MissJ

YES, front row! Až po okraj napěchovaná epizoda shrnující v podstatě všechny stěžejní okamžiky TOS, týkající se nejen obsahu epizod, ale i herců (And when I directed Star Trek V I got a magnificent performance out of me, because I respected me so much!), problémů při natáčení (sdílení scénářů - Look, Captain, Melllvar will help us.) a bůhvíčeho dalšího. Dokonalost!

Několik roztříštěných střípků z mozaiky Kurosawových snů: Vrány jsou snem v pravém smyslu slova a spolu s Vesnicí vodních mlýnů a Broskvovým sadem patří k tomu nejkrásnějšímu nejen v tomto filmu, ale pro mě i ve filmech obecně. Je tam i dost z toho, co potřebuju k přemýšlení o smyslu života i k pochopení bytí jako takového. Pomůže, pokud se zajímáte o japonskou kulturu a je vám blízká, ale není to podmínkou. Jen by mě zajímalo, proč Kurosawa seřadil jednotlivé části právě takhle.

Uf, tak s Marťanem jsme se minuli, a to tak, že totálně. Vůbec mě nevtáhl do děje, nebavil a nudil. Chvíle, kdy se herci snaží vypadat seriózně, na mě působily (mírně řečeno) nepřesvědčivě. K lepším momentům patřila první komunikace Marka a zbytku týmu po nehodě; pěstitelské okénko potěšilo. Nej okamžik - hezké použití izolepy, přesně podle mé zásady: pokud něco nefunguje, oblep to izolepou. Pokud to pořád ještě nefunguje, oblep to ještě víc. Krok dva opakuj podle potřeby.

Pro mě velice přesvědčivý film, několikrát mi (vizuálně i hudbou) evokující Vesmírnou odyseu i Kontakt. Snad jediný slabší moment (pokud nepočítám přítomnost nezbytných klišé, ale to jsem nějak skousla) byl samotný závěr, ten už byl na můj vkus příliš hollywoodský. To fundované přiblížení Einsteinových teorií v americkém trháku, doprovázené dechberoucí vizuální stránkou, ve mně překrylo všechny rozpory (poradce filmu Kip Thorne v roce 2017 získal Nobelovu cenu za fyziku za výzkum gravitačních vln ve vesmíru). Co se týče hereckého obsazení, z herců mi na jednu stranu nelezl nikdo na nervy, na druhou bych uvítala méně hvězdných jmen a trošku anonymnější herecký ansámbl.

Hororům se většinou úspěšně vyhýbám, a nebýt náhody, kdy jsem při brouzdání webem Film and Furniture narazila na fotku ze Suspirie, zůstala bych s velkou pravděpodobností ochuzena o tenhle skvost. Suspiria mě nečekaně zhypnotizovala od první minuty svými šílenými barvami i hudbou a, s výjimkou slabšího závěru (Suzyin "útěk"), nepustila doteď. Experimentální hudba a červená barva použitá ke znázornění všudypřítomného zla dělá ze Suspirie film, na který nezapomenu...a to je v mém případě co říct. Inferno slibně navázalo, ale je minimálně o třídu slabší...škoda. Nej lokace: Haus zum Walfisch, Müller'sches Volksbad, budova BMW.

Další návrat po letech...málokterý film ve mně dokáže vyvolat pocity fyzické nevolnosti...Plavci se to podařilo už dvakrát. Výslednému dojmu hodně napomáhá i fakt, že bazény mají pro mě už od dětství zvláštní kouzlo (jak ve filmu, tak ve skutečnosti). Ned Merrill na své cestě potkává všemožné typy lidí. Brzy po prosluněném úvodu se objevují první zneklidňující náznaky, postupně přibývá negativních až nenávistných setkání, a poslední zbytky hřejivé atmosféry pohlcuje všeprostupující chlad (ponížení na veřejné plovárně se mi zarylo pod kůži už při prvním zhlédnutí). Jeho vzpomínání na minulé časy takřka bolí, zvlášť když "přátelé" jsou už dávno mentálně jinde a jeho úpornému lpění na minulosti nerozumí...vzpomínky na minulost, časem obroušené tak, že z nich zbyla jen blažená nostalgie (nacukašii), jsou vše, co mu zůstalo. Na konci se pak celý plán hroutí jako domeček z karet a jeho samota se zjevuje v celé své nahotě (viz zapamatováníhodný moment - rozhovor s malým chlapcem: "Pokud hodně věříš, že je něco pravda, tak je to pro tebe pravda"). Krajně nepříjemný film. Suverénní a vyzrálý debut Marvina Hamlische je filmu jako ušitý na míru.

