Vysoká, ale nenápadná dynamika jejich změn je fascinující. To jsem už obdivoval u Perníkového táty a tvůrcům se podařilo tento koncept ještě vylepšit. V mých očích je jemný vývoj postav geniální. S každou další sérií jste se zamysleli, jak se ta postava změnila, ale zároveň jste si těch změn nevšimli. Když jsem teď dokoukal poslední díl, uvědomil jsem si, že i po letech koukání si pamatuji ten obrovský posun postav. Jimmy je velikým smolařem, život mu nabízí mnoho hořkostí a dilemat, které nezvládne správně vyřešit. Jsem však rád, že část seriálu mapuje i jeho lepší stránky. Mám rád ty emocionální kontrasty, kdy chvíli je v totální prdeli, a v jiném okamžiku se mu daří. Tvorba také nabízí skvělé záběry, střih i smysl pro detail. Řemeslná stránka věci jen dokazuje vysoké kvality tohoto počinu. Bob Odenkirk podává hvězdné výkony a mám pocit, že se narodil pro tuto roli. Rhea Seehorn si občas ukradne seriál pro sebe, a je v tom skvělá. Mrzí mě, že Jonathan Banks nedostal větší příležitost. Jeho postava byla velmi zajímavá, nicméně scénář se točil jenom kolem jeho současné práce a rodině. Vývoj postavy lze uzřít, ale neexistuje moc střípků z jeho minulosti. Jeho postava byla příliš tajná, chvílemi to nevypadalo moc dobře. Problémem bylo, že z obyčejného hlídače se během chvíle stal opravdu profesionální muž podsvětí, který měl na vše řešení. O takovém muži a jeho cestě bych chtěl vědět mnohem více. Co se týče finále, tak jsem mile i nemile překvapen. Na poměry BB a BCS bych čekal méně morální konec hlavních postav. Nicméně byl ponechán otevřený konec a divákovi byla „vyřčena“ otázka, co cítí Kim k Saulovi po tom všem. Protože tohle je něco, pro co Saul bojoval, ač se chvíli ztratil ve světě peněz a moci. Jak se však říká, stará láska nerezaví a já věřím, že ona na něj nikdy nezapomene.

Akční filmy nemám rád. Považuji je za stejný opruz jako televizní reklamy. Jsem člověk odkojen mozkomíšním mokem a místo pohádek mi byla předčítána encyklopedie. Akční filmy nepříjemně často trpí na jistou dávku nereálnosti, klišovitosti a stupidity. CGI mi často přijde tupé až přehnaně otravné. Nebudu lhát, na film mě nalákala zjevná skutečnost, že se odehrává v Praze. Ulehl jsem do svého lože s tím, že případně nudou odpadnu, aniž bych si rozbil hlavu o stůl. Už se mi jednou stalo, že jsem u počítače usnul a spadnul se židlí k hraně zdi. No, a co jsem očekával, tak přišlo. Lehce béčkové podání béčkového scénáře. Možná si říkáte, proč jsem tomu dal vysoké hodnocení... sice je to solidní béčko, ale bavil jsem se od začátku do konce. Když k tomuto vzácnému jevu dojde a vyvolal to akční film, tak je to na potlesk. Film totiž přichází s dobrými akčními záběry, u kterých jsem napětím okusoval hranu postele. Bavilo mě to. Když si vzpomenu na poslední opravdu akční film, kde hlavní postava lanem pohnul nepřátelským vrtulníkem/svým autem, už nevím, tak jsem se málem rozbrečel. Oproti tomuto se The Gray Man jeví mnohem kultivovaněji, ale né tak charakterově a noblesně, jako je tomu u Bonda. Jistá míra humornosti ve filmu je, což mě neurazilo. Ryan Gosling je navíc skvělý herec, a docela mu role sedla. Postava bláznivého "neoficiálního agenta" v oponenci vůči hlavní postavě se mi velmi zamlouvala. Ona bláznivost a zapálenost dostat hlavní postavu do hoven se mi líbila a bavila mě. Co se týče samotných interiérů a exteriérů... lokace jsou super, ale naprosto mě vytáčí, když poznávám místa Prahy, ačkoliv by se mělo jednat o jinou lokalitu. Je to znát, a každé město je jednoduše naprosto jiné. Z Vídně mám úplně jiné pocity než z Prahy, člověk pozná rozdíl, a s takovým rozpočtem bych čekal, že se budou snažit o něco více. Interiéry jsou na tom o poznání lépe. V této kombinaci to nějak funguje, ale nemusí to sednout každému divákovi. Film není striktně vážný, ale ani se nejedná o komedii, což by byla katastrofa. Humornost je volena vhodně, vážnost scén to nijak nepodrývá.

