Bubble74

Vyzbrojen horlivostí, velkými ambicemi a jednou i druhou kapsou poloprázdnou, rozjíždí Ajay Sarkar vlastní byznys. Aby získal srdce krásné dívky ze zámožné rodiny, vydává se za úspěšného podnikatele a zneužívá k tomu materiálních statků svého přítele. Vznáší se v oblacích vidiny zářivé budoucnosti a ve své nedozírné fantazii si nevidí ani na špičku nosu. A protože morálka musí jít příkladem a každé snědé robě zná ono rčení o lži a krátkých nohách, směřuje vše přímočaře, ale poněkud vláčně k jasnému konci. Na tomto filmu zaujme kromě známých indických tváří především Senovo pokusničení s filmařskými technikami. Nad průměr to však nevytáhne.

Williamsova nestárnoucí klasika je hrou natolik dobře napsanou, že i v provedení kvarteta bezdomovců v kulisách kontejnerů směsného odpadu by stála za vhození nějaké té bankovky do rozdrbané čepice. Když navíc v hlavní roli komanduje své potomstvo herečka prvotřídního formátu, která si zde mimochodem teprve v pozdním věku odbyla svůj televizní debut, je touto méně známou, komorní adaptací uspokojena leckterá náročnější duše, lačná po hodnotné kultuře. V domácím pohodlí bačkor a vlastního obýváku si lze vychutnat adekvátní náhradu divadelního představení se špičkovými aktéry.

Fotograf Subhash přijede s dvěma přáteli z Kalkaty na pár dní do civilizací zapomenutého komplexu zřícenin, kde jeden z nich trávil dětství. Kromě správce a jeho vdané dcery, která občas otci vypomáhá, zde žije v osamění mladá Jamini se svojí slepou a nemohoucí matkou. Ta zarputile, leč nevědomky o tom, že již jinde založil rodinu, očekává návrat muže, který před lety slíbil Jamini sňatek. Subhash je okolnostmi přinucen se za onoho vymodleného budoucího zeťáka vydávat... Indické kino v nejušlechtilejší variaci. Film, který pohladí subtilní poetikou a zároveň zasáhne tvrdými údery životního realismu. U Sena netradiční absence politických ideologií je efektně nahrazena silně působivou dramatikou existenční melancholie. Optická pochoutka v podobě anticky vzhlížejících feudálních rozpadlin ještě umocní tento vytříbený divácký zážitek.

Filmový štáb si vybere příhodnou vesnici, aby zde natočil historické drama dokumentující katastrofální hladomor z roku 1943, jemuž padli za oběť milióny Bengálců. Nejdříve je čeká vstřícné uvítání a ochota místních, brzy však musí čelit morálním předsudkům a odporu, neboť odlišnost názorů, myšlení i chování městských vzdělaných lidí a prostých vesničanů je neúměrná. Taktéž rostoucí paralela mezi natáčeným fiktivním příběhem a skutečným životem venkovanů nevytváří filmařům příznivé podmínky pokračovat v jejich práci... Ani v kariéře Mrinala Sena nechybí vděčný koncept film ve filmu. Pod jeho taktovkou vznikl fascinující leč prakticky neznámý snímek o procesu natáčení, který bez váhání řadím mezi elitu svého druhu. A distributoři, ti by zasloužili hladomor za nedostupnost tohoto majstrštyku.

Rodilému Berlíňanovi i nejednomu historikovi dozajista srdce zaplesá při vzácném pohledu na všechna ta náměstí, ulice, zastávky, kavárny i obchody v prapůvodní podobě než se z nich za pár let staly trosky. Pro nás ostatní příjemný letní den v urbanistickém skanzenu.

Kalkata se zmítá v období vydatných lijáků a profesor na penzi se jednoho večera sebere, vyrazí do toho nečasu a už se nevrátí. Co se stalo s milujícím manželem a uctívaným otcem? Celý dlouhý rok zklamaná rodina čeká se smutkem a obavami, které se postupně mění v pochybnosti, hněv a smíření... Sen vytvořil nadmíru sugestivní psychologickou studii o dopadu záhadného zmizení patriarchy na nejbližší příbuzenstvo. Prolínáním minulosti s přítomností nechal nahlédnout pod uhlazenou fasádu a pozvolna odkrýval trhliny v zdánlivě harmonických vztazích. Napětí a tíživou atmosféru doplňuje velmi podmanivý soundtrack. Tento poslední díl tématické trilogie o nenadálé absenci člena domácnosti (předcházely Ek Din Pratidin a Kharij) považuji za nejlepší.

Mladá kalkatská rodina ze střední třídy přijme chudého vesnického chlapce Palana do pomoci v domácnosti. V témže domě již jeden nezletilý poslíček slouží a tak oba společně sdílí "komůrku" pod schodištěm. Palanův starostlivý otec přijíždí každý měsíc pro skromnou synovu výplatu, která je pro ně spásou. Jednoho mrazivého rána je hoch nalezen mrtev v uzamčené kuchyni a začíná policejní vyšetřování. Proč spal kde neměl? Byla to nehoda? Pracoval snad za neadekvátních podmínek? Kdo je zodpovědný? Pozvolna se rýsuje obraz celé tragédie a s ním narůstají obavy a výčitky svědomí pod káravým drobnohledem celého sousedství... Výborný realistický rozbor bezprostředního chování lidí v tíživé situaci a zároveň nevybíravá kritika na dysfunkční sociální poměry v zemi. Dokumentární nádech některých scén přidává snímku na autentičnosti.

Počestná sedmičlenná rodina, žijící ve skromných podmínkách v "pavlačovém" domě v Kalkatě, je plně závislá na slušném výdělku nejstarší dcery. Ta se jednou nevrátí po práci domů a celý barák je vzhůru nohama... Sen načrtnul krizovou situaci a pak už jen barvitě vymalovával v průběhu jedné bezesné noci rozmanité reakce nejen členů zoufalé rodiny, ale i panovačného domácího a zvědavých sousedů, aby za kuropění vyšly na světlo jejich obnažené charaktery. Ve filmu použil převážně lineárního vyprávění, pár flashbacků i několik Brechtových zcizovacích efektů. Osud zmizelé ovečky živitelky mě samozřejmě převelice zajímal, silnější dopad však měla působivě navozená paranoidní atmosféra, mohutně podporovaná neméně paranoidním soundtrackem.

Spisovatel přijíždí do panského sídla, kde dřív přebývala i královna, ale teď již na něm zahlodal zub času. Majitelem je jeho přítel, který momentálně dlí s rodinou mimo domov. Mladý autor zde v separaci od světa hledá tvůrčí jiskru. Společnost mu dělá jen správce se zvídavým vnukem a nepostradatelná konvice čaje. Jednou v pozdních hodinách zazvoní telefon, jenže nikdo se nehlásí. Až další noc se ozve tajemná žena soužená insomnií, která vytáčí náhodná čísla s přáním se v anonymitě vyzpovídat ze svého trápení. A tak začínají poněkud nevýřečné telefonáty mezi dvěma bezejmennými neznámými, kteří postupně otvírají svá nitra... Moje nitro však zůstalo uzavřené. Mdlé konverzace i stejně nevýrazné charaktery si mou pozornost nezískaly. O to se postaraly hlavně mystické vizuály. Interiér archaického paláce byl krásně cítit duchařinou a jako stvořený pro nějaký vzrušující příběh. Několikrát zmiňovaná novela Tagoreho a její propletenost s osudy těch dvou mě bohužel minuly, neboť onu knihu neznám. Možná, že právě to byl chybějící článek k plnému docenění filmu. 3,5*

Wilderova filmová anarchie v nezadržitelné smršti slov. Sitzen machen, nadechnout a jedem.