Osvícení už na mě jako celek nepůsobí tak přesvědčivě, jak bych čekala. Při prvním zhlédnutí to pro mě byl jasný horor, teď po letech ho vnímám spíše jako parodii na horory a řekla bych, že ze strany Kubricka to mohl být i záměr. Přiznám se, že po přečtení všech možných analýz filmu, ve většině případů smrtelně vážně míněných, je pro mě tohle jednodušší pojetí Kubrickova filmu dost osvěžující a osvobozující, a konspirační teorie vysvětlující "význam" filmu (Apollo 11, Indiáni) tím nabývají nový rozměr. Stěžejní dějové momenty byly perfektně zparodovány i v Simpsonech a to, že se v podstatě přesně shodují s originálním Kubrickovým dílem (jen ještě jeho humornost dovádí ad absurdum: Can't murder now...eating), je pro mě dalším důvodem, proč mě Osvícení neděsí, ale spíš královsky baví. Tradičně skvělý výběr hudby je další plus.

Trošku podhodnocený film. Natočen v 70. letech, ale atmosférou i hudbou evokuje spíše osmdesátky. Nefunguje ani jako sci-fi, ani jako detektivka, zápletka je (stejně jako v knize) jednoduchá, včetně rozuzlení, které je svým způsobem šokující, ale je podáno takovou formou, že vás vlastně nepřekvapí. Sci-fi prvků je přítomno minimum. Film je působivý přesně v těch ohledech, které knize chybí: chladná a mrazivá atmosféra hor ve spojení s Grünbergovou hudbou vytváří zvláštní sevřenou, místy až tísnivou náladu, která prostupuje celým dějem. Herci jsou, podobně jako postavy v knize, nevýrazní, což jen přispívá k celkové odtažitosti, ale v tomto případě je to jen ku prospěchu. Samotný hotel jsem si při čtení představovala jinak, ve filmu je mnohem temnější a modernější, já si ho představovala jako omšelou stavbu se starobylým interiérem. Celkově film působí neosobně, jako by se vůbec nesnažil vytvářet dojem na diváka. Líbí se mi vtípek bratrů Strugackých (jestli nechcete přijít o překvapení, dál nečtěte): v knize Snewar volá služebnou Kajsu, aby Glebskému odnesla zavazadla. V tu chvíli se objeví bernardýn Lelius. Glebski si myslí, že je to Kajsa a říká: "S obrovským zájmem bych byl sledoval, jak bude tenhle pes s ženským jménem vytahovat mé kufry, ale to už mě majitel pevnou rukou táhl do hotelu." Ve filmu pak tašku opravdu odnáší Lelius a Glebski ho pobaveně sleduje. Nevím, jestli to Strugačtí takto zamýšleli, nebo jestli jsem si to domyslela já sama, ale pro mě to byl jeden z mála momentů, kdy film "prolomil ledy".

Odzbrojující zážitek. Moje první setkání s filmy Benedeka Fliegaufa a totální trefa do černého. Po záběru se stanem a začátku následujícího (jezero) jsem nabyla dojmu, že do seznamu žánrů by měla být doplněna komedie. Těžko říct proč, ale především v druhém případě (kombinace klidné vodní plochy, rybáře na loďce, přelétávajících ptáků a ženy s kočárkem) jde pro mě o jednu z nejvtipnějších záležitostí. V čem tkví její kouzlo, to nedokážu dekódovat, ale stačí mi vidět pouhou fotografii tohoto záběru a už mi cukají koutky. Takhle je to vlastně s celým filmem. Pokud bych měla hodnotit jednotlivé (vzájemně neprovázané) části, plné hodnocení bych určitě neudělila, film jako celek je ovšem nedostižný. Část s jezerem s přehledem dominuje, paradoxně nejpůsobivější je hlavně to, co se stalo mimo obraz...vysvětlení je ponecháno na divákovi (pokud má o něj zájem). Právě možnost vlastní interpretace a to, že v jejím důsledku může mít film nekonečně mnoho vyznění lišících se jak divák od diváka, tak i u jednoho diváka v rámci více zhlédnutí, mi přijde na celém filmu nejvíc fascinující.

Vypravěčův komentář vystihl i mé rozporuplné pocity z tohoto díla, jehož hlavním problémem je slabá vypovídací hodnota. Dvě hvězdičky jsou za celkový dojem, některé momenty byly pětihvězdičkové: především ve chvílích, kdy dá režisér konečně prostor samotnému Topolovi a jeho myšlenkám, dokument se rázem dostává na jiný level (třeba jeho úvaha o otevřenosti a otevírání se, se kterou souzním). Většina dalších motivů - záběry ze zkoušky, školní třídy, nakladatelství, křtu knihy...to vše mi přišlo nezajímavé a povrchní. Scéna s panenkou aspoň pobavila: "Z vočiček jdou slzičky, když je teda dost napitá..."^_^