Další dokument z řady překvapivých počinů, kde vše je nakonec úplně jinak. Tušil jsem to, ale nečekal jsem, kam vyprávění příběhu zajde. O případu jsem vůbec nevěděl, o to větší úžas počin může vyvolat. Po celou dobu si divák stále dokola pokládá otázku - kdo za tu smrt může? Byla oprávněná? V této rovině se mi dokument líbí, není to jenom jednostranné nahlédnutí na případ. Na druhou stranu Borgman přichází s něčím, co má spíše vyvolat emoce. Cílí to na diváky, kteří se vyžívají v mezilidských vztazích. Ona tíživost životní situace je citelná, chvílemi chtěně nepříjemná. Vidět rozklad rodiny, mezilidských vztahů a lidské osobnosti (Anthony už asi nikdy nebude cítit to, co běžné lidé, navíc sociální interakce pro něj musí být velmi těžké). Nicméně nutno dodat, že kdyby přišel s větší várkou informací o samotném provedení, o forenzní analýze a psychiatrického nahlédnutí na diagnostiku Anthonyho, byl bych o mnoho spokojenějším. Delší stopáž mi nevadila, nemohu se však ubránit pocitu, že mohla být využita mnohem lépe ve smyslu informativního nahlédnutí do vyšetřování.

Přišel jsem, viděl jsem a nepochopil jsem... nebo pochopil, ale nijak to mé srdce nezasáhlo. Nosný děj je poměrně nečitelný, neboť divák se snaží v krátkometrážním filmu najít něco, co tam nejspíše není. Osobně si myslím, že se to lidem líbí spíše z pohledu animace (na tu dobu super), zvláštně osamělé atmosféry, a děj je až druhořadým elementem. Minimálně má maličkost přemýšlela nad více body pro tyto aspekty. Nakonec vyhrálo abstraktní myšlení, které mi řeklo, že v tom nejde nic geniálního najít. Pán v pozdním věku sedí v parku, a sám proti sobě hraje šachy. Když mu to nejde, své alter ego porazí překvapivou jednoduchou vymrdávkou. Otočí šachovnici... a já na tom nevidím nic geniálního. Je to o souboji jeho mysli se samotou, zapomenutím i strachy. Vtip zde nevidím. Myslím si, že s dobou více propracovaných myšlenek v animácích tento počin jednoduše zapadá do průměru. Žlutý a ani červený Geri mě nebavil, jejich souboj myslí a řešení konfliktu mi přišlo příliš povrchní.

