PaRi

S utrpením jsem se dodíval do konce a to jen kvůli skvělé kameře a mému oblíbenému Garymu Cooperovi. Jinak neskutečně utahané. Gary dělal co mohl, ale s průměrným scénářem, kde nemáte co hrát, nic nenaděláte. Divím se, že to Gary vzal. Jaký rozdíl s o rok starším westernem - který se stal kultovním - V pravé poledne. za který Gary Cooper obdržel svého druhého Oscara.

Konstatoval bych to samé co POMO - film na jedno shlédnutí. Proč se můžu na Komisaře Moulena, stařičké Profesionály a i domácího Vacátka a řadu dalších děl dívat víckrát? Asi je to ve způsobu vyprávění. U tohoto filmu jsem hned na začátku přemýšlel, zda půjdu od toho, kdy malý klučina intelektuálního vzhledu zakřičí za bezohledným řidičem na přechodu: "Ty zkurvysynu!" Což se prý naučil při docházení na housle. Ha, ha, ha! Dalším momentem, že to vzdám bylo místo hned po této vtipnosti, kdy si režisér a scénárista myslí, že pro lepší pochopení charakteru hlavní hrdinky potřebuje divák slyšet, že si její kámoška už dlouho nezašukala a že by to děsně potřebovala. Pak jsem dále přemýšlel, zda potřebuju sledovat tragédii ženy, která se dojemně ve vězení nechá oddat s prodavačem drog za všeobecného jásotu ostatních vězňů. Nemohl jsem k ní dlouho najít žádné sympatie, neb je ve filmu jen málo míst, kde by intenzivně nehulila a občas si nešlehla nějakou drogu. Vyrazila vlastní matku z bytu apod. V tomhle prostředí jsem nikdy nežil a doufám, že také nikdy nebudu. Říkal jsem si ale, že film dostal Zlatý globus a výkon hlavní herečky byl oceněn v Cannes a tato ocení, se nedávají jen tak. No, asi se v roce 2017 a 2018 nesešlo moc hodnotných snímků zahraniční produkce, takže konkurence nebyla velká. Navíc z filmu čiší jak sláma z bot, že když už se rozhodnu dělat film o teroristech, je bezpečnější, než si zahrávat s islámskými radikály, to nasměrovat k náckům.  Je to prostě film, na který zapomenu hned po jeho shlédnutí i když se tak urputně snaží zpracovat vážné téma.

Tak tohoto rutinérského režiséra s jeho TV tvorbou s pevnými kořeny v totalitě a nejpokleslejším dílem Rodáci, jsem vždy nesnášel. K tomuto filmu jsem se dostal náhodou a bylo mi smutno především z Hanzlíka, jehož jako herce jsem měl vždy velmi rád. Shrnutí, co je tento film a tvorby Adamce, bych nedovedl napsat lépe, než to udělal nick Oktavianus a tak ho tady ocituji:  "Vzpomenete si, kdy naposledy Jiří Adamec natočil nikoli televizní, ale celovečerní film? Ano, správně, nikdy. A u toho mělo zůstat. Když sám vystupuje ve scéně, kde jeho postava jménem Adamec (a poslouchá u toho příšernou píseň Můj čas ze Sanitky, haha, asi humor) vypouští mezi lidi splašky, aby nakonec sám skončil celý od hoven (jasně, až na to, že z hadice zjevně teče jenom voda), je nejlepší metaforou celé jeho tvorby. Celý film působí jako jeden dlouhý díl Pojišťovny štěstí, čemuž nahrává i strašná hudba, které napsala slova jeho manželka - doufal jsem, že výstupy této sporťačky na hudebním poli byl jen omyl, no, tak zjevně nebyl."  Pane Hanzlíku, držte se svého kopyta a zabředání do scenáristiky zanechte a především zanechte spolupráci s Adamcem. Strašně Vás to srazilo dolů!