husokachna

Ono se to těžko hodnotí. Po hudební stránce samozřejmě pecka, Black Sabbathům bych dal šest hvězd, moc jsem si to užil, i když nejsem fanoušek. A možná i právě proto, mi nevadilo sestříhání, kdy občas do hudby vstoupí pokec s Ozzym a (ne)celou partou. Oddálila se tak určitá nuda, která by pro mě mohla nastat, kdybych dvě hodiny v kuse poslouchal písně, které neznám. To, že jsem se jako v podstatě BS laik dozvěděl i pár věcí, byl příjemný bonus. Zvláštní mi spíš přišlo rozhodnutí seknout titulky a pak tam dávat vystřižený scény a ještě dva fláky. Ale nevím, proč to tak je a nějak mě to neznechutilo, takže pouze mini výtka. PS: Ozzy je prostě parádní kokot :-).

Takže - je to sci-fi s replikanty, je to pomalý, má to výraznej vizuál, audio, mlčenlivého zádumčivého hrdinu, záporáka replikanta, rádoby filozofický přesah, to musí být Blade Runner ne? Ne, má to totiž překombinovaný děj, neexistující motivaci postav, strašně to chce být chytrý a filozofický, až je z toho antibladerunner. Asi to dál nepůjde bez SPOILERů. Villeneuve totiž nepochopil v čem je původní BR tak silnej. Jednoduchý (archetypální...hmmm) příběh lovce a lovené zvěře zasazený do pár kulis, které dýchají životem a konzistentně ilustrují vizi budoucnosti a na jednoduchou zápletku nabalený filozofický přesah. Vše ale fungovalo proto, že zůstala zachována motivace postav, jednoduchá a pochopitelná, díky čemuž se neroztříštila "poetika" filmu. Nevím, jestli tohle Denis a jeho kluci scénaristi nepochopili, nebo to prostě jen chtěli "posunout dál", ale já nechápal o co komu jde. Proč se Robin Wright tak bojí občanské války? To mám pochopit z jednoho nápisu na dveřích, z jedné nadávky? Jak mám pochopit motivaci a myšlenkové pochody Ryanovi, z jednoho zařvání? Film trvá skoro dvě a půl hodiny a přes všechny ty krásné obrazy zapomíná na to, co je nejdůležitější - životné postavy. Když se s hlavním hrdinou a jeho motivací jako divák nesžiji, demence celé zápletky potom vyplouvá na povrch o to víc. Proč má Ryan vzpomínky někoho jiného? Proč bydlí Deckard někde, odkud pochází koník, kterého měla jeho dcera, když říká, že od nich odešel. Proč je dcera tam kde je? Proč Ryan nepřemýšlí, kdo vybombardoval nuzáky a jaký k tomu měl motiv? Proč, když je to tak strašně důležité, hlavní záporačka sedí někde na prdeli a nic nedělá? Závěrečná viva la revolution a nesmyslnej fight (musíš to pořešit, jinak mě Deckard prozradí "facepalm"). A i tohle bych všechno přešel, kdyby měl film nějakou poetiku, nějakou duši. Nemá, je to jen prázdná nabubřelá omalovánka, která nádherně vypadá. Nic víc, nic míň. Opravdu nerozumím tomu hype i v "odborných" kruzích...asi nechcou vypadat jako blbci :-).

Hodnotím za dospívající husokachně, protože když jsem jím byl, byl Blade The Dvojka pořádnej nářez. Teď už mě to tolik nebralo, ale Vašutovo kurva piča výkon nestárne.

Jo, je to hrozná sr.čka a je to to nejnižší patro humoru. Ale když já si nemůžu pomoct a už z nostalgie a úctě ke staré originální kazetě, puštěné 100x dokola (protože jich moc nebylo). A některý hefty, který uvidíte tady, prostě nikde jinde neuvidíte. Pokud chcete přirovnání, tak si představte pana účetního jak v prvním díle naskočí na kolo bez sedla a roztáhněte si to na celovečerní film. Asi nějak tak to vypadá :-). Ale za pět hvězdiček a dvojka to samý.