Mám rád vše okolo teroristického útoku léta páně 2001. Fascinují mě "Twins", fascinuje mě psychologie okolo obětí i přeživších, či velmi rád zkoumám, jaký vliv tento den měl na lidi žijící v New Yorku. Fascinují mě příběhy okolo - jako třeba pár lidí, kteří zkoušeli určitou horolezeckou metodou se dostat do nižších pater. Existují záznamy, kdy muž nohama a rukama kličkuje mezi vnějšími sloupy. Bohužel, v technických patrech či ve vestibulu se mezera mezi plášťovými výstupky natolik zmenšila, že by muž neměl šanci. Neměl by šanci ani po fyzické stránce, ledaže by měl kladivo a v nižších patrech by rozbil okno. Jeho osud je docela neznámý, má se však za to, že při nárazu druhého letadla do další věže se muž buď lekl, nebo pravděpodobněji spadl poté, co ztratil pevnost během rozhoupání věže. V tomto faktu lze vidět lidskou vůli přežít. Proto mě fascinuje tato tématika, a jako třešničku na dortu jsem očekával pořádný behind the scenes. Bohužel. Dokument je nepříjemně plytký, zmatený a plný zbytečné výplně. Zkuste se chvíli zaposlouchat, jak dokument pořád opakuje to samé, a někdy nevolí ani jiný slova. Přirovnal bych to ke staršímu jevu, kdy po reklamě se seriál nebo film odehrával nějakou chvilku, kterou jsme viděli už před reklamou. Přitom příběh tohoto činu je mnohem zajímavější a sahá do devadesátých let, kdy Dvojčata byla vybrána za jeden z cílů, neboť Usáma moc dobře věděl, že oba mrakodrapy mají své slabiny, a jádro budovy a ani její plášť neunese takové množství hmotnosti nad zasaženou a velmi unavenou částí budov. Přitom Empire State Building je mnohem více ikonický. Budova by však zásah přežila. A právě samotný Ládin s tímto přišel. Dokument pořád dokola ukazuje starého zhrzeného muže, který kouká na sebe. Téměř žádné nové informace zde nehledejte. Pro neznalé můžou některé zajímavosti zaujmout, ale kámen úrazu je i forma střihu a vyprávění. V této tématice jsem sice velmi zaujatý, neboť se alespoň několikrát za týden kouknu na nová videa z toho dne a přinejmenším prosedím pár hodin na různých diskuzních portálech, ale i objektivně musím říci, že to není zrovna dvakrát skvělý dokument. Šel pojmout úplně jinak, a z odtajněných informací jsem se nedozvěděl téměř nic.

Všichni jsme dlouze čekali, těšejíce o to více, že se nechali autoři slyšet, že do toho mají dát vše. Kvůli třetí sérii jsem i věděl, že přijdu pozdě do práce, neboť jsem se nedokázal odtrhnout od televize. Nedokázal jsem odejít spíše kvůli očekávání, že přijde něco, z čeho se posadím na prdel a nebudu schopen další chvíle přemýšlet nad něčím jiným. Bohužel. Po vizuální stránce není vůbec co vytknout. Nosné děje byly silné a jasně pochopitelné. Nicméně robotí úvod vůbec neměl existovat. Tak zbytečný díl jsem za celý projekt neviděl. Náměty se začnou po dvou sériích jednoduše opakovat, a divák pomalu začíná předvídat. Některé epizody čerpají z jistých klasik, a svým způsobem diváka nikdy nemohou urazit ani omrzet. Vlastní invence je chvályhodná, ale divák se místy již zajídá stereotypem. Někdy selhává dobře našlápnutá myšlenka - třeba díl z měsíce Io. Halucinogenní přemítání nad smyslem života a svého bytí je velmi těžce zasažena "nadpřirozenem". Ani malým kouskem se tato rovina nedá aplikovat do prvotních minut, které plynuly v duchu racionálna s příchutí abstraktního myšlení. Díl s názvem "Tým zabijáků" je zbytečný a do této myšlenkové show jednoduše nepatří. Jediné, co spojuje obsah dílu s konceptem seriálu, je technologický mutant. Nesnesitelné množství minut se odehrává jenom v boji... v boji plné krve, sprosté mluvy pro lidové vrstvy a... to je vše. Chápu, že ten díl měl být oddechovkou, ale já si pod tímto pojmem představím díl "Masonovy krysy", u kterého divák nemusí hluboce přemýšlet, zároveň však žasne nad dějem. Jestli autoři chtějí střílení, tak vnímám díl "V klenutých sálech pohřbený" jako ideální ukázkou toho, jak to má vypadat. Žádný přehršel střílení, krve a tupých pohledů. Díl Jibaro ukázal, že kamera, střih a zvuky dokáží hodně. Naprosto nepříjemná podívaná, zároveň však tak provokativní, že je sledovatel vtažen do děje, a jeho tep se přibližuje rychlosti srdce hluchého rytíře. Děj je zcela pochopitelný. Celkově si třetí série drží kvalitu, byť místy velmi vybočuje. Co mě mrzí je skutečnost, že jsem neviděl mindfuck zápletku. Pokračování přišlo s lehce podbízivým tónem, ale už tak netlačila na myšlenkové pochody diváka. Osobně jsem se bavil, v kritickém pohledu jsem však vnímal nedostatky. Nicméně rád kouknu na vybrané kousky znova.

