TD

Docela fajn historický trash. Scény z vězení fungují překvapivě dobře. Vašut a Geislerová jsou spíš legrační, Germani velmi dobrá, ale scénář ji přisoudil tak jednorozměrně, nezajímavě zápornou postavu, že to hlava nebere. Překvapuje, jak moc ten film jde proti „elitám“ a disidenty vykresluje jako nadřazené, mocichtivé podrazáky. Scéna z pražské disidentské centrály nechá vzpomenout na Cimrmanova „Hamleta bez Hamleta“. Víc tu (anglicky): https://perplexedtranslator.wordpress.com/2020/11/01/amnesty-left-behind-by-the-elites-old-and-new/

Čím méně v Avenue 5 běží o potrhlé eskapády a více o nesmyslné rozhovory mezi hloupými a často zlými lidmi, tím je lepší. Hrůzné hlášky, vtipy, které nikam nevedou, rozhovory složené z motivačních citátů. Nebudu spekulovat, proč se to lidem spíš nelíbí. Smysl pro humor je divná věc. Kdo pochybuje, nechť si zapamatuje, že Paul Thomas Anderson je fanda komedií Adama Sandlera. (Není zač.) Já se řehtal jako kůň.

Vynikající. Technicky výjimečný film, který se nepředvádí, ale prostými prostředky vypráví srozumitelný příběh. Střih občas nechá vzpomenout na nejlepší montáže z Roegových filmů. Víc zde: https://wordpress.com/post/perplexedtranslator.wordpress.com/149.

John Clare, vesnický básník, který věnoval značnou část svého života procházkám po severoanglických lesích, mimo jiné reflektoval úbytek veřejně přístupného prostoru, devastaci lesů a polí, a vlastní samotu poté, co se u něj rozvinula duševní choroba. U nás ho asi znají spíš anglisti, ale v Británii rozhodně není zapomenutý. Kötting a jeho parta (mj. Toby Jones, Freddie Jones a Alan Moore) se vydali po stopách jeho někdejšího čtyřdenního putování a s pomocí navrstvených obrazů, hlasů, ruchů a podivných rozhovorů komentují proměny anglické krajiny a vnitřního jazyka cestovatele. Ten film je dokument, rekonstrukce, drama i horor. Víc tu (s ukázkou Clareovy básně): https://perplexedtranslator.wordpress.com/2021/02/25/by-our-selves-toby-jones-channelling-john-clare-in-an-exceptional-documentary/

Dobrý kompromis mezi britským sociálním realismem a klišé gangsterskeho dramatu. Jarvis a Algar výborní, Dennehy sakra děsivý. Víc zde: https://perplexedtranslator.wordpress.com/2020/12/21/review-calm-with-horses/

Že se něco nepovede, v tomto případě variace na „light“ Hitchocka (To Catch a Thief?), nebo prostě odpočinkový letní retro film, to lze pochopit. Takže mi tolik nevadí nuda, duté dialogy, hluché vtipy, apatický Depp apod. Co mám von Donnersmarckovi za zlé (keywords): zlato, rukavičky, umělohmotné tváře, hnusná Jolie, hnusný Depp, zlato, fetiš, chlípnost, snobství, šperky, křišťál, makeup, manýra, pozlátko, náhrdelníky, zlato. Tzv. romantický film, kde se dojatě vzdychá nad skříní plnou luxusního šatstva a démantů (a je to takřka nejvýraznější projev emoce za celou stopáž). To vše bez nadsázky (přítomné v TCaT) nebo exemplárního stylistického cvičení (-//-). Pokud v tom byl škodolibě-kritický odstup, nenašel jsem pro to jediný doklad. Hloupý, cynický film. Škoda snaživého Bettanyho a z okna diamantové jachty ostentativně rozhazovaných peněz.

Kdo si pustí film s názvem "České Pulp Fiction a Blair Witch", musí být po zásluze potrestán.

Dlouho se zdá, že je to zase jeden rozklad osobnosti. Pak začne být znát, že je to možná trochu jinak. A nebo ještě jinak. Chytře rozmístěné (nejednoznačné) nápovědy; pohrávání s rychlostí mi nepřipadlo samoúčelné (jde přeci o čas). Asi by se to celé hezky řešilo přes psychoanalýzu, to vlastně film nabízí sám, opakovaně. Ukázková práce s malým prostorem, rozpočtem, očekáváním. Překvapilo mě, nakolik je film podobný novému The Box, jehož strohé odmítání je pro mě nyní ještě méně pochopitelné.

Konvenční scény zlatokopova dobrodružství, případně zahnilého života člověka, který už nemá o co se ucházet a propadá se do pozlacené prázdnoty jsou proloženy horečnatými obrazovými konstrukcemi a excesy. Uprostřed hledání zlata si někdo vystřelí mozek (detailní záběr, jednou zopakovaný), hrdina se rozpadá ve svých představách, aby po zbytek života byl mučen absencí představivosti. Alespoň záchvěv života ucítí až ve chvílích smrti, kdy je s rozbitou hlavou opékán plamenometem. V rámci tohoto metafyzického běsnění se nachází například Russella připomínající voodoo orgie a řada hysterických výstupů. Pro hrdinu je legitimní jít na dceřina snoubence se sekáčkem na maso a pak ji prosit, aby se k němu vrátila domů. Chování postav se tu vymyká věrohodnosti, jde o film založený na symbolech, kdy je symbolem i celá postava, dějiště filmu, zápletka. Film přeskakuje v čase, má zdánlivě rozbitý styl vyprávění, vrství symboly od očividných po skryté, postavy neustále dokresluje a zkresluje, takže některé jsou až nepochopitelné. Zejména se nedrží zavedených kategorií: střídá doslovnost a kýč s překvapivými a netradičními nápady, přehnanost na hranici trapnosti s chladným odstupem. Svým způspbem je velmi poctivý. Snaží se otázky když ne zodpovídat, tak alespoň klást pokud možno co nejzodpovědněji. Eurece by velmi slušel rozumný režisérský sestřih, místy se opravdu skoro rozpadá a přetéká myšlenkami a emocemi, až se stává bizarně směšnou (závěrečný soud je už opravdu jen hysterický a víceméně zbytečný), nicméně je rozhodně výjimečná, minimálně díky autorově odhodlání vypustit takový sebezničující projekt. Zpetně se totiž nelze vůbec divit, že to byl takový průšvih, naopak je s podivem, že od toho Hackman neutekl. // Poznámka na okraj: původně poměrně drahý film s řadou tehdejších hvězd distribuční společnost po zkušebním promítání nechala na dva roky zavřít do trezoru a poté jej pustila do distribuce v minimálním počtu kopií a bez propagace.

Hry prachu se ani nesnaží být objektivní. Tvůrci mají přiznané a pochopitelné sympatie vůči (nenásilně) protestujícím, nicméně politický postoj ve filmu vyjádřen není. Autoři zachycují jednotlivé situace, zdůrazňují to, co je na nich směšné, absurdní, nechtěné, paradoxní. Samozřejmě jde o způsob výběru materiálu, způsob kladení otázek apod., v tom jsou Hry prachu stejně tendenční jako jakýkoli jiný dokument. Přesto myslím, že skutečnost, že někteří čeští organizátoři a novináři mluví jako by pronášeli improvizované projevy, nelze vyčítat autorům. Tyto scény jsou vtipné zejména tím, jak sebevědomě a arogantně dotyčné osoby vystupují. Jistě jsou výroky vytrženy z kontextu rozhovoru- jak by také mohly nebýt? Pokud se představitelé moci a médií projevují jako idioti, je to problém jejich, ne přítomných filmařů. _______________ Podstatnější je, že film nestojí na tom, že se v něm někdo chová jako idiot. Situace jsou nějakým způsobem zajímavé: reportér se vzteká, že ho někdo natáčí, tajný policista dělá tlumočníka mezi skupinou demostrantů a těžkooděnci, Havel pronáší další ze svých všeobsahujících morálních apelů zatímco venku zuří bitva a podobně.________________ Samotní delegáti nijak negativně zobrazeni nejsou (Karlsson je vyloženě sympatický). Nelze navíc od výsledku oddělit kontext, ve kterém film vznikal. Zasedání MMF a SB bylo ostře sledováno všemi významnými médii, z nichž většina se tradičně zaměřila na demonstrace, množství, hluk a dlažební kostky. Mareček a spol. cíleně zvolili osobní přístup, zeměřili se na (někdy zdánlivé) drobnosti, podtrhují směšnost hysterie, která zasedání předcházela i provázela. I na tu dlažební kostku dojde, ale trochu jinak.