bart-leby

„Já bych ty liberály… svázat do jednoho uzle… na kaši rozdupat… na dva sáhy pod zem.“

Kvintesence duchovního filmu. Tarkovského labutí píseň…

Zcela souhlasím s brilantním a přesvědčivými argumenty podloženým komentářem soudruha GilEstela. Trnka byl skutečný génius-vizionář a vidět v jeho Ruce modelovou agitku o údělu umělce v totalitním režimu je krátkozraké. Interpretace, která chápe Ruku jako metaforu kapitalistické společensko-ekonomické formace, je myslím Trnkově intenci práva.

Co se hvězdičkování týče: Plnou, pucfleku, nebo tě nakopnu… – Hoferik, to je taková svérázná obdoba Švejka. Taky chce bojovat za císaře pána až do roztrhání… Ale zatímco Švejk vždy s těmi nahoře (byrokrati, oficíři apod.) vyjebe, tady je tomu naopak. – Pamětihodný citát z filmu: Čemu, vy svině, vlastně věříte?

Psychedelie pro mírně pokročilé.

Ve své monografii o Eduardu Cupáku z roku 1998 Jindřich Černý tuto ostravskou inscenaci velmi pochvalně zmiňuje a já se tak těšil na nekompromisní zrcadlo nastavené ranému reálnému kapitalismu. Bohužel to nedopadlo příliš dobře. Jistě, Cupák v roli bývalého vnitráka exceluje, ale ani on nemůže zakrýt bezradnost a jalovou modelovost scénáře, který má daleko k nějaké smysluplné společenské reflexi.

Vizuálně velmi originální vhled do hlubin duše jednoho z největších japonských spisovatelů 20. století, který byl pro své krajně pravicové názory a sexuální orientaci někdy nazýván jako homofašista. Na příkaz vdovy po spisovateli, která hrozila tvůrcům žalobou, je obraz více než rozoruplné Mišimovy osobnosti poněkud retušovaný a opatrnický. Jistě nesmírně zajímavé by bylo, jak by spisovatelovu filmovou biografii pojal rodilý Japonec… –– There must be something beyond the words…

Nepočítám, kolikrát jsem tento skvost viděl. Každá projekce mě vždy znovu spolehlivě dostane… Závěrečný Final Showdon je ryzí filmovou symfonií s neskutečně silným katarzním nábojem.

Auta mě nezajímají, ale „fucking machines“ jako Jeanna Fine, Sally Layd, Stacy Nichols nebo Jordan Lee (as usually DP), to je něco jiného.

Ve všech směrech chudý příbuzný mnohem opulentnější a rozkošatělé, ale také až příliš artistní a „formalistické“ Markety Lazarové. Ale právě pro jistou asketičnost výrazu, dramatickou sevřenost a poetickou modelovost, která mému vkusu konvenuje více, mám (zatím) raději Údolí včel.