castor

Velké jméno, magnetické charisma, komplikovaná osobnost. Pro řadu mladších herců byl vzorem. Zosobňoval revoltu, svými rolemi žil, s postavami splynul. Jednou dokázal být zdrženlivý či něžný, jindy neurvalý až vzteklý. Kariérní přelom přišel s živočišnou rolí v Tramvaji do stanice Touha, za kterou získal svou první oscarovou nominaci, a další tři rychle následovaly. Čtvrtá v řadě, za drama V přístavu, odhalila v ještě větším měřítku šíři jeho hereckých možností. Oscara získal, jenže kam dál mohl stoupat? Záhy ho stále silněji začala provázet pověst problémového herce. Jeho výstřednosti se časem stupňovaly, jeho nespolehlivost rostla. Ignoroval režijní pokyny, zdržoval natáčení, měl nesmyslné požadavky. V 60. letech se objevil v několika slabších (spíš méně výrazných) kouscích, ale holt měl status hvězdy, takže nadále dostával pohádkové honoráře. Zastiňovaly ho ovšem nové tváře – Redford, Nicholson, De Niro. Každopádně když to vypadalo, že s Brandem došla Hollywoodu trpělivost, vydupal si ho Coppola do svého Kmotra. A herci zase všichni zobali z ruky. Tolik o něj stáli i v případě Supermana, že byli producenti ochotní vyplatit Brandovi za pouhé dva týdny práce skoro čtyři miliony dolarů. Celoživotně miloval Tahiti, stejně jako bouřlivý způsob život. Zplodil snad až jedenáct dětí, přičemž jedno z nich spáchalo sebevraždu, výrazně přibral, trpěl depresemi, cukrovkou, ztrácel zrak, sláva se pro něj stala prokletím. Vytvořil každopádně škálu velmi odlišných charakterů, v samotném dokumenty nehovoří (naštěstí) jen samotní publicisté, ale třeba legendární Elia Kazan, což je určitě zpestření. Vidíme i ukázky z osobního života, hercovy názory a životní postoje, což v cyklu nebývá zvykem.

Všichni řeší vysokou školu, jen Tory s Robbym vědí, že jim život rozdal mizerné karty. A zase se to projeví. Ostatně jako dřív. A předtím. Rozdílný přístup k výuce karate (i k životu) se zase projeví mezi Danielem a Johnnym. Ostatně jako dřív. A předtím. Mám pokračovat? Dobrá, vraťme se na začátek, konkrétně k Tory, jejíž budoucnost není zrovna růžová a turnaj Sekai Taikai jí může v mnohém pomoct, takže se scenáristé chytnou jedné z berliček a… a poslední scénu snad čekal každý. Rozhodně ale zatím suverénně nejlepší díl dost průměrné šesté série. Uvidíme na podzim.

„Pro takovýho alfa samce musí bejt těžký potkat ještě většího!“ Mezinárodní turnaj Sekai Taikai proběhne v Barceloně, senseiové musejí vybrat šestici nejlepších. Pomůže Mike Barnes (z třetího Karate Kid, už jsme ho viděli v páté sérii), který je ke karatistům nestranný. Asi ale každý předem ví, kdo určitě pojede. Už jen recyklujeme, ztratila se zábavnost, mládež je nezajímavá, místy otravná, i dospělí jednají iracionálně a dál se topíme v přihlouplém ději.

Dech už tvůrcům pomalu došel, to se snad shodneme, teď se snaží rozdmýchat nějaké ty emoce (a nové linie) tím, že Daniel objeví starou Miyagiho truhlu s několika (asi nepříjemnými) tajemstvími. Naštěstí je tu pořád Johnny, jehož bytí se po turnaji v 80. letech otřáslo v základech a roky „živořil“ na okraji společnosti. Zpackaný život ale (v seriálu) postupně nakopnul, přestal čistit septiky, přehodnotil svůj pohled na karate i rodinu, i když je to (naštěstí) pořád ten Johnny odkazující na atmosféru zmiňované dekády. Každopádně první tři díly zatím žádnou velkou radost nepřinesly.

