Bubble74

Ray měl sice k dispozici chudý budget, ale zato vlastnil bohatou fantazii a vytvořil nápaditou hudební pohádku, plnou nejen inovačních efektů, ale i hlubšího podtextu pro dospěláky, která by si rozhodně zasloužila oprášit a protlačit do světa. A ten pestrobarevný kabát, kterým překvapí koncovka, by slušel celému filmu.

Hodně svérázná adaptace klasické tragédie čiší originalitou a to ani Kaurismäkiho odpůrci nemohou popřít. Jeho fanoušci si opět smlsnou na režisérově vynalézavosti. Finský Hamlet neusiluje o královský trůn, nýbrž o prezidentské křeslo rodinného koncernu a je to bezcharakterní, nadržený ničema. Shakespeare se pravděpodobně obrací v hrobě a literární konzervatisté zelenají vzteky. Tím se ale Kaurismäki netrápil, zůstal věrný své stylové absurditě, povolal dvorní herecký ansábl, tradičně šetřil s dialogy, nevynechal sarkasmus ani nevybíravou kritiku - v tomto případě je na paškálu kapitalismus - a samozřejmě jako ve všech jeho filmech se to neobejde bez přetékajících popelníků. Vidět či nevidět? Jednoznačně vidět.

Pánové přiznejte si, že jak jde o ženský nebo nedejbože o city, tak jste neuvěřitelní slaboši. Truffaut, ač k této sortě populace sám náležel, tak se tohoto doznání nezdráhal. Hebká kůže je klasický manželský trojúhelník. Krásná manželka, ještě krásnější milenka, manžel rádoby chlapák, ale je jenom ubohý srab a dle mého názoru nádavkem slizoun. Co ale vybočuje od klasiky je nepřehlédnutelný fakt, že jejich milostný příběh je založen na tématu náhody s klíčovou otázkou co by (ne)bylo, kdyby...Je to Truffautův snímek s největší hloubkou kontextu, bez ironie, přímočarý, srozumitelný a s jemným citem pro filmové vyjádření.

Vizuálně zcela fascinující a naprosto unikátní.

Truffaut nezvykle odlehčený a svižný a se spoustou mrtvol. Nabízí nám humor černý, bláznivý, ironický, ale i laciný a nucený. Jedna z těch černých krimikomedií, kde záleží výhradně na vytříbenosti smyslu pro humor každého diváka, jak mu tento svérázný kousek padne do noty. Já soudím, že pobavit by se však měli úplně všichni.

Vzpomínky, které vyvolávají neutichající bolest jsou kruté, protože jsou skryté hluboko v podvědomí a mohou se kdykoliv bez varování vynořit. Špatně se vymazávají a těžko se nad nimi vítězí. Dojem zapomnění může být klam, ale pro někoho i bázeň. Nikdo zatím neznázornil tento nerovný souboj lidských srdcí s neúprosnou minulostí poetičtěji a upřímněji než to inovačně předvedl Resnais v Hiroshima mon amour. Filmem víří symbolika a metafory. Je zahájen děsivými kolážemi a proložen výtečným spojením prostřihů, kde nic není tak jak se zdá. Práce s kamerou je skutečně vytříbená a každý close-up je ještě výstižnější než samotné dialogy. Resnaisovi se podařilo citlivě vyjádřit, že tragédie jednotlivce není nikterak banálnější než kolektivní utrpení statisíců, protože na život postižených osob má stejně neblahý dopad. Doporučuji opakované zhlédnutí, zážitek se ještě více prohloubí.

Hitch byl neurotické, žravé, sebestředné dítě a jeho žena racionální mozek jejich úspěšného podnikání, která se skromně držela ve stínu manželovy slávy. Toť známá biografická fakta a toť všechna. Já jsem se přesto dobře bavila díky komediální stránce, neboť Hitch chrlil vtipné bonmoty ve vyšší frekvenci než současný prezident z Vysočiny a skvělé duo Hopkins – Mirren předvedlo zábavnější přestřelky než Laurel a Hardy. Nevím nevím však, jestli by se u toho skutečný „Master of Suspense“ také smál.

Upíří erotické love story ze svérázných osmdesátek, kdy žváro bylo ještě v módě a v discoklubech řinčely skřípavé tóny synthetisátorů. Vizuály v ustavičném pološeru disponují nevšedním spojením krásy, poetiky, ponurosti a stravitelné brutality a nesestoupí ani o píď z estetického vrcholu elegance. Nedomrlý děj a absurdní závěr však vysály můj počáteční entusiasmus na pouhý průměr.

Hlubší emoce, které jsem postrádala v Aparajito, byly v Apur Sansar bohatě zastoupeny. Apův útěk z reality, závěrečné sbližování se synem, ale především vzkvétající láska Apu a jeho ženy byly řádným útokem na city. Něžná intimita mladého páru vyzařovala i bez fyzických rozkoší. Žádné polibky ani doteky, Ray si musel vystačit jen s gesty, slovy, obrazy, symbolikou, ale to působilo intenzivněji a upřímněji. Symbolů použil v celé své trilogii opravdu hodně a mezi nimi vynikal ten zdánlivě nenápadný, ale všudypřítomný a mně blízký. Vlaky. Znamení pro putování jednoho chudého, indického chlapce dětstvím, dospíváním až do dospělosti. Tratě a křižovatky poseté ztrátami a smutkem, záblesky štěstí a neutichajícími nadějemi v lepší budoucnost. Jako celek patří Apu-trilogie právem mezi nejvýznamnější světovou filmovou tvorbu a doporučuji zhlédnout všechny tři díly za sebou. Je to jako prožít Apův život v jeho těsné blízkosti a ponořit se do indické mysli.

Chahine osvěžil arabskou kinematografii, zaplavenou romantikou a melodramatem, výborným nekonvenčním žánrovým mixem. Ovlivnění italským neorealismem je znát, stejně tak nepřehlédnutelná je i hitchcockovsky thrillerová zápletka. V jemně vymodelovaných postavičkách z káhirského hlaváče kritizuje nevybíravě společenské a sociální poměry tehdejšího Egypta. Otevřeně a pravdivě. Bujné křivky polonahých žen ani frustrovaní sexuální zvrhlíci však nejsou podobizna, s kterou se striktně věřící Egypťané byli ochotni zidentifikovat. Není divu, že snímek zapůsobil na tehdejší arabskou censuru i publikum jak červený hadr na bejka a šupajdil bleskurychle do nejtemnějšího kouta. Chvála Alláhu, že tam nezůstal na věky věků. Na zahraničních festivalech sklízel vavříny a to pak asi nahlodávalo Egypťany tak dlouho, až vzali Bab el hadid na milost a docenili jeho kvality. Dnes je dokonce ve své rodné vlasti považován za nejlepší domácí film všech dob. Potenciál na to má.