tere.z

Amar te duele = Milovat tě bolí... Ne, ne, koukat se na tento film bolí! Mexický Romeo a Julie se snahou o sociální přesah (a to dokonce několikanásobný!) se opravdu nepovedl. Jasně, pokus o zpravení mládeže o potřebě rovnosti ve společnosti stejně jako o jakousi výtvarnou stylizaci se cení, ale to je asi tak všechno. Jinak tu máme čest se špatným scénářem, dialogy pro smích, přehnaným jednáním a nelogickou motivací postav nebo značně pokulhávajícími hereckými výkony (představitelé ústřední dvojice sice nebyly úplná polena, debilní scénář jim ale neustále podkopával nohy). Celkově působí Amar te duele jako hodně amatérský pokus, u kterého se maximálně tak dobře zasmějete – což ale autoři asi úplně nezamýšleli. Que pedo! P.S. Ty pětihvězdičkový hodnocení tady jsou zaplacený nebo co?:)

****/*****

Autopohádky mají tu smůlu, že se dostaly do kin pár týdnu po Fimfáru III. Ve srovnání s poetikou werichovských povídek a jejich půvabných loutek působí Autopohádky trochu loserovsky. Jenže toto poměřování není úplně na místě - Autopohádky mají hraný rámec, kterému vévodí Ondřej Vetchý v roli neúspěšného spisovatele a docela příjemné písničky kapely Chinaski. Navíc každá pohádková epizodka (s jednou výjimkou) je vytvořena úplně jiným stylem, což přidává na dynamice a (omluvte tuto floskulku) zajímavosti. I přesto mě ale film dlouhý něco málo přes 80 minut nudil. Nespravil to ani roztomilý Vetchý, ani mimoňský hlas Pavla Lišky, ani originální animace variace pohádky na zlatou rybku, ani ekovýzva o lidech proměněných v auta a ani z každého záběru přímo sálající láska ke strojům na čtyřech kolech. Tvůrci tvrdí, že Autopohádky stvořili především pro děti a sobě pro radost - když už nic, minimálně tento úkol byl splněn.

Dodnes si vzpomínám, jak jsem si v hračkářství vymrčela plyšáka Babara. A to mi rodiče chtěli koupit festovní nafukovací člun...

Co přináší příliš přísná výchova, navíc z rukou rodičů, kteří jsou sami zkažení? Kdo nebo spíš co je skutečným viníkem zla a násilí? Obraz morálně pokřivené a zatuchlé společnosti v jedné malé německé vesnici před první světovou válku.

„Film, ktorý sa na nič nehrá.“ zní slogan. Tak můžu říct, že tento film si hraje na úplně všechno. Na drsnou výpověď z bratislavského sídliště, na přirozené herecké výkony, na realistickou kameru, na parádní hláškovitou zábavu a pořádný vhled do problematiky v jednom, na cool film. Nic z toho se bohužel nekoná. Za snahu a pár jakž takž vtipných scén jedna hvězdička.

Orlando Bloom je mlíkař. Jezdí si se svou dodávkou po sousedech a nešetří průpovídkami, které jsou totálně mimo mísu. No a pak tam ještě běhá navlečený v oblečku ušitém z britské vlajky. Trapas – co víc říct. (Zlatý metrosexuální elf!)

Nevíme proč, nevíme jak. Jediné, co víme, je, že „svět umírá“, jak říká otec v podání skvělého Vigga Mortensena. Depresivní, děsivé a místy i zvláštně dojímavé (uvidíte, jak moc vás dokáže rozzářit, když hlavní hrdina najde obyčejnou konzervu s jídlem) putování otce a syna postapokalyptickým světem za... Za čím vlastně? A čeho všeho jsou lidé schopni? Kdo je ve skutečnosti the good guy?

...až *** (za Deppa) Nenechte se zmást. Cizinec je romantická komedie, značku thriller má v popisku jenom kvůli pár ubohým scénám uprostřed filmařsky vděčných Benátek (to už tu navíc bylo). Osobně nechápu, jak takový film mohl stvořit režisér jako Florian Henckel von Donnersmarck, který má na kontě Oscara za drama Životy těch druhých. Protože Cizinec je především maximálně průměrný film. Jediným výrazným plusem je Johnny Dep (v netradiční roli obyčejného nýmanda) a pro ty, kdo ji mají rádi, Angelina Jolie (já mezi ně nepatřím). Jenže mezi těma dvěma to ani pořádně nejiskří. Takže co je na Cizinci dobrého? Spoustu logických chyb vem čert – Cizinec má za úkol hlavně bavit a to se mu celkem daří. Ale po odchodu z kina na něj zapomenete stejně rychle, jak rychle se Frank zamiluje do Elise. A že to byla rychlovka.

Pohádka, která vůbec není pohádka, ale jedna velká ponurá deprese. Atmosféra, kterou by leckteré horory mohly závidět.