rockwoman

"Velmi rád bych žil tak, jak jsme se o tom bavili ten víkend, kdy jsme doufali, že budeme rodina." ...Chvilkové štěstí, touha po lidském doteku a úplné rodině, vůně a chuť broskového koláče, která ani po 25 letech nevyprchá, nezapomene se.

"Ahoj, zdálo se mi o tobě. Probudila mě láska." ...Osamělé, nemocné duše, ve špíně, v bolesti, hojí si rány něhou, dotekama, smíchem i slzama. Most se stal jejich úkrytem a Paříž jejich městem nově nalezené lásky. Noční Paříž + Juliette Binoche = nekonečná nádhera. Můžeš zůstat v posteli, Paříži! :-)

"Miluju vesmír. Nejsou tu žádné problémy, nedorozumění ani chaos. Protože vesmír nezná city." ...Najít sakra jinou holku pro bráchu co nenadává, nehádá se, myje nádobí a úspěšně projde seznamovacím testem. Jedna taková příjemná pohodka ze Švédska.

"Uděláš všechno, jen abys zůstala naživu." ...V bezvýchodné situaci si zvolila jedinou dostupnou vstupenku na přežití - ještě jednou být sama sebou.

"Boj mezi srdcem a mozkem o to, kdo získá převahu. " ...Tak takhle nějak si dokážu představit Madonnin rukopis. Cítila jsem její živočišnou ženskost, kterou vložila do svých hrdinek. Abbie Cornish ty černé vlasy moc slušely a Andrea Riseborough byla neuvěřitelně rajcovní, když rozjela své taneční kreace, při kterých i já se pohupovala. :-) Půvabné, křehké, přitažlivé, takové byly Wally a Wallis. Osudové ženy svých osudových mužů. Madonno, to nebylo vůbec špatné a já si to vychutnala od začátku až do konce.

Michail Filipčuk ( malý Saňa) si mě získal nejen svým roztomilým kukučem, ale především hereckým projevem. Ten malý klučina působil tak nádherně přirozeně. Půvabná Jekatěrina Rednikova mi tu svým úsměvem a gesty občas připomínala Danu Vávrovou. Nevyzpytatelné jsou cesty osudu...

"Stromy jsou jako lidi. Oni také mají duši a cítí." ...Tak s tím souhlasím a Salmě, která si ve svým životě prožila víc smutku, než radostných dnů, jsem tolik přála, aby vyhrála nad lhostejností a ubránila si svůj voňavý rodinný klenot. Chválím Hiam Abbass, která do své filmové role vdechla hrdost, smutek a zralou krásu ženy.

"Jsem jeho syn, to je můj zločin. " ...Odpoutat se od kořenů pro něho nebylo snadné a tak si Hermann sám zvolil doživotní břemeno. Krutosti a zvěrstva které se nedají obhájit, natož na ně zapomenout a odpustit.

Vím, že vám doktoři říkají, že je to velká příležitost a ty řečičky kolem. Ale ti, co tady žijí, nazývají vstupní dveře " bránou do pekla". ...Pro mou citlivou duši těžko stravitelné od nepříjemného začátku až do konce. Volání o pomoc, které nikdo neslyší. Marný boj s nemocí, kterou ani láska nedokáže utlumit. A v neposlední řadě také nepřehlédnutelný herecký výkon Jürgena Vogela.

Vytoužený adoptivní synek už dávno nepotřebuje plínky ani plyšáka na spaní. A ten počáteční šok také časem pomine. Vypěstovat růži dá práci, ale když se o ní člověk dobře stará, ona mu to vrátí.