MissJ

YES, front row! Až po okraj napěchovaná epizoda shrnující v podstatě všechny stěžejní okamžiky TOS, týkající se nejen obsahu epizod, ale i herců (And when I directed Star Trek V I got a magnificent performance out of me, because I respected me so much!), problémů při natáčení (sdílení scénářů - Look, Captain, Melllvar will help us.) a bůhvíčeho dalšího. Dokonalost!

Několik roztříštěných střípků z mozaiky Kurosawových snů: Vrány jsou snem v pravém smyslu slova a spolu s Vesnicí vodních mlýnů a Broskvovým sadem patří k tomu nejkrásnějšímu nejen v tomto filmu, ale pro mě i ve filmech obecně. Je tam i dost z toho, co potřebuju k přemýšlení o smyslu života i k pochopení bytí jako takového. Pomůže, pokud se zajímáte o japonskou kulturu a je vám blízká, ale není to podmínkou. Jen by mě zajímalo, proč Kurosawa seřadil jednotlivé části právě takhle.

Pro mě velice přesvědčivý film, několikrát mi (vizuálně i hudbou) evokující Vesmírnou odyseu i Kontakt. Snad jediný slabší moment (pokud nepočítám přítomnost nezbytných klišé, ale to jsem nějak skousla) byl samotný závěr, ten už byl na můj vkus příliš hollywoodský. To fundované přiblížení Einsteinových teorií v americkém trháku, doprovázené dechberoucí vizuální stránkou, ve mně překrylo všechny rozpory (poradce filmu Kip Thorne v roce 2017 získal Nobelovu cenu za fyziku za výzkum gravitačních vln ve vesmíru). Co se týče hereckého obsazení, z herců mi na jednu stranu nelezl nikdo na nervy, na druhou bych uvítala méně hvězdných jmen a trošku anonymnější herecký ansámbl.

Hororům se většinou úspěšně vyhýbám, a nebýt náhody, kdy jsem při brouzdání webem Film and Furniture narazila na fotku ze Suspirie, zůstala bych s velkou pravděpodobností ochuzena o tenhle skvost. Suspiria mě nečekaně zhypnotizovala od první minuty svými šílenými barvami i hudbou a, s výjimkou slabšího závěru (Suzyin "útěk"), nepustila doteď. Experimentální hudba a červená barva použitá ke znázornění všudypřítomného zla dělá ze Suspirie film, na který nezapomenu...a to je v mém případě co říct. Inferno slibně navázalo, ale je minimálně o třídu slabší...škoda. Nej lokace: Haus zum Walfisch, Müller'sches Volksbad, budova BMW.

Další návrat po letech...málokterý film ve mně dokáže vyvolat pocity fyzické nevolnosti...Plavci se to podařilo už dvakrát. Výslednému dojmu hodně napomáhá i fakt, že bazény mají pro mě už od dětství zvláštní kouzlo (jak ve filmu, tak ve skutečnosti). Ned Merrill na své cestě potkává všemožné typy lidí. Brzy po prosluněném úvodu se objevují první zneklidňující náznaky, postupně přibývá negativních až nenávistných setkání, a poslední zbytky hřejivé atmosféry pohlcuje všeprostupující chlad (ponížení na veřejné plovárně se mi zarylo pod kůži už při prvním zhlédnutí). Jeho vzpomínání na minulé časy takřka bolí, zvlášť když "přátelé" jsou už dávno mentálně jinde a jeho úpornému lpění na minulosti nerozumí...vzpomínky na minulost, časem obroušené tak, že z nich zbyla jen blažená nostalgie (nacukašii), jsou vše, co mu zůstalo. Na konci se pak celý plán hroutí jako domeček z karet a jeho samota se zjevuje v celé své nahotě (viz zapamatováníhodný moment - rozhovor s malým chlapcem: "Pokud hodně věříš, že je něco pravda, tak je to pro tebe pravda"). Krajně nepříjemný film. Suverénní a vyzrálý debut Marvina Hamlische je filmu jako ušitý na míru.

Odzbrojující zážitek. Moje první setkání s filmy Benedeka Fliegaufa a totální trefa do černého. Po záběru se stanem a začátku následujícího (jezero) jsem nabyla dojmu, že do seznamu žánrů by měla být doplněna komedie. Těžko říct proč, ale především v druhém případě (kombinace klidné vodní plochy, rybáře na loďce, přelétávajících ptáků a ženy s kočárkem) jde pro mě o jednu z nejvtipnějších záležitostí. V čem tkví její kouzlo, to nedokážu dekódovat, ale stačí mi vidět pouhou fotografii tohoto záběru a už mi cukají koutky. Takhle je to vlastně s celým filmem. Pokud bych měla hodnotit jednotlivé (vzájemně neprovázané) části, plné hodnocení bych určitě neudělila, film jako celek je ovšem nedostižný. Část s jezerem s přehledem dominuje, paradoxně nejpůsobivější je hlavně to, co se stalo mimo obraz...vysvětlení je ponecháno na divákovi (pokud má o něj zájem). Právě možnost vlastní interpretace a to, že v jejím důsledku může mít film nekonečně mnoho vyznění lišících se jak divák od diváka, tak i u jednoho diváka v rámci více zhlédnutí, mi přijde na celém filmu nejvíc fascinující.

CAVATINA! Po tolika letech viděno znovu. Válečné filmy nevyhledávám, ale Lovec jelenů, i když hluchá místa má (a lov nesnáším), mě jako celek opět dostal. Nejspíš budu v menšině, ale jako lepší a líp zvládnutou vnímám první, "americkou" část (atmosféra ocelářského města, dechberoucí krajina Heather Meadows...prostě taková ta omáčka kolem). Robert De Niro - ano, ale pro mě film tzv. "udělala" Meryl Streep v roli Lindy, která vyvažuje dominantní mužský prvek a je tady nádherná, jen září. Díky ní je Linda jedna z nejhezčích ženských filmových postav (podobně na mě v roli "čekající ženy" zapůsobila Mercedes Ruehl jako Anne v Králi rybáři; ačkoliv její živočišnost stojí v porovnání s éteričností Meryl skoro v přímém protikladu, připomněla mi ji). Z jaké studny emocí a pocitů musela brát...v jejím případě zjevně bezedné.

Druhé zhlédnutí, fascinace tímto dokumentem zůstává nezměněna...The smoke builds a stairway for you to descend You come to my arms May this bliss never end Awake or asleep every memory I'll keep When I'm deep in a dream of you Then from the ceiling soft music comes stealing We glide in a lovers' refrain You're so appealing that I'm soon revealing My love for you over again Cigarette burns me I wake with a start My hand isn't hurt but there's pain in my heart But we'll love anew just as we used to do When I'm deep in a dream of you

Snad nejhezčí dětský film, co jsem viděla. Nezapomenutelný pan Petárek v podání Františka Pacholíka. A nádherná Liškova hudba - nostalgická, smutná, veselá, hravá, humorná i strašidelná - poslouchám v nekonečné smyčce. Nejlepší moment: scéna s pohřebnickou šálou:)

"Válka o fazolové pole" v reálu, na rozdíl od filmu se smutným výsledkem. Losangeleská zahrada v mikroměřítku zhmotňuje jeden případ, který je součástí celosvětového fenoménu. Snaha bojovat demokratickými prostředky proti neprůhledné moci, prolezlé korupcí, se jeví jako beznadějná. V boji s větrnými mlýny farmáři zdolávají všechny překážky, které jim úřady staví do cesty (včetně podmínky zaplacení víc jak 16 milionů dolarů během pěti týdnů...což dokazuje, že v tomto případě ze strany vlastníka půdy nešlo o peníze, ale jen a pouze o demolici zahrady za každou cenu), aby se nakonec dočkali hořkého vystřízlivění. Inspirativní dokument.