Jedeme dál. Jen už u toho není zesnulý kapitán Howard, kterého navíc obviní z letité spolupráce s drogovými kartely. Jeho bad chlapcům se to pochopitelně nelíbí, jeden má za sebou velkou životní událost, druhý velkou zdravotní událost, všechno jde ale na druhou kolej, protože klíčové je očistit jméno svého (uřvaného) kapitána. Hraje se tu nejen o jeho čest, ale i o to, komu lze nejen v policejních řadách vůbec věřit. Zbytek je přesně takový, jaký očekáváte. Snad jen Marcusova blízkost smrti zapříčiní jeho vhled do nadpřirozena i přesvědčení o vlastní odolnosti vůči kulkám. Ale nevadilo, respektive neotravovalo. Zbytek je o hláškách, spoře oděných děvčatech, dunivých sonzích a samozřejmě výbuších. Vrací se i evropské režisérské duo, které spolu s kameramanem nešetří efektními nápady, nezvyklými úhly, kamerovými průlety i přestřelkami snímanými z pohledu střelce. A o zbytek se postará aligátor. Líné je to naopak ze strany scénáře a vlastně i herců. Zápletkou se tvůrci zrovna nevytáhli, jednání většiny postav je předvídatelné, některé jsou na place úplně zbytečně. Jednoduše se lehce točíme v kruhu, není moc zájem sérii nějak výrazněji rozvíjet. I špičkování dua Smith + Lawrence je sice pořád fajn, ale pánové prostě trochu zpohodlněli. Jejich slovní přestřelky se točí okolo věku, nezdravého stravování, rasismu, k opravdové spokojenosti ale krapet chybělo. Synka Armanda bych využil výrazněji. I bouchání bych uvítal víc. Prostě nějaká ta zapamatovatelná scéna á la třeba přepálená honička s padajícími auty z dvojky. PS: Právě akční legenda Michael Bay nicméně nechybí.

Konni je z nich největší šílenec. Rád se pere, rád vyvolává rvačky, kolikrát si neuvědomuje, co dělá. Zvíře mu říkají. Ale holky na něj letí. Stejně jako ostatní z party má mizerné rodinné zázemí. Někdy se bojí jít domů, pokud jeho táta nespí. Siggiho máma je nemocná, otčím šmelinář, který o něj nemá zájem. Podivínský Siggi se mu mstí po svém (sperma v kostkách ledu, divák ví). A nakonec Addi, nejrozumnější z trojice. Jeho rodiče věří na nadpřirozené jevy, jsou rozvedení, protože táta chlastá. A pak je tu Balli, který je úplný outsider. Přehlížený doma, šikanovaný ve škole. Právě u něj celý příběh začíná. A právě jeho si pod svá ochranitelská křídla (překvapivě) vezme výše zmíněná parta. Holt život bez problémů tu nemá nikdo, nicméně potěší, jak tvůrci jemně pracují s emočním zmatkem, se zranitelností každého z nás. Jejich realistický příběh solidně graduje, nepřehlíží problémy mládeže z okraje společnosti, lepší příští je vrtkavé, společensky přívětivých záchytných bodů moc není. Snové vize nevadí, herecky silné, atmosféra sociálního dramatu vydatná. Palec nahoru.

Dvě série měli na starosti tři krapet rozpačití pytlíci (asi nejvíc vzpomínáme na hodného stréce Kalinu), na které se ovšem postupně dalo zvyknout, hlavně ale vymizelo ponižování amatérských soutěžících házením talířů o zem, takže fajn. Od třetí série (se sedmnáctiletou vítězkou Kristínou) pak show provází trio Punčochář, Forejt a Kašpárek, které přistoupilo k nad plotnami potícím se ovečkám víc na vlně rovnosti. Přibyla přirozenost i příjemná atmosféra a překvapivě solidní balanc mezi originálem a potřebami domácího prostředí. Pánové už zvládli pět sezón, takže se to přirozeně už krapet zajídá. Chtělo by to tedy (nějakou neumělou, z prstu nevycucanou) inovaci, abychom se znovu přiblížili k přirozenějšímu, svěžejšímu a hodnotnějšímu pojetí.

Dech už tvůrcům pomalu došel, na tom se snad shodneme, nicméně zkusím to s nimi i v případě téhle série. John Kreese prchl do Jižní Koreje, aby vycvičil nový tým. Zablbne si v jeskyni s kobrou a divák se nestačí divit, stejně jako v případě dění v Americe, kde se středoškolská mládež připravuje na svou budoucnost (mimochodem třeba herečce Danielovy dcery Sam je v reálu 28 let). Právě při obhlídce vysoké školy se to trochu zvrtne v naivní limonádu, bratrstva a podobné nesmysly a teenageři dál nudí a prudí. Pevně věřím, že se alespoň trochu otřeme o radost z prvních tří sérií.

„Jako v Rockym. Pokácím strom a ponesu ho sněhem.“ Trošku jsem si musel připomenout pátou sérii, ale tvůrci v mnohém pomohou. Naopak znovu nepomáhá to, kolik prostoru dostávají středoškoláci, kteří byli (a asi i budou) nudní až otravní. A zároveň je jich zbytečně moc. Každopádně Cobra Kai je minulostí (vážně?), karate ale zůstává, nicméně velký turnaj Sekai Taikai má být Danielovou rozlučkou. Miyagi-Do má najednou tři senseie, což může představovat problém. I když větší je tehdy, když se na scéně objeví Raymond. Doufal jsem, že s tímhle troubou už se tvůrci zahazovat nebudou.

Televize odlákala z kin tradiční rodinné publikum a studia hledala cesty, co dělat jinak. Zároveň se objevila autorská generace chlapíků, která zaútočila na zkostnatělý Hollywood. Jedním z nich byl i Francis Ford Coppola, jehož hlavní hrdina