Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Animovaný
  • Dokumentární

Recenze (7 387)

plakát

Duna: Část druhá (2024) 

Hypnotičtější, větší, hlučnější, atmosféričtější. Nejprve jsem si uložil drobný domácí úkol, kdo za jaký kmen kope, protože naposledy jsem se krapet ztrácel. A hned od začátku jsem díky tomu naskočil. Rozjíždí se tu několik linií, ale ve výsledku stejně divák (dobře, já, ať mluvím za sebe) vnímá hlavně ten estetický zážitek výše (…větší, hlučnější…), takže kdykoliv to vypadá na nějaké obrazové a zvukové žraso, v sedačce hned zbystří. Prostě forma nad obsahem. Samotný Paul Atreides se ocitá v řadách Fremenů, už to není žádný vyjukaný klučina, a i když má pořád sotva 60 kilo, získává si respekt i vůdcovské manýry. Stejně jako (zase zatraceně sexy) Zendayu. A ano, jsou tu pochopitelně i malé půtky, náboženská přesvědčení, velké imperiální plány a politikaření, ale strhnou zejména adrenalinové jízdy na červech, průjezdy písečnou krajinou, likvidace mohutných strojů a další bitevní lahůdky. Prostě Denis Villeneuve je filmař, který daleko víc preferuje vyprávění vizuálem. Furt je to ale zatraceně vážné, pokusy o humor obstarává snad jen Javier Bardem, emocí je málo, a srovnávat oslizlého Austina Butlera s Ledgerovým Jokerem je samozřejmě na pohlavek. Villeneuve je furt studený a zahleděný do sebe, ale oproti jedničce se klaním. Stejně jako za zvuk, kameru, výpravu, kostýmy, masky a samozřejmě burácejícího Hanse Zimmera (zdravím pražskou O₂ arenu).

plakát

Její tělo (2023) 

Nejdřív se proslavila na skokanské věži, pak si osedlávala jiné věže. Touha po úspěchu, tlak na výkon. Pro mnohé prostě jen tělo, které musí být v každé situaci ve formě. Náročné tréninky a přísná životospráva v době, kdy vše podřizovala skokům do vody a blížící se olympiádě v Atlantě 1996. Správný výraz i pozice v době, kdy směřovala za pornofilmovými cenami. Jeden skok z věže totiž Andree Absolonové prakticky ukončil kariéru. Ztratila naději na úspěšnou sportovní budoucnost, tělo jí ovšem zůstalo, tak proč ho nevyužít? Navíc v pikantním odvětví se úspěch dostaví podstatně rychleji bez tvrdé dřiny. A tady je první kámen úrazu. Moc totiž nerozklíčujeme, co pro dívku znamenal (ne)úspěch a konec sportovní kariéry. Prostě s límcem na krku smutně leží v posteli, zakouká se do mladého fotografa (ale o jejich vztahu se nedozvíme vůbec nic), který se zároveň staví za kameru v pornografickém byznysu. Šup, proč to nezkusit? Jenže stejně jako při absenci pocitů ze sportovní dráhy, ani tady nám tvůrkyně neumožní nahlédnout do nitra hlavní hrdinky. Prostě další mechanické pohyby jako v případě jednotlivých fází skoku. Navíc je tenhle průmysl vykreslený jako skvělá a hladce bezproblémová branže. Dalším palcem dolů je pak role rodiny, kupříkladu taková matka přistupuje k její nové práci pragmaticky, prostě jako k práci, mnohem náročnější zkouškou prochází sourozenecké pouto, kdy z mladší ségry Denisy Barešové cítíme zklamání, které ovšem na konci (po zjištění závažné diagnózy) prostě zmizí. Holt další slabý a nepropracovaný motiv. Nejednu rodinnou scénu nicméně doprovázejí dost nepřesvědčivé a křečovité dialogy. No a dostáváme se ke třetí fázi, se kterou se musí vyrovnat její tělo. K té nemocniční. Tady se jen potvrdí absence silnějších emocí. Prostě je nám to celé tak nějak jedno. Což je škoda minimálně v souvislosti s Natálií Germáni, která podává solidní a fyzicky obětavý výkon. PS: Když po fatálním zranění začíná pracovat v krámě, v regálech je vidět zboží, které tam v dané době nemá co dělat. Když pak jedna z kamarádek z branže obdivuje v roce 2000 při Andrey první štaci jednoho pornoherce, zmiňuje, že má točit akční biják s The Rockem, který se ovšem ve filmu proslavil až po roce 2001.