Co to mé filmem poškozené oko vidělo? Aniž bych se podíval na hodnocení nebo doprovodný text filmu, věděl jsem, do čeho jdu. Nečekal jsem příliš, ale začátek mě docela navnadil a říkal jsem si, že to na ty tři hvězdy mohlo být. Ač motivy dozajista připomínaly jiné filmy, dokázal jsem scénáristovi odpustit. S postupující časomírou jsem ale pochopil, že invence byla téměř nulová. Kazeta šířící se jako vir - Kruh. Ok, šlo to udělat mnohem lépe. Minimálně bych rád viděl bezmocnost lidské společnosti, když se kazeta šíří čím dál více a nelze s tím nic dělat. Pohled na černošskou spodinu je docela fajn, ale s aktéry vůbec nijak nesoucítím. Vše bylo napsáno velmi povrchně, hlavní herečka mi byla vyloženě nepříjemná, postava jejího kamaráda zase velmi naivní a plná IT klišé. Některé scény nejsou špatné, ale scénárista absolutně nedokázal vše spojit dohromady a... vlastně vše dodělat. Mířil na několik vrstev filmu (mezilidské vztahy, vše okolo technického popisu hry, tajemnost, vychytralost programu), ale ani jedna není dobrá. Scéna s pinglovou, která jí sklo, má něco do sebe. Jako nejhlubší pasáž počinu vnímám boj hlavní postavy se svou minulostí a strachem. Projde si halucinací plnou démonů z její hlavy. Ani levelování filmu nevyšlo. Začátek ukázal co mohl, a zbytek filmu je o něčem jiném. Například levely ve hře jsou dosti blízké svou povahou. Závěrečný boss je trapný, celkově nevyužitý boj. Upřímně bych raději viděl, jak program "omrdali", protože ten závěr nemá žádnou atmosféru a divákovi je naprosto jedno, co se s kým stane. Jinými slovy, scénář nenabízí vlastní iniciativu, chybí mu inteligence a trpí na to, že autor je hrozný debil. Jsem ale velmi rád, že z toho neudělal hořkosladkou komedii, to je největší paskvil dnešních filmů. Herecké výkony jsou tragické - rovnající se školní besídce druhého stupně základní školy. Nádech starých dob je křečovitý a velmi otravný, zejména, když se objeví autor kazety. Jestli si film pustit? Není to pro každého, jako hulifilm selhává, jako vážně míněný počin taktéž. Nápaditost filmu je malá, myslím si však, že filmová časovka nikoho nezabije... a asi kvůli ní se mnoho lidí na film podívalo. Za mě je to hroší béčkový horor, který lze ještě zkouknout. Film neobsahuje vyloženě cringe scény, jen trpí tím, že zkopírované motivy na sebe nepasují, herci jsou divní a film je ve všech rovinách nedomyšlený.

Když jsem se minulý rok koukal na Korejskou seznamovací show... no, spíše zdlouhavé tiché místo na pláži, kde stáli plaší nerozeznatelní podivíni, říkal jsem si, že Asijští účastníci budou zajímavým zpestřením - oproti přesládlým a předramatizovaným americkým výjevem naprosté nesebereflexe. K pravdě jsem byl vzdálen jako k pátku odpoledne v pracovním pondělí. Japonci jsou odlišní. Jako sonda do naprosto odlišné kultury je to z počátku fajn, postupem času ale stoupá divákova frustrace z toho, že Japonci neumí spolu komunikovat, pořád se kymácejí, podivně si utírají slzy a jsou extrémně uzavření, až to budí dojem, že je jim sbližování nepříjemné. V Japonském podání se střihači snažili o ukázání evoluce jednotlivých vztahů. V takové Brazilské nebo Americké verzi jsou seznamovací rituály značně potlačeny, větší část stopáže se věnuje dramatům během života venku a po svatbách. Musím uznat, že divák byl seznámen s drobnějšími akty, které měly vliv na finální podobu vztahu. U US verze divák občas tápal, proč se druhý partner chová tak jak se chová. Na druhou stranu… sice jsem viděl detailní vznik japonského vztahu, ale někdy to bylo extrémně zdlouhavé. Japonskou kulturu zase tak dobře neznám, ale po zkouknutí Japonské verze seznamovacího projektu jsem pochopil, proč vymírají. Značná část účinkujících vůbec nepochopila, že musejí udělat nějaké kompromisy. Je sice hezké, že si uvědomují nedostatek v mezilidské komunikaci, ale pak říkají prázdná slova a nic s tím nedělají. Někteří respondenti si bídně vybrali… což dalo vzniknout nějaké zajímavosti v této sérii. Nebýt ošklivosti nebo odlišnosti u některých párů (a z toho pramenící pnutí a následné řešení situace), tak sledujeme tiché sezení u snídaně, pak koukání z balkonu a možná, kdyby se jeden z nich opil z kapky vína, tak by prohodil pár slov. Upřímně, nemyslím si, že za vše může místní kultura. Stačí se podívat na některé kamarády účinkujících a pochopíte, že hodně Japonců neumí zavřít hubu. Na show se mi líbí čišící gentlemanství, staré pořádky a opravdový zájem, na straně druhé je divák uvězněn ve zdlouhavém tichu postav, které neumí komunikovat. Divák si rozhodně odnese pocity z Japonské kultury, která potlačuje projevy emocí a fyzického kontaktu, zároveň je člověk rád, že žije v kultuře, kde není tak těžké se seznámit.

Mé poslední komentáře by mohly značit depresi... přitom poslední dobou sleduji jenom sračky. Upřímně, musel jsem si prohlédnout galerii filmu, protože se mi zdálo, že je zde přehršel pozitivních komentářů. Realita je však ponuřejší. Líbí se mi počáteční atmosféra. Nastavování různých věcí veskrze tlačítka, nějaká ta komunikace, checklist a malé pokecání s prvním pilotem. Stísněný prostor tmavé kabiny a ambientní pozadí světélek. A to je vše. Problémem tohoto filmu jsou velmi mělké postavy, které diváka nemohou uhranout. Bylo dáno příliš mnoho času na samotný teroristický akt. Stačilo vyčlenit více prostoru na postavy samotné, neboť se docela brzy ocitnete v situaci, kdy hlavní postava má rozhodnout, zdali otevře dveře nebo nechá za nimi teroristy, kteří budou postupně zabíjet cestující. Jak jednoduché v očích divákových, protože si nestihli nikoho oblíbit, a to ani pilotovu přítelkyni. Rázem v divákovi není žádné pnutí, proč by také mělo být, když mu na nikom z postav nezáleží? Také jsem si celou dobu říkal, jen ať neotevírá dveře a bude v klídku. Zpočátku byla atmosféra zhutněna boucháním teroristů na dveře a průnikem jednoho z nich do kabiny. To však nestačí, a ta linka s „hodným“ teroristou byla nevyužita a ve výsledku úplně zbytečná. O psychologii se nedá příliš mluvit. Pilot vede svůj vnitřní boj, on jediný rozhoduje o osudech všech lidí na palubě. Nemohu se zbavit dojmu, že sice Levitt zde předvádí slušný přednes, ale jeho postava nevyzařuje nic než jen slabý pocit smutku a bezmoci. Upřímně nechápu, proč pilot nezpacifikoval teroristu vniknuvšího do kabiny jinak než jen bezpečnostním pásem. Myslím si, že filmu chybí větší rozmanitost. Sledovat bouchání do dveří, přemlouvání teroristy, ať s tím přestanou a podivný pláč z úmrtí přítelkyně jednoduše nemůže diváka uchlácholit k dobrému hodnocení. V dnešní době Netflix odpadu je film přece jenom dívatelná jednohubka a věřím, že někomu se bude líbit.