Moje divácká historie začíná být pestrá. Okouzlila mě produkce Dálného východu (anime a dorama), ozvuky této lásky si připomínám každý rok na Eiga sai.

 

 

                                   

 

 

 

                                     

                                     

 

 

 

 

 

 

 

                                                        

 

 

Britský humor a seriálová tvorba je oproti tomu pevná konstanta mého (nejen filmového) života.

 

                   

                                 

V mé seriálovo-filmové historii se objevuje i sci-fi. Stále je tu jistá slabost, ale nové filmy mě už nevzrušují.

 

 

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ovládla mě i vlastenecká láska, která sice nepominula, ale trochu se mění:

  

                                  

 

 

 O Vánocích mě zachvacuje nostalgie, takže se vracím k tradicím:

 

 

  

   

  

 

 

 

 

 And now for something completly different.

 

Stále nesnáším

• Horory. Ne proto, že bych pohrdala laciným děsením diváků nebo tak něco. Mám ke své antipatii naprosto přízemní důvod. Jsem strašpytel. A nestydím se za to.
• Americké romatické komedie mě taky nelákají. Nemám je ráda ze stejného důvodu jako horory – děsí mě svou ulepeností a sladkostí. Nechci skončit jako diabetik. Ale abych byla upřímná, občas mě některá mile překvapí.
• Nemusím ani katastrofické filmy (výbuchů se lekám), nekonečné seriály (neustálé odkládání závěru mě štve) a většinu české produkce (jsou to trapné blbosti - až na výše zmíněné výjimky).  
• Uživalele, kteří si pletou komentování filmů s osobním deníčkem (s kým a v jakém gauči se na film dívali, mě teda opravdu nezajímá).
• A z nefilmových věcí nejvíc nesnáším sýry, břečťan a pokrytce.