plakát

Jeden den - Epizoda 12 (2024) (epizoda) 

Rozvedený ztroskotanec a samotnými Sunday Times obdivovaná autorka knižního debutu. Role se otočily, směrem k Emmě teď vzhlíží utrápený Dexter. On navštíví ji v Paříži a angínu nakonec budou předstírat oba („A já myslela, že jsem se tě konečně zbavila!“). Místy je to pořád lehce uskákané (pokaždé shrneme/pochopíme podstatu konkrétního roku v jejich životech), ale 14 epizod přeci jenom nabídne ucelenější vykreslení příběhu. Herecky oba palce nahoru.

plakát

Jeden den - Epizoda 11 (2024) (epizoda) 

Dexter maká rukama a zvyká si na roli táty od rodiny, Emma má sice napsanou knihu, ale zaměstnává ji její cesta ke čtenáři. Dexova (už manželka) Sylvie se chystá na setkání s kamarádkami, ale nakonec je všechno úplně jinak, z čehož zase vypozorujeme, co se bude dít příště. Občas mám nicméně pocit a přání, že bych se postavám rád dostal víc pod kůži. Mimochodem už jsem to chtěl napsat dávno, Leo Woodall je solidní kopie Michaela Pitta (ano, ten podivín ze Vzorce pro vraždu nebo Funny Games USA).

plakát

Jeden den - Epizoda 10 (2024) (epizoda) 

Co si budeme, jednotlivé díly prostě představují milou půlhodinku, plnou sarkastického britského humoru, nostalgického vzpomínání, ale určitě ne nějakých hlubokých emocionálních příkopů a odkrývání zásadních životních pravd. Kamarádka Tilly se vdává a Emma má pronést svatební řeč. Zvaný je i Dex. Setkání po hodně dlouhé době. Chvíle oťukávání. Ale pak spolu pláchnou do bludiště, protože si jako v bludišti připadají. Dexter se totiž chystá k velkému kroku a mnohé naznačuje, že to nebude to pravé ořechové. Skvělá hudba, moc fajn díl.

plakát

Němá tajemství (2023) 

Když divák opakovaně pochybující o současné tuzemské kinematografii jen den po Přišla v noci sleduje Janu Plodkovou, jak Přijde ve vteřině o veškeré vyhlídky na kvalitu společného života s manželem, musí se zaradovat. Její muž, veterinář, totiž po vážném zranění od koně trpí afázií, je tedy uvězněný ve svém těle jen s vlastními myšlenkami, zvládá jen hlásky, nerozumí svému okolí, částečně ochrnul. Jeho nejbližší, manželka a matka Milena Steinmasslová (a následně i majitelka dotyčného koně) spolu sice mluvit můžou, ale příliš to nedokážou. Matka je skrze synáčkův stav za každou cenu pozitivní, zatímco unavená manželka tuší, že je všechno na hov... na dvě věci. Do toho sledujeme policejní výslechy a dlouho netušíme, z jakého důvodu. Tentokrát pouze scenáristka Alice Nellis mezilidské vztahy umí. Zvládá jít do hloubky a činí to tak, že divák věří. Naopak kriminální zápletka drobné škraloupy (a zahraniční inspiraci) má, ale i tak do finiše doklopýtá se ctí. Kromě Nellis (režisér promine) bych tentokrát chválil výhradně ženy. Kameramanka Anna Smoroňová si ráda všímá maličkostí, má nekonvenční nápady a její neuhýbající detailní fascinace tváří Jany Plodkové přináší chumel pocitů. Právě ta je skvěle jízlivá a přímá a podobně přesvědčivě své role uchopily i zbývající dvě dámy. Jen možná těch emocí mohlo být krapet víc.

plakát

Oscar 2024 (2024) (pořad) 

