Bubble74

Anonymní místa, bezejmenní lidé, nekončící dálky silnic, z kterých kdykoliv můžeme odbočit a zastavit se třeba na opuštěném břehu řeky. Utéct od minulosti, nezajímat se budoucností, žít jen přítomností. Je to bezstarostné a snadné být nevázaní, tak proč to měnit...Ale je svoboda opravdu to, co nejvíc chceme? Wenders v této zvolna plynoucí, atmosférické roadmovie napovídá, že stojí za to si uvědomit, že smysl života spočívá přece jen v něčem jiném...

Lisabonský příběh patří do kategorie roadmovie jen na svém začátku, kdy absolvujeme nápaditě a autenticky zinscenovaný, automobilový přesun Evropou. Je vidět, že tento Wendersův oblíbený žánr je jeho silnou parketou. Zbytek, lépe řečeno většina filmu je dokument vzdávající hold Lisabonu, portugalské režisérské legendě Manoelu de Oliveirovi, skupině Madredeus a především staré dobré filmové a zvukové technice. „Natočené záběry už dávno nejsou to, co bývaly. Nedá se jim už věřit“, stěžuje si rezignovaně hrdina příběhu na tehdejší rozmach „vidiotů" s jejich videokamerami. V dnešním digitálním světě by si chudák už asi hodil mašli.

Wendersovo vřelé vyznání evropskému filmu a jeho postoj k mainstreamovému hollywoodskému požírači profitu a statistik. Film bez scénáře, který aplikoval jako vlastní terapii. „Pouze v černo-bílé, v souhře světla a temnoty se dá rozpoznat podstata věcí“, prohlašuje jedna protagonistka a je nasnadě, že Wenders využil této reflexe, aby si sám „stav věcí“ uvědomil a znovuzískal zanícení pro filmařské řemeslo.

To se dalo čekat, že Wendersovo osobité zpracování Toma Ripleye bude od konvenčního thrilleru na míle daleko. Přeměnu ctihodného občana v zabijáka, což je hlavním motivem předlohy, nechal plynout jaksi svévolně a zaměřil pozornost na záhadný vztah mezi Tomem a Jonathanem. I díky působivým výkonům Bruna Ganze a Dennise Hoppera mu tento odskok do akčního žánru vcelku vyšel. Já si však více lebedím u jeho poetických rozjímání, protože nenapodobitelná atmosféra, kterou Wenders umí příznačně navodit, vyzní mnohem intenzivněji. V této kupě nebožtíků přišla malinko nazmar. 3,5*

Sympatický „lidový“ film, který byl původně plánován pouze pro televizní obrazovky a stal se posléze vlasteneckým šlágrem na velkém plátně, představuje život na švýcarském venkově ve své nejvěrnější podobě. Od dob Wilhéma Tella se toho ve smýšlení usedlíků dopředu moc neposunulo, neboť švýcarští „Bünzli“ dodnes uznávají výhradně svoje hodnoty a tradice a na nějaké cizácké novoty si nepotrpí. Doporučuji tento film každému jako názorné okénko do nitra tohoto specifického národa.

Byrokratičtí ignoranti dřepí ve svých vypolstrovaných křesílkách a rozhodují podle libosti o osudech emigrantů. Lidí, kteří pro ně ale lidmi nejsou, nýbrž jen číslem, cárem papíru, který je třeba rychle oštemplovat, založit do archívu a nazdar. „My vám chceme jenom pomoct“, vykřikují s falešnými úsměvy a vyplňují přitom deportační lejstra. Co na tom, jaký dopad má jejich ano či ne na životy těch lidí... Velmi silný multi-kulti film na stále aktuální téma, který hne s každým a nepochybně každému i hne s žlučí. Strhující výkon Magdaleny Poplawské zpečetil mé plné hodnocení.

Upřímný film o první něžné lásce, která se nebála vstoupit do rozbouřených vod náboženských a kulturních rozdílů. Adam´s Wall se nesnaží zbavit svět rasových předsudků, lidé i nadále budou po sobě házet bomby, ale film skromně naznačuje, jak by se dalo alespoň malým krůčkem našlápnout směrem porozumění a tolerance. Nádherné, poetické záběry zimního Montrealu.

Truffaut nezvykle odlehčený a svižný a se spoustou mrtvol. Nabízí nám humor černý, bláznivý, ironický, ale i laciný a nucený. Jedna z těch černých krimikomedií, kde záleží výhradně na vytříbenosti smyslu pro humor každého diváka, jak mu tento svérázný kousek padne do noty. Já soudím, že pobavit by se však měli úplně všichni.

Když se láska změní v sebedestruktivní posedlost, tak balancování na téměř nulové hranici mezi zkázou a spásou je vyčerpávajícím utrpením. Kdo nezažil, nemůže pochopit. Vysvětlit natož pomoci nedokáže nikdo. Ani čas už nehojí a ani řešení „sejde z očí, sejde z mysli“ nezabírá. Pak zbývá jen jediné východisko... Truffaut opět prokázal svůj mistrovský um ve vyprávění. Svému oblíbenému tématu komplikovaného, extrémního milostného vztahu se věnuje subtilně, bez žádných spektáklů a výsledek je výrazně pronikavý a citelně reálný.

Co si budem nalhávat, láska je proti nám vždy v ohromné přesile. Když se nás zmocní, stáváme se jen jejími bezbrannými loutkami. Jules et Jim dokumentuje a analyzuje na třech vybraných exemplářích lidského pokolení nevysvětlitelnou nadvládu této neúprosné čarodějky.