Jíha

Je to past! O dějinách Ruska skoro nic, o Ermitáži skoro nic a obrázků jen pár.

Film vskutku není příliš dramatický, nápaditý a nakonec ani strašidelný, ale mezi ty lepší z asijských horrorů tohoto typu jej pozvedá výtečná atmosféra. Všechny ty mokrý podlahy na vylidněných chodbách, černošedej beton, po kterém stéká voda, voda kreslící mapy na stropě, neustálý déšť, bláto a kaluže na chodnících a pohoří paneláků přes celý obzor, na to je vážně radost pohledět. Hlavní hrdinka, nyvá či nervózní se v takovém prostředí tváří jakoby nic a zbytky duševní pohody se přitom pomalu rozpouštějí. Je to rozvedená matka, bez práce, nebo s prací, kterou nestíhá, její děcko se chová podivně a bývalý manžel využívá všech nesnází s prací i s duchem, aby dítě dostal do opatrování sám a Jošimi zůstala docela sama. Jestli se nepletu, film končí jinak než povídka, celkem zvláštně, ale vlastně bych řekl, že líp. Šedivou atmosférou a zobrazením osamělosti dává Dark Water vzpomenout na o něco zábavnější a působivější Kairo. 75 %.

Od Kairo jsem toho moc nečekal, nedávno jsem totiž viděl režisérův jiný film Loft, a trpěl jsem nudou. Takže po necelý hodině sledování Kairo jsem byl úplně nadšenej, jak je to děsně strašidelný a zajímavý. Velice hustá atmosféra s dlouhejma záběrama, kde se každou chvíli musí něco stát a i když se nakonec většinou nestane, nějak to nevadí, napětí a zvědavost pokračují. V momentech, kdy napětí na chvíli pomine, pořád zůstává tíseň a šedivej smutek. Výtečná hudba. Výtečná hudba. Později začne film odhalovat, o co vlastně jde a stává se nesrozumitelným. Postavy nabízejí nějaké teorie, co se děje a proč, ale ty teorie se mi buď nelíbily, nebo jsem jim nerozuměl. Depresivní řeči, jaký vedla zejména Harue, o samotě a odcizení byly fajn, ale jejich spojitost s konkrétním děním ve filmu nejasná. V závěru už jsem byl úplně zmatený a vůbec nevím, s kým to ta holka na tý lodi vlastně skončila a kdo že to byl, ten její nejlepší přítel. Naštěstí ta nádherná atmosféra vydržela do samýho konce, takže moje počáteční nadšení úplně nepohaslo. Celkem asi 85 %.

Spin-off X-Files, který se od nich odlepil v tragický 8. sézoně a který se, přestože byl mnohem zábavnější, než to, co X-Files předváděly ve svých posledních cca čtyřech sezónách, dočkal jenom jediné řady. Na menším prostoru nerozvíjí žádný praštěný mytologie, který by stejně nemohl dotáhnout uspokojivě do konce, nepouští se do metafyzických spekulací, což je pole na kterým X-Files selhávaly od samýho začátku a pokud sklouzne k patosu, tak není trapnej, ale tak akorát dojemnej. No a taky je vtipnej. --- POZOR SPOILER --- O tom, jak mimo Akta X ke konci byly, svědčí ukončení The Lone Gunmen, který se odehrálo v rámci jejich poslední řady a kde hrdinové umřou! Celkem asi 75 %.

První kamarád se nechal obskočit krásnou spolužačkou, ale celé ho to nejspíš poněkud vyděsilo a tak ji rychle odvrhl, spolužačka poté skočila ze střechy a nezdravě tak zapůsobila na jeho zřejmě už od začátku nepříliš stabilní psychiku. Druhý kamarád se zoufale zamiloval do učitelky a nebylo mu nijak pomoci, tehdy a ani v následujících letech. To je úvodní část docela divného coming of age filmu, který sleduje pozdější život těchto chlapců a jejich zejména citové a z nich pramenící milostné, nebo spíš sexuální problémy. Film ubíhá i přes kopu hysterických, ubrečených, agresivních, milostných a kombinovaných scén pomalu, motivace postav ke všem těm výlevům nejsou příliš jasné, ale nakonec mi, nejspíš díky vytrvalému opakování, poněkud došlo, co to s těma klukama je a snad i co to všechno má znamenat. A bylo to dobré. Moje oblíbená Du-na Bae hraje ve filmu, jako obvykle dost zábavně, svojí typickou divnou holku, ve společnosti těch citových zmatkářů je ovšem nakonec nejnormálnější. Celkem něco málo přes 70 %.

Jedna skvělá herečka, jednoduchej zajímavej nápad a scénář, pěkný prostředí. Skromný provedení, skutečný emoce. Napínavej a roztomilej film. 85 %.

Tři a půl hvězdičky za zábavu - první série byly celkem nudný, "monster of the week" díly příliš převažovaly a když se to spravilo, od třetí a hlavně v pátý řadě, tak seriál skončil. Půl hvězdičky za nejlepší porod v dějinách televize. Půl hvězdičky za perfektní poslední díl a děsně kůl závěr, koukal jsem na závěrečný titulky se spadlou čelistí alespoň třicet vteřin. Půl hvězdičky protože bych tu raději viděl vyšší hodnocení než současných 64 %. Srovnání s Buffy se nabízí, ale je na dlouhý povídání, kromě slabého pocitu z podobných scénáristických obrtlíků , podobného humoru a známého whedonovského utrpení je to úplně jiný seriál. Nicméně crossovery s Buffy potěšily vždycky. Celkem asi 80 %.

Upozorňuju, že zde uvedený obsah filmu je silně zavádějící. Better than Chocolate není "příběh o dvou atd...", ale úsměvný romantický film s množstvím postav, končící klasicky tak, že si každý Jeníček najde svou Mařenku. Coming out Maggie před vlastní matkou má daleko k hlavní linii příběhu a všemožné způsoby, kterými Maggie tají svou orientaci, se omezují na to, že se trochu snaží být při sexu potichu. První půlka je dost nijaká, naopak druhá, kdy jsou zápletky zapleteny a má přijít rozpletení, je dost výživná a bezstarostnej happy-end moc pěknej. Lehce, jako ostatně všeho, se film dotýká netolerance k transkám i uvnitř LGBT komunity, to nebylo ani v The L Word. Přes 75 %.

Dobrá, po přečtení většiny místních kladných komentářů vidím, že nezbývá mnoho co dodat, co se detailního popisu a chvály týče. Jejich velkou část bych klidně ocitoval. Můžu tak jenom zdůraznit, co mi osobně připadá nejdůležitější nebo nejzajímavější: Děsně osobitej a přitom přístupnej humor, hlavně verbální a výrazovej, fungující (počítal jsem to) asi v 995 z 1000 případů. Další část vtipu využívá nenápadný a vychytralý odkazování na leckdy i dávno minulé díly (Willow doslovně opakující v Tabula Rasa tři roky starou hlášku, Spike 3x bourající ceduli Welcome to Sunnydale...) To se děje i s vážnějšími motivy (Tara vysvětluje spolužačce proč Quasimodo musel dopadnout špatně, zatímco jiná postava bude brzy a dlouho procházet tím samým). Množství momentů, nebo i celých dílů (Family, The Gift, Once More with Feeling, celý závěr poslední řady, The Body), nad jejichž obsahem nebo kvalitou zůstává rozum stát. Je to seriál o blondýně, co propichuje upíry kolíkama, přeráží démonům páteře a kamarádí s čarodějnicí a seriál, kde světu každou chvíli hrozí zaniknouti v plamenech, a přitom všechno funguje tak dobře že jsem měl s dobrovolným potlačením nedůvěry problém jen asi jednou nebo dvakrát za celých 145 dílů. Coby fanoušek řekněme žánru pak ještě musím pochválit krásný a pokud můžu soudit dobrý zobrazení vztahu Tary a Willow (mimochodem nejméně disfunkční vztah v seriálu), což jsem původně od americkýho mainstreamovýho seriálu nečekal a zastoupení několika dalších homosexuálních postav (okrajově Larry ze začátku a pak Andrew a Kennedy v sedmé řadě)......... Buffy je příběh mýtických kvalit, kde víceméně archetypální postavy řeší odvěká a univerzální témata. Pro hrdinku to jsou odpovědnost, boj proti vnější autoritě a hledání vlastních pravidel a hlavně samota a možnost a nemožnost jejího překonání. I vedlejší postavy mají ledajaké, jen o málo závažnější, starosti. A všichni pak sdílí tu nejobecnější tíhu existence. Nic moc z toho není vidět v první sérii, kde středoškoláci bojujou s upíry a démony, kteří jsou ještě metaforami jen pro středoškolské maličkosti, ani v druhé sérii, kde se Buffy snaží najít nejjednodušší řešení ve vztahu s Angelem, což se jí docela logicky nepovede. Celkový obraz se začíná objevovat po kratší epizodě potlačování Stínu, někdy v době, kdy Spike přestane bejt čistě zlej a Willow roztomilá. Život je problém, přináší démony každej tejden a apokalypsu alespoň jednou za rok a je třeba se tomu věnovat. Mimořádně úžasná mi proto přišla šestá série, kde na to hrdinové celkem zapomněli, věnovali se malichernostem a byli sebestřední tak dlouho, až se ze zpočátku neškodných padouchů stala reálná hrozba a Willow si připravila půdu pro apokalypsu vlastní výroby. Téma samoty a vztahování se je definitivně vyřešený koncem sedmé řady, s krásnou paralelní milostnou scénou někdy v předposledním díle a geniální pointou......... Hm, celým tímhle povídáním stejně nedělám Buffy čest. Vážně nejlepší věc, co jsem v rámci televizní a většiny filmový tvorby viděl. Bezmála 100 %. A to je maximální hodnocení, který je prakticky možný.

Snad to ani nebyl film o transsexualitě, osobně bych to viděl na jistej komentář k absurditě genderových rolí a zobrazení běžnýho rodičovskýho selhání chatrných individualit. Ale vážně jenom osobně, pochybuji, že takový byl záměr za filmem. Scénář byl primitivní a zpracování pitomě stylizované. Je tak vysoký hodnocení zapříčiněný poměrně vzácnou tématikou? Možná právě proto, že je tak vzácná, mohlo by se jí dostat hlubšího provedení. Tohle byla mělká povídačka. No, ale na druhou stranu, proč ne. Dobré: závěrečný sdělení psycholožky hrdince, sympatická hrdinka, jeden velmi silnej, byť stejně jako zbytek filmu nepravděpodobnej moment ke konci. Celkem necelých 65 %.