Stejně jako u prvního dílu plus to, že snad nikde jinde neuvidíte, jak někomu najede letadlo do anusu. A to už stojí za úvahu, ne?

MÁD MIŠN FRÝ....ŠÍLENÉ POSLÁNÍ TŘI: NÁŠ ČLOVĚK Z BOND STRÝT. Nebýt šílenýho dabingu, hodnotil bych tuhle šílenou dementní asijskou parodii na bondovky a na všechno těsně nadprůměrně. S dabingem je to ale za plnej počet a kdykoliv zas a znovu. Pět samozničujících rikš z pěti.

Celou dobu jsem se usmíval, šlape to, klišé se objeví a zase zmizí, herci jsou příjemní a některý vtipy jsou skvělý. Jen snad love-linka Ryana a Emmy není úplně uvěřitelná a je do filmu naroubovaná, aby se to tak nějak pěkně uzavřelo a jde vidět, že na ni nezbyl moc čas. Normálně bych dával průměr, ale už se mi dlouho nestalo, že by mě něco udrželo v osm hodin večer u televize.

Zahler to má v prdeli. Zápletka jak z céčka, scénáristický berličky jak z déčka, ale o to tady vůbec nejde. Jde o sestup hlavního hrdiny peklem, až na dno, až do chvíle, kdy i nejpomalejším (nebo nejoptimističtějším) z nás dojde, že odsud už se nevrací. A Bradley (pro kterýho se Vince Vaughn narodil), si to tímhle peklem mašíruje s rozhodností parního válce a efektivností kotle Viessmann (ne neprodávám to). V tomhle je to hodně podobný kostěnému tomahawku, kde se taky moc dlouho nepřemýšlí a jde se tvrdě a bolestně za tím, co je "správné". Přitom Vince a jeho ksicht vás nenechají na pochybách, že Bradley není žádnej vůl a že ví, co dělá. Jen je to prostě hrana chlap, kterej se nerozbrečí, když mu život chrstne do obličeje tu šedou náhražku, postaví se a dělá, co musí. A tak si s ním můžeme projít tu bolestně explicitní násilnou cestu, člověka, kterej chtěl dělat správný věci, jen se to prostě někde zamotalo. Jen od toho proboha nečekejte realistický drama. Tohle je spíš černočerná pohádka, kde platí jiná pravidla než v reálném životě, a pokud se rozhodnete na ně nepřistoupit, tak budete od filmu odcházet s pocitem, že větší debilitu jste ještě neviděli. Zahler ale točí tak zručně, že rychlejší dvě hodiny jsem asi ještě nezažil a že nezbývá než věřit, že to takhle natočit chtěl a smeknout před jeho vizí.

Chyběla mi tam nějaká přidaná hodnota. Ani nevím, jak to napsat, tak to napíšu debilně - na pomalej film je to málo pomalý, na revenge thriller málo napínavý. Takže zůstává pár zajímavých scén a nápadů v průměrném obalu.

Na to, aby mě to úplně převálcovalo, jsem asi málo zainteresovaný na gastronomii a rozhodně jsem byl málo zainteresovaný na hlavní postavě, která je středobodem všeho toho restauračního chaosu. Je to super "adrenalinová" jednohubka, ale od hlavního chodu, po kterém mi zůstane slza na tváři přece jen chybí. Sice mi trochu chybí tradiční struktura vyprávění a expozice, kdy bych si vytvořil k hlavní postavě vztah, který je pro mě důležitý, na druhou stranu trochu schizofrenně cením, jak dokáže na prostoru jednoho večera odvyprávět tragédii jednoho lidského života... Lavíruju mezi třemi a čtyřmi gastrohvězdičkami, ale největší problém mám asi s tím, že mě prostředí luxusní restaurace zase tolik nebralo. Zatím tři myšulínské hvězdy, ale časem se to možná opraví na čtyři.