castor

Kazeta se dosud šířila pirátskými kopiemi, jenže páska se nyní dostala na internet. Řešením by bylo odkoupení práv, čímž se šíření po internetu alespoň „dostane pod kontrolu“. Rozladěný pár má spojit společný výlet, ale davy lidí jim plány překazí. A nejen ty. Snaha o Randovo vykoupení na diváka udeří tak napůl. A vlastně i celkově ostatní linie, když se ze závěrečných titulků dozvíme, jak to celé (ač to předem víme) dopadlo. Nicméně se mi obecně líbilo, že se scénář slavnému páru postupně dostával pod kůži a dodal jim patřičný lidský rozměr. Herecky paráda, stejně jako dobový vizuál.

Rand je v koncích. Kamarádka Erica ho vykopla, bývalý společník mu nebere telefony, pan Peraino chce přitom zpátky své investované prachy. Mohl by „pomoci“ Tommy, ale ten raději škrtne sirkou. Pamela nechce být jen tou, která kariéru strávila běháním v červených plavkách. S Barb Wire ale díru do filmového světa určitě neudělá. A sexuální páska prostě pořád hraje první housle. Popelka Lily James je k zulíbání, trefila gesta, intonaci, maskéři si zaslouží poklonu. Sebevědomé hovado Sebastian Stan přitahoval víc pozornosti zejména v první polovině série, kdy jeho pověstná neurvalost prostě bavila. Teď už byl víc umírněný, což je vlastně dost škoda.

Z Georgie do Jižní Karolíny. S jinými jmény. On pracuje v továrně, ona v muzeu. Oba však mají šanci na lepší příští. Anebo využijí další možnosti pokračovat ve své cestě vlakem? A jak moc do jejich osudů promluví to, co se stalo během útěku? Vizuálně to Barry Jenkins dává znamenitě, herecky moc fajn, obávám se ale, že problém bude s tempem.

Barry Jenkins je tvůrce známý autentickými, pro řadu diváků „posilujícími“ příběhy. Vracíme se do historie, do kruté otrokářské historie, ovšem s jedním klíčovým rozdílem: Jenkinsův svět má podzemní dráhu, pomocí které zotročení černoši prchají z hlubokého Jihu tam, kde je údajně čeká svoboda. Jeden z pánů umírá, druhý přebírá jeho pozemky a začnou nové pořádky „ve formování a koordinaci otroků“. Vizuálně to Jenkins dává znamenitě, i tempo v první epizodě tolik (jako později) netrpí.

Prožít pěkný romantický čas v australské přírodě je pro mladý pár ideální plán následujících dní. Nečekali žádnou společnost, ale u vody je nakonec postavený i jiný stan. Je ovšem prázdný. Idylku lehce naruší noční návštěva divokého prasete a už docela dost zkomplikuje píchlá pneumatika. Zároveň sledujeme o pár desítek hodin starší příběh osazenstva druhého stanu, kdy společným jmenovatelem obou skupin výletníků je duo místních násilníků. Režisér Damien Power rozhodně nezklamal, poměrně chytrý námět předložil u své prvotiny i aktuálního (2022) dobře přijatého thrilleru No Exit. Sledujeme osudy páru, jiná časová linie zobrazuje, co se stalo druhé rodině. Mezery se postupně zaplňují, napětí začíná stoupat. A přichází prostor na fyzické i psychické mučení, na „tradiční“ chyby i zbabělé kroky. A výsledkem je poměrně intenzivní „co bych asi dělal já“ divácký zážitek.

Další z mnoha porevolučních VHS úlovků, kterému nechybí všechny ty ukňourané dialogy, infantilní joky, typicky podivné asijské emoce, blbě uchopené scény a herci prezentující se jak z ochotnického souboru. Ale samozřejmě i choreograficky poutavá řežba a skvělé kaskadérské kousky. Mimochodem všechny tři díly téhle béčkové série vznikly shodně v roce 1989: i to o kvalitě vypovídá mnohé. Taková Moon Lee stihla ve stejném roce i trojku Železných andělů, a to ještě během závěrečného kaskadérského kousku utrpěla v Ultra Force 2 souhrou několika lidských chyb vážné popáleniny.

Další z mnoha porevolučních VHS úlovků, kterému nechybí všechny ty ukňourané dialogy, infantilní joky, typicky podivné asijské emoce a blbě uchopené scény. Třeba hned z úvodu jsou poldové v lunaparku nenápadní, jak Pamela Anderson na nudapláži. Naštěstí ale zůstává choreograficky poutavá řežba a skvělé kaskadérské kousky, honičky po souši, po vodě i ve vzduchu. U policie se každopádně personalisté nezastaví, s ohledem na vysokou úmrtnost nemá smysl nábory vlastně ani pozastavovat. K tomu připočtěme nezlomný dabing, kdy třeba takový Aleš Zbořil zvládá nejednu postavu. Ženy se tu škrtí, kopou do břicha, strhávají se jim nehty i mučí pomocí brouků. Finální novinový titulek věnovaný reálně zraněným hercům „překvapivý“.

Neuběhnou ani tři minuty a už tu máme poměrně dost mrtvých. V nastaveném tempu hodlají postavy včetně ženské jednotky hongkongské policie pro speciální akce pokračovat. Přesto se první polovina poměrně vleče. Možná je to i tím, že se herci prezentují jak z ochotnického souboru, snaha o komediální odlehčení absolutně nefunguje, k tomu připočtěme nezlomný dabing, kdy třeba takový Aleš Zbořil zvládá hned několik postav, dokonce i ve společných scénách. Dámy se umějí otáčet, ale zas až taková poutavá řežba jako z jiných porevolučních VHS úlovků to není. Mimochodem všechny tři díly téhle béčkové série vznikly shodně v roce 1989: i to o kvalitě vypovídá mnohé.

Ještě ani nebyl na světě a jeho otec už s Paulem Thomasem Andersonem natočil čtyři velmi dobré filmy. Že mu sedmdesátky jdou, dokázal režisérský chameleon Anderson už v Hříšných nocích, kde rovněž dbal na dobový detail, nabízel dlouhé záběry, budoval atmosféru a jeho svět dýchal a hýřil životem. Platí to i tady, jenže překvapivě nejvíc drhne hlavní dějová linka. On se snaží ještě něco vytěžit z několika někdejších druhořadých dětských rolí, ale zároveň chce rozjet vlastní byznys, protože se opravdu nechová jako typický teenager, ona mu s jeho četnými nápady začne pomáhat. A tak nějak sama v případě svého života nepočítá s lepšími zítřky. On tvrdí, že ona bude jednou jeho ženou, ona to vidí jinak. Navíc je mezi nimi zhruba desetiletý věkový rozdíl. Atmosféra, herci (debutující hudebnice Alana Haim nakonec ta prsa ukáže jen rovněž debutujícímu Cooperovi Hoffmanovi), detaily, chytlavý soundtrack, aranžmá scén – všechno je znovu vypiplané, všechno je opět v takové konstelaci, že z toho musí být divácký zážitek. Jenže není. Divák se totiž někde za půlkou definitivně ujistí, že ho kupodivu jejich příběh občas poháněný podivnými momenty moc nezajímá. Jsou to vlastně méně či více příjemné epizody z jejich dlouhodobého a měnícího se vztahu, jeho dramatická struktura se ale nečekaně brzy rozpadá. Anderson příliš nezískává ani ze svých (tradičních) temperamentních vedlejších postaviček. Chvíli jsem cítil Crowea, chvíli Linklatera, možná i Altmana. Za mě hrozně málo vtipné a beztvaré. Výsledek navíc subjektivně trvá ještě o půl hodinu víc.

Určité napínavé momenty přicházejí, ale tvůrci nejsou schopní je naplnit. A strhnout. Jakmile se objeví nějaký potenciál, tvůrci jej zašlapou (třeba scény s medvědem). Jasně, chápu, jde o adaptaci memoáru, přesto mohli přidat zapamatovatelnější scénu, pocit syrovosti, nějaký nekompromisní moment. Mají k dispozici extrémně krásné lokace, ale pracovat s nimi neumějí. Nejvíc ale asi zklamává tempo, protože film (má lehce přes 100 minut) subjektivně působí jako mnohem delší. Hlavní postava, posedlý dánský průzkumník, se snaží vyvrátit tvrzení Ameriky, že nelítostné Grónsko je rozděleno na dvě části země, a tím dokázat, že Grónsko je celistvé a zcela patří Dánsku. Společně s naivním mladíkem, který se přihlásil jako dobrovolník, aniž by skutečně chápal, do čeho jde, riskují své životy, aby našli jeden orientační bod, jeden důležitý důkaz. V průběhu toho poskakujeme o týdny kupředu. Během náročné výpravy se jeden učí od druhého, sáhnou si na fyzické i psychické dno, ze slabých psů se stává maso pro zbytek smečky, nakonec zůstávají sami a po překonání jednoho úkolu je čeká další. Dál poskakujeme dopředu. Jenže napětí je lehce umělé, o interakce mezi nimi divák ztrácí zájem. Nefandil jsem jim, nebál jsem se o ně. Bez ohledu na to, kolik překážek se jim dostane do cesty, výsledek nestrhne. Baltasar Kormákur měl z pozice producenta předložit drsnější podívanou. Za mě bohužel žádné vzrušení: jen mizerná chemie mezi dvěma dobrodruhy a nudná lekce historie.