Samozřejmě celá řada umělců měla na srdci něco zatraceně důležitého, ale celkově solidní oslava Hollywoodu i mezinárodního filmu. Billie Eilish, teprve 22 let a druhý Oscar. Čisté, jemné. Navrch růžový Ryan Gosling. A nahý John Cena vysvětlující důležitost filmových kostýmů. Kate McKinnon v šoku z „opravdovosti“ Jurského parku a filmový fanoušek v údivu z Johna Williamse. Protože po čtyřiapadesáté (cen má pět). Neuvěřitelné. Absolutní legenda. Tou je nepopiratelně i Arnold, který spolu s Dannym DeVitem zavětřil batmanovského Michaela Keatona v publiku. Kouzelné. Stejně jako přítomnost Ala Pacina. Nolan není úplně můj šálek kávy, ale respekt. Potěšujícím oceněním je pro mě zejména to pro Emmu Stone, jinak to být prostě nemělo. In memoriam za mě nedůstojně: buď chci sledovat připomínku zemřelých umělců nebo Bocelliho a živé taneční vystoupení. Tohle prostě rozptyluje pozornost. Učesaná zábava, ale 4 hvězdy nakonec dám.

plakát

Přišla v noci (2023) 

Jednoho energetického vysávače bohužel dobře znám. Fungovat v blízkosti někoho takového, jež nerespektuje hranice ostatních, mele jen o svém velikášství, nečeká na odpověď a jednoduše líčí jen to své, není snadné. A je šumák, jestli je nazveme energetickými nebo emočními upíry, prostě žádná legranda. Už jen samotný prolog, ve kterém sledujeme rodinku, která se při banální situaci (společná fotografie) nedokáže domluvit a její členové vystřídají několik poloh chování, je kouzelně absurdní. Ale pořád je to jen jakýsi předkrm. Hlavní chod se objeví zanedlouho ve dveřích. Zmoklá, s velkým kufrem, po úprku z letní dovolené. Jiříčkova matka. Žádá o azyl na jednu noc. Syn Jiří neochotně, jeho partnerka Aneta chápavě souhlasí. Jenže její pobyt se nepříjemně protáhne a dvojici naruší vše, co se dá. Hyperaktivní matinka, asi milující, asi osamělá, rozhodně výstřední, rozhodně svérázná, no, to se nedá popsat, to se musí vidět. Komické scény střídají ty absurdní, záhy je nám z jiných ouzko. Ostatně jakousi generační propast a neporozumění nám tvůrci „vnucují“ už v případě práce Anety v nemocnici, celé to pak graduje tím, když k mámě přibude ještě její starý, stejně otravný kamarád. Možná mi to uniklo, nicméně lehčí kaňkou je absence informace, zda byt patří výhradně synovi (zazní, že jej má od zesnulého otce), protože matka-nematka, jsou jisté hranice. A pláchnutí na chatu nic neřeší. A nesedl mi ani až příliš otevřený závěr. Ačkoliv jsou Jiří Rendl a Annette Nesvadbová velmi dobří, většině scén vévodí sebelítostivý a vypočítavý cizopasník (ač s ní divák nejednou soucítí) jménem Simona Peková. „Dva dobrodruzi ji vykopali jako trilobita,“ ona se jim (i sobě) odvděčila naprosto intenzivním a živelným výkonem. Velká spokojenost.

plakát

Jeden den - Epizoda 9 (2024) (epizoda) 

Minule to bylo o Emmě, teď se věnujeme výhradně Dexterovi. Dcerunka bere svého milého k rodičům. Zazobaným rodičům, mělo by se upozornit. Udělat dojem na povýšeneckou rodinku, včetně samolibých dvojčat, nebude snadné. Navíc přichází zpráva od producentů Dexova pořadu, že si spolupráce moc váží, ale na druhou řadu už to úplně nevidí. Třeba mu to pomůže: vytáhl náušnici z ucha, víno už nehltá po lahvinkách, namísto celebrity by mohl být chlapem od rodiny… Tak uvidíme. I když vím, kam se to bude ubírat (předlohu znám), tenhle televizní přístup s ucelenějším vykreslením příběhu mě baví.

plakát

Jeden den - Epizoda 8 (2024) (epizoda) 

1995 a za rohem jsou letní prázdniny. Učitelský sbor už ze školy bleskově zmizel, Emma má ovšem ještě „jednání“ v ředitelně. A pak dorazí domů, kde ji čeká nepříjemné překvapení, které jsme mohli tušit už v minulé epizodě. Ale i tady se projeví jakási uvěřitelnost každodenní existence. Znovu potěší i vedlejší herecké obsazení, dobové detaily či soundtrack, Emma opět představuje maják upřímnosti, protože její očekávání bylo prostě jiné. A nakonec po čase znovu usedá za počítačovou klávesnici.

Ovládací panel
161. nej uživatel Česko
136 bodů