MissJ

Rok 1999 přinesl nejedno překvapení na poli kulturním. Nejprve účast Heleny Vondráčkové v klipu J.A.R.ů Bulhaři a pak Michal David zde. No, v obou případech to stálo za to.

Je to právě tak promyšlené a v dobrém smyslu slova perfekcionistické jako ostatní Tatiho filmy, přesto ho ze tří zatím zhlédnutých subjektivně hodnotím nejníže. Gag kánoe/žralok zaslouží metál, ten neměl chybu.

Pokud se o nějakém filmu dá říct, že mám pro něj slabost, jsou to právě Bohem zapomenuté děti. Zhlédnuto bůhví pokolikáté. Hudba, na kterou se nezapomíná - Michael Convertino, The Pointer Sisters nebo Ba-boo-me-rang-rang-rang:) Můžu vidět kdykoli znovu, excelentní film.

Neskutečná bomba. Nečekala jsem nic extra a nakonec jsem to spolkla i s navijákem. U málokterého filmu mám nutkání dát si repete bezprostředně po závěrečných titulcích, ale z tohoto skvostu jsem byla naprosto nadšená.

Kouzelná záležitost...už ty úvodní titulky nebo scény s rybím vodotryskem. Některé momenty byly na můj vkus natahované přespříliš, vzhledem k celkové výjimečnosti Tatiho filmů je to ale jen drobná vada na kráse.

Skvělé! Pro milovníky blues a "starého" jazzu cenný záznam představení z harlemského Apollo Theater. Komediální scénky mezi jednotlivými hudebními čísly trochu kazí dojem, ale většinou se dají vydržet.

Hodně odlišné dojmy z knihy a filmu. Seznámit se s knižní předlohou je v tomto případě téměř nutností, jenže jakmile to uděláte, možná už nebudete schopni filmu udělit top hodnocení. Aspoň tak to bylo u mě. Wellesův Proces je velmi působivý, ale i dvouhodinová stopáž mi zde přišla nedostatečná, film plynul příliš zbrkle. Závěr mě hodně překvapil a docela by mě zajímalo, co tím chtěl Orson říci.

Polozapomenutý válečný film o dobývání Guadalcanalu, první zfilmování románu Jamese Jonese. Děj je soustředěn na zprvu ostře konfliktní vztah cynického seržanta Welshe (Jack Warden) a "zelenáče" vojína Dolla - jak příznačné jméno (Keir Dullea). Střet jejich rozdílných povah a následná postupná snaha o vzájemné porozumění je také na celém filmu to nejzajímavější.

Film natočený jako adaptace románu Judith Rossner, na základě skutečného příběhu Roseann Quinn, newyorské učitelky sluchově postižených dětí, zavražděné v lednu 1973. Do vedlejších rolí byla obsazena řada později známých, tehdy teprve začínajících herců (Richard Gere, Tom Berenger, LeVar Burton, William Atherton), nad všemi ale dominuje Diane Keaton. Rozhodně nejde o žádný propadák, příběh je ale překombinovaný, postrádá vnitřní strukturu a ve výsledku toho ve mně, kromě tísnivého pocitu, moc nezanechal.

V podstatě celý film se odehrává v jedné místnosti u jednoho stolu, a přesto (nebo možná právě proto) dokázal podnítit mou imaginaci jako málokterý jiný. Dlouho mě nic tak nevtáhlo do děje. Závěr za doprovodu Gymnopédie No. 1 byl nicméně docela osvěžující, po předchozí hutné diskuzi dotýkající se široké škály témat. Film vám sledování nijak neulehčuje, témata pokrývající filosofii, divadlo, literaturu, náboženství, ekologii a další se řeší spontánně a všechna se vzájemně prolínají v jednolitém toku. Těžko říct, kolikrát jsem během dvouhodinové stopáže prošla sekvencí "stop - rewind - replay" (následují v rychlém sledu až do finálního totálního pohlcení:), každopádně dvouhodinová stopáž se krapet protáhla a všechny diskutované otázky jsem nestačila pobrat ani při druhém zhlédnutí. My Dinner with Andre nejspíš nezaujme každého, ale stojí za to to aspoň zkusit. Pro mě opravdu příjemné překvapení.