derewi

Na tento film jsem čekala od začátku března 2011. V té době jsem dočetla knihu „Olga Hepnarová“ od Romana Cílka. Mé hodnocení je tedy (možná) částečně zaujaté. Uvědomuji si, že se nejedná o dokumentární zpracování příběhu/případu. Na druhou stranu vím, že autoři snímku čerpali právě z Cílkovy knihy. Tudíž je těžké nesrovnávat. Domnívám se, že mělo být natočeno následující: 1. Dění ve škole. Šikana, Olžina izolace a povaha celkově 2. Nastínění situace doma. Otec, který ji pravidelně bil a špatný vztah se sestrou. Matku se podařilo vykreslit docela dobře, ale pouze v určitých situacích. 3. Zapálení chaty v Zábrodí. 4. Olžina stupňující se nenávist k lidem a uvažování o tom, zda se pomstít 5. Dění kolem zásadní postavy "Míši", se kterou si celkem rozuměla a hledala u ní poslední pomoc, než učinila své zásadní rozhodnutí. Vím, že vylíčit výše uvedené do téměř dvou hodin stopáže je nemožné. Autoři se (patrně) rozhodli, že postačí tyto podstatné události shrnout skrze dopisy a v proslovech u soudu. Co bylo vybráno a předloženo divákovi? A. Olžina lesbická sexualita B. Uzavřená povaha C. Nesmyslné jednání (věšení prádla v dešti, jízda autem po schodech) D. Záliba v kouření a řízení auta E. Nastínění toho, že byla možná schizofrenička Nyní pominu, že jsem četla knihu. Hepnarová z filmového plátna působí uzavřeně, ale zároveň nemá problém navazovat (sexuální) vztahy se slečnami. Také o sobě prohlašuje, že je „Prügelknabe“, ale kromě pár scén (sprcha a poznámky chlapů z práce) tomu nic nenasvědčuje. Rodinné zázemí také působí celkem normálně, vyjma matčiny věty o sebevraždě a silné vůli. Naše (anti)hrdinka se tak nějak rozhodne, že přejede pár lidí. Motivace jejího jednání je zpracováno povrchně, takřka bez kauzality a širších souvislostí. Film beru tak, že se v některých bodech pouze inspiroval Olgou z knihy. Nic víc, nic míň. Herecké výkony hodnotím vesměs kladně, kameru taktéž. Nicméně, označit tento počin za  existenciální drama je poněkud přehnané.

Předem bych chtěla upozornit, že bulvární média sleduji cca jednou za tři měsíce. Tudíž můj názor zcela jistě není fundovaný. Nejdříve krátce k dokumentu. Pavel Novotný si udělal (anti)reklamu, což byl jeden z účelů. Působí na mě jako inteligentní, tragikomický, arogantní (zrovna toto vyhrocuje) podnikatel. Musím uznat, že to, co dělá... umí. Navíc v mediálním prostředí vyrostl. Jeho motivací jsou finance (za hodně peněz stačí málo muziky) a to, že ho to prostě baví. Olga Path Štiplová mě nijak zvlášť nezaujala. Maximálně svými pseudonaivními hláškami. Klusákův počin neberu jako dokument. Nedozvěděla jsem se nic nového. Můj názor na téma, o čem tato sonda je? Chce-li se někdo „proslavit“ v showbyznysu, měl by počítat s bulvárními médii a tím spojenými záležitostmi. Tím nejcitelnějším zásahem je (naprostá) ztráta soukromí. „Celebrity“ potřebují, aby se o nich psalo. Samozřejmě je možné, aby se o nich zmiňovaly „seriózní“ média například v kulturní rubrice. Nicméně, profesní informace (např. účinkování v muzikálu X apod.) bývalí nudné. Co asi nejvíce zajímá některé lidi na ostatních, čili nejen „známých osobnostech“? Drby. Špatnosti. Kdo s kým... Z toho důvodu se všechny tři strany vzájemně potřebují. Čtenáři, „hvězdičky“ a pisálci. Myslím, že jen málo celebrit s bulvárními médii na 100% nespolupracuje. Většina z nich ano, aspoň částečně. Jistě, „osobnost“ XY by existovala i bez různých kauz, skandálů, bizarností, nevěr... ale jak jsem zmiňovala výše – právě negativa okolo jsou žrádlem, které chce čtenář konzumovat. Kdyby se psalo o tom, jak se všem skvěle daří (i tohle se občas vyskytne – svatby atd.)... tak by to po čase nikdo nekupoval. Navíc by to nebyla pravda. Vždyť (pseudo)hvězda je také jen člověk se svými problémy. Jakou daň však musejí jednotlivé strany zaplatit? Bulvár prý ničí vztahy. Podle mého je jen prostředníkem. Když dojde třeba k nevěře, není to bulvár, co podvádí svou druhou polovičku. Užívá-li někdo omamné látky, opět tak činí dotyčný na svou zodpovědnost. Bulvár „jen“ předá informaci. Jistě, některé kauzy mohou být lživé, ale těch je naprosté minimum. Spíše bych řekla, že jde o zveličování a skandalizaci. Tudíž cena za slávu je veřejný život se vším všudy. Bulvární novinář „platí“ za své kroky jinak: je mu vyhrožováno a částečně je nucen (ale jak kdo) se obhajovat za to, co dělá. Čtenář je na tom nejlépe – investuje pár korun (případně nula nula nic za online web) za několik minut „zábavy“. Největší oběti jsou lidé, kteří jsou do tohoto nedobrovolně vtaženi. Třeba manželka Pavla Novotného nebo syn paní Bartošové. Ten by se s mámou alkoholičkou trápil i tak. Takto je to ještě veřejné... Jasně, bulvár není jen o celebritách. Své místo si najdou i podivné existence, morbidity, nechutnosti na hraně (nikoliv za ní) jakéhosi vkusu. Kde je poptávka, tam je nabídka. Smutné je, že dnes už vážně nemusíte nic umět... tedy kromě umění se prodat. Bulvár je byznys, stejně jako obchod se show...

Oddechová kravina. Sama nevím, co mě na ní tak baví.

Byl snímek o 5Angels? O otci jedné z „Andílků“? Obecně o zákulisí, umělosti a prodávání se v rámci práce? Přišlo mi, že pan Bláhovec se snažil být jakýmsi tichým pozorovatelem a pouze zaznamenávat dění. Zaměřil se výhradně na jednu oblast. Jedinou výjimkou byla oslava jedné z holek. Což je ke škodě i k užitku. Míním, že dokument je hlavně o panu Mertlovi. Působil na mě tak, že tím žije (plus zamyšlení se nad tím, jestli po slávě touží více on, než kapela). Silný entuziasmus. Cílevědomost. Nadřazenost. Sám k sobě i k nim. Na druhou stranu mi přišlo, že si své ambice plní skrze někoho. Nepřišel mi jako strašně zlý magor. Spíše jako fanatik bez sebereflexe. Jaký je v jiných oblastech? Těžko říct... bylo naznačeno, že na úlohu otce zapomíná. V neposlední řadě je třeba vzít v potaz, že tohle všechno je dění před kamerou. Dokument proto může působit vyhroceněji, než kdyby byl natočen skrytou kamerou. Stopáž 68 minut je adekvátní k obsahu. O tom jsem již psala výše (zaměření se na jednu oblast). Prostor dostanou i někteří rodiče (v krátkých vyjádřeních). Holky skoro vůbec. Rozhovory mi chyběly... Jistě, některé dotazy padly. Nebylo by ale na škodu tázat se například na: „Co jsi ochotna obětovat pro svůj sen?“, „Jak vnímáš svého manažera?“, „Co Ti tohle všechno dává a bere?“, „Jakou část svého volného času trávíš mimo kapelu a jak?“ apod. Co se týče zákulisí. Koncový konzument (fanoušek) vidí výsledek a ne cestu, která k němu vede. Tragikomická trapnost některých scén (focení se s osobami ze showbyznysu, píseň Olmíci). Takto to ale funguje ve většině povolání, neboť umělost a přetvářka jsou základními kameny společnosti. X dává, Y bere a třeba dává X něco nazpět. Nehledě na hierarchii a nepsaná pravidla téhle hry. Takto funguje pracovní trh. Každý člověk je svým způsobem prostitut. Tady je akorát rozdíl v tom, že dívky jsou zboží dříve, než jedinec, co do zaměstnání nastoupí třeba ve 20 letech. Oblast, ve které působí je dril, (sebe)koučink a ztráta soukromí. Výměnou za naplnění, úspěch a čerpání z toho, že je někdo obdivuje a fandí jim. Proč ne, pokud je to jejich sen. Jak budou holky dál pokračovat? Zanechá tento styl nějaké následky? Budeme svědky dalších Culkinů, Jacksonů, Olsenek? Budeme jejich jména za pár let číst v Blesku či kulturních přílohách „nebulvárních“ novin? Vyprodají Madison Square Garden? Uvidíme.

Jedna z antikoncepčních metod.

Jedna z antikoncepčních metod.

Při boji se zrůdami si dej pozor, aby ses nestal jednou z nich.

Bandu chorých mozků na konferenci bych ještě akceptovala. Teoreticky jsou všichni svéprávní. „Koncerty“ maj' celkem dobrý. Zatímco opodál jsou jejich (pardon Boží) děti pod taktovkou černovlasé krotitelky podrobovány brainwashingu. Na(ne)štěstí jsem agnostik a proto nevěřím, že se všechny příliš zapálení stoupenci církví a sekt (společně s fanatickými ateisty) sejdou v pekle, kde budou pokračovat ve svých SM hrátkách. Víra je v(d)ěčné téma. V tomto dokumentu s nízkou výpovědní hodnotou vidíme jakýsi mezanin mezi tou „zdravou“ a „přehnanou“ stránkou věci.

Jedna hvězda za nápad natočit snímek obráceně. Nebýt toho, dala bych odpad. Jinak...ach jo. Další, dle mého (skromného) názoru přeceňovaný krátkometrážní výplod. Samozřejmě, že pokud se člověk dostane blízko ke smrti, začne jednat jinak a činí, co by jindy nedělal. Ó, říkejme svým bližním, jak je milujeme a nejlépe každý den. Nehádejme se zbytečně. Buďme upřímní. Přispívejme na charitu, nebuďme sobečtí. Mysleme na to, co je opravdu důležitééééé. Prostě jednejme tak, jako bychom měli za pár minut zhebnout. To je sice hezká představa, ale v reálu těžko DLOUHODOBĚ možná. Ano, jedinec by si měl vážit toho a těch, co má atd. Měl by vše dělat hned a na nic nečekat. Jé, tváří v tvář skonu se ty banality, které řešíme stanou nicotným rozmarem a zbytečným mrháním času. Tohle všechno vím i bez téhle tupé, pseudodojímavé slátanině. Naštěstí zde příliš netlačí na pilu, což je další důvod, proč jsem nedala úplně nejhorší hodnocení. Chudák klučina, musí toho tolik sdělit a udělat, než zahyne :D. V pár minutách udělá to, nač by se jinak vykašlal (času dost, co?). Po jedné větě si uvědomí podstatu života a co je v něm pro něj to nej....:D. Naštěstí jsem podobných moralistických sra.ek moc neviděla. Mám dojem, že mám na ně emoční alergii.

Tento film jsem očekávala se zájmem, jak jej zpracují. Jsem celkem zklamaná. Čekala jsem od toho více, když se na něm podílela Chytrová, která má s PPP osobní zkušenosti. Vyjádřím se v bodech, jak na mě děj působil: ...Přátelství dvou odlišných dívek a jejich rodinné zázemí...: Pravděpodobnost, že by se tyto dvě slečny kamarádily v reálu není příliš vysoká. Ale budiž – mají společné tajemství. Skutečněji by vyznělo ztvárnění, kdy se baculka chce vyrovnat té "nedosažitelné" spolužačce. Jako pozitivní vidím snahu nahlédnout do jejich rodin. Sice se to povedlo jen napůl, ale rozhodně lepší, než nic. Kontrast mezi oběma děvčaty je vykreslen dobře, ne nijak přehnaně. ...Příčiny...: Marie zaháněla svou špatnou psychiku (šikana, občasné dusno doma, nízké sebevědomí) jídlem, resp. záchvatovitým přejídáním a následným zvracením. U Simony šlo o snahu o dokonalost. Tyto záležitosti se celkem vydařily. Anorektičky opravdu většinou pocházejí z rodin, kde je kladen důraz na perfektní budoucnost a nejlepší výkony. Vysoké očekávání rodičů apod. U bulimických pacientů zase převažuje chaotické prostředí, hádky... Pochopitelně je to individuální a nelze je házet do jednoho pytle. Ne vždy je rodina důvodem. Zrovna u té štíhlejší slečny mi přišlo, že jde spíš o ni jako takovou a její cíl nebýt tlustá. Nicméně to obě dělaly kvůli klukovi. ...Vykreslení chorob...: Chápu úsilí o podání „všech“ poruch příjmu potravy. Bylo by však lepší, kdyby natočili jen jednu z nich, která by třeba začala s mentální anorexií a poté „přešla“ na bulimii. Hodně mi tam chyběly souvislosti jako neustále řešení jídla, zkoumání postavy, pocity jako takové (to hlavně). Taktéž průběh hospitalizace. Vůbec se nešlo do hloubky, neboť PPP jsou hlavně nemoci psychického ražení. Viděli jsme akorát sledování modelek, zmínku o projímadlech, anorektika, vyčerpanost, cvičení a lhaní rodičům. Polykání vaty praktikuje málo anorektiček. Tady z toho udělali jednu z hlavních věcí. ...Umělecké záběry a kamera...: Ty se Šárkou se mi nelíbily. Ztvárnění hlavních hrdinek coby dámiček budiž, ale kdyby je vystřihli, nic by se nedělo. Nijak rušivě to na mě nepůsobilo. ...Poselství?...: Varovný snímek? Film dokumentující PPP do hloubky? Vypovídající a ucelený podání? Nikoliv. Nicméně, některé záběry a body se dají považovat za celkem dobré. Chybou je nedotaženost, nespojení souvislostí do celku. Vynechání pocitů obou dívek. Vypisování SMS se emoční sondu vážně nepovažuji. ...Konec...: Anorektická Simča umře. Maruška dostane od „feťáků“ drogu. V psycho stavu zdemoluje byt. Pak ji vidíme, jak si kreslí na posteli ve špitále. Před okno přijede taťka popelář a ona se na něj usměje. Opravdu děs. Netuším, jak někoho může napadnout takové „rozuzlení“. Opravdu debilní. ..Mé hodnocení...: Zvažovala jsme mezi 2 a 3 hvězdami. Filmů (dokumenty jsou něco jiného) je opravdu málo. Všechny jsou podány podobně jako tento, tj.hluchá místa, mělkost apod. Mezi snímky s touto problematikou nevybočuje a dolů ani nahoru, proto jsem se rozhodla pro průměr. ...Dodatek...: Toto téma je hodno zpracování, ale žel, nějak se to produkci a hercům nedaří. Za výjimku považuji „Thin“ od Lauren Greenfield . Sice jsem kvůli své chatrné znalosti AJ rozuměla tak třetinu, ale za zhlédnutí stojí. Co se týče „Lehká jako dech“... Úplná ztráta času to není, ale nedoporučuji jej k podívání. Divák se nedozví nic užitečného. V laikovi navíc může vyvolat dojem, že PPP jsou jen záležitostí z teen rozmaru, hlouposti. Případně, že jsou to debilní kr.vy, když „žerou“ vatu. Vůbec bych jej nepromítala ve školách.