Dejwosz

V první polovině ty dialogy letmo šustily papírem. Od druhé poloviny se to hezky rozjelo a dostalo zajímavý spád. Rozhovor v telefonu byl vrcholem celého filmu - těžká scéna, ale nepůsobila blbě. Ale co ten konec??

Kam až je schopen člověk dojít ve snaze mít moc? Gallenbergerova režijní ruka dokázala přinést emoce, které nepůsobily umělým dojmem. Na herectví Emmy Watson je vidět, že je už od dětství zvyklá stát před kamerou. Kolonie je film plný napětí, které by mohl rozdávat.

Tento film se nijak scénářem neodlišuje od ostatních, příběhem jemu podobných. Má ale úžasnou sílu v opravdovosti dospívání postav. Je to jednoduchý nápad a dělá hodně. Za tři hodiny se člověk na konci filmu cítí, jako by právě prožil něčí celý život. Při scénách jako je oslava maturity atd. cítíte stejné pocity, jako dramatické postavy. Nostalgie. To už vážně takhle vyrostl? Takže - síla filmu není ani tak v příběhu, jako v autentičnosti a možnosti skutečně vnímat pocity, myšlenky. Je to barevné leporelo dospívání, kterým si každý prošel a zde se jím může listovat.

Trochu promarněná příležitost. Emoce - spíše statické. Některé důležité informace proplynou jako pára nad hrncem a zbytečnosti se táhnou a nesmyslně zvýrazňují. Toto je příklad ne příliš dobré režie. A ta hudba? Občas jsem se cítil jako u Statečného srdce občas jako u Pearl Harbor. No, určitě to šlo udělat lépe. Ale za pražské budovy a české tváře za tři.

Téma Varšavského povstání je mi velmi blízké. Toto dílo si na nic nehraje, jen videozáběrům citlivě plní službu. Z nichž srší autenticita v jejím pravém významu a se vší grácií.

Velmi dobrý projekt a nápad. Je příjemné vidět LARP v televizi. Mohou vzniknout tisíce filmů z tohoto období, a pořád člověka něco z té doby překvapí. Česká verze nijak neurazí ale ani nenadchne. Je těžké ztvárnit chování v historické době, když si je člověk neustále vědom toho, že je to jenom "jako". Myslím si, že je to ale dobrá cesta. A jsem si jist, že další řady (doufám, že budou) přinesou větší a větší zkušenosti s tímto formátem. Těším se na další doby. Co třeba středověk? Jak by to asi fungovalo se skrytými kamerami (ve stylu Big Brother)? PS: Je fajn vidět ostravské herce v těchto pozicích. :)

Birdman je asi 85 % emocí, pocitů, vztahů,...které lze skutečně vypozorovat v divadle. Řekl bych, že styl vyprávění filmu je styl, jakým se vypráví na divadle, akorát je pozorován kamerou (vždyť se jedná o "jeden záběr", na divadle také nejsou střihy). Jako student divadla jsem si u tohoto filmu totálně odpočinul. A věřím, že spoustu věcí "vyčte" jen málo lidí (i to může být důvod, proč film není tak moc oblíbený). Téma mainstreamu a menšinového publika (krásně ilustrované na velké produkci Phantom of the opera, která je jen přes ulici)....no konečně! Nemohu říct, že bych se chvíli nudil. Doslova jsem děj hltal. Prostě, oslava divadelního řemesla se vším všudy, co k němu patří.

Říkal jsem si, co nového asi tak může přinést další ,,RUR" film. A i přesto, že scénář nebyl nijak moc revoluční, přinesl pár hezkých charaktérů a neobvyklých vztahových struktur. Přijde mi, že v poslední době ,,velké" filmy konečně dostávají i hloubku a ,,velké" myšlenky.

Eastwood opět připomenul to, že i film natočený v dnešním ,,zkaženém" světě může mít hloubku. Ze začátku jsem si říkal, že tomuto filmu dám trojku: klišoidní fráze načichnuté patriotismem, odhodlání pro Ameriku položit život, ,,dokonalost" SEALs, atd... Avšak postupná proměna hlavního hrdiny, a propracovanost této (i jiných) postav mě donutila k přehodnocení mého úsudku. Cooper má charisma. A Sienna Miller také a to je pro mě pro vyprávění příběhu důležité. Příběh? Americký. Ani na konci jsem se nemohl zbavit dojmu oslavy amerikanismu. Říkal jsem si, jak to asi skončí? Přece nic nenahrává tomu, že by se ještě něco dělo. A ejhle...mám rád takové zvraty na konci. Řekl bych, výborný tah scénaristy, jimž doklepnul poslední hřebík, který příběhu dal tvar. Ale tohle není dílo scénaristy, tohle je život. Poslední záběry filmu mě dojaly a to se moc často nestáva.

2. světová válka je pro film vždy vděčným tématem. Je to téma, které bylo a mnohdy je reálné. Téma lidské nenávisti a o tom kam až může dojít. Ayerovo podání tohoto tématu se v ničem výrazně neliší od jiných, tomuto filmu podobných, ale nadchlo mě svou osobitostí. Symbolické prvky jako například bílý kůň, jemuž na začátku filmu Brad Pitt věnuje svobodu, který na konci toto gesto opětuje dodávají filmu hloubku a hodnotu. Ano, je pravda, že se zde tvůrci nevyhnuli tzv. amerikanismu, ale coby symbolickou omluvu můžeme přijmout vynikajíce vykreslenou atmosféru beznaděje této doby. Silný film, který (nejen originálními úvodními a závěrečnými titulky) jasně reaguje na dobu, ve které žijeme.