Lovec jelenů

Lovce jelenů nevnímám jako válečný film, ale jako film o velkém přátelství. Práce, kulečník, svatba, lov jelenů ..... to všechno mi ukázalo, jak ty lidi žili "předtím": kamarádskou soudržností, tradicí, zvyky, ideály, radostí ze vzájemné společnosti. To vše se otřáslo válečnými hrůzami a přežít to peklo byl jen začátek bolesti, samoty a izolace, protože nesdělitelná zkušenost je hráz a postava Roberta De Niro byla symbolem snahy dát ty tři pošramocené bolavé duše znovu dohromady a tím je zachránit. Všichni tři pánové v hlavních rolích si hrábli na herecké a jistě i psychické dno. Silný a přes děsivé scény neskutečně dojemný film. (22.07.2005)

Zbytečně dlouhý úvod. Scény z vietnamského zajetí jsou ovšem nesmírně působivé a to co dělá film legendárním, jsou opravdu silné scény s ruskou ruletou. Oscary pro Walkena, film, režii, střih a zvuk, nominace pro De Nira, Streepovou, scénář a kameru. Cimino si mohl dva roky vychutnávat slávu, pak přišel jeden z největších pádů hollywoodské historie (Nebeská brána). (03.08.2003)

Je mi trochu s podivem, že v době, kdy ještě neexistovalo mnoho válečných filmů z Vietnamu (vím o jednom), se Lovec jelenů vydal hned tou alternativní cestou, tedy nesoustředil se ani tak na válku samotnou, jako na její důsledky a vliv na lidi. První housle v něm nepochybně hraje propracovaná psychologie postav, ty jsou dobře napsané a ještě lépe zahrané (De Niro + Walken)... Jako blesk z čistého nebe udeří válka nejen do lidiček ve filmu, ale i do diváka, neboť po dlouhatánském vykreslování předchozího života postav se jedním ladným střihem přepneme přímo do zvěrstev Vietnamu a "kultovní" nedobrovolné ruské rulety, která když už nezničí život okamžitě kulkou, tak ho aspoň zdevastuje následujícím psychickým traumatem... Nic proti tříhodinovým filmům, ale první třetina, zejména svatba, určitě nemusela být tak zdlouhavá. Na svou dobu je Lovec Jelenů úžasné dílo, ovšem pozdější Stoneoův Narozen 4. července ho, troufám si říct, překonává (i když samozřejmě ne ve všem). 8/10 (08.09.2008)

Autory vyfabulovanou vietkongskou ligu ruské rulety možno brát jako alegorii, či chcete-li symbol, který je nejdřív v pensylvánském rezavém pásu mezi všemi těmi obřady, slavnostmi, kamarádstvím a malichernými půtkami netknut, aby se po návratu na stejné místo nelítostně vložil do hry. Ti, co se vrátí, dostanou tak málo a o tolik přijdou. Není se co divit, že válka pro ně často skončí až tou jednou ránou.. Na rozdíl od Apokalypsy nebo Full Metal Jacket si Cimino hůře obhájí přítomnost úplně každého záběru, ale jeho epické protiválečné drama patří mezi ty filmy, které i po dekádách mají diváka měnícího se v čase čím oslovit. Mě třeba scénou lovu po návratu, kdy setkání se spárkatou trofejí už má zcela jiný význam či okamžiky v baru těsně před odjezdem, kdy bujaré veselí přeruší hra Chopina na klavír. Všichni tuší, co se blíží a nejlépe to ví John Cazale. A samozřejmě, Cavatina.. (09.05.2023)

"You have to think about one shot. One shot is what it's all about." Jak se člověk změní při setkání s bezmeznou nelidskostí a naprostou neúctou k životu? Dá se na takový střet zapomenout? Může se (pokud to pochopitelně přežije) takhle poznamenaná osoba na svět dívat stejně bezstarostnýma očima jako předtím? Může se vrátit? Na tyhle a mnohé další otázky odpovídá nádherné a emocionálně mimořádně silné drama Michaela Cimina. (08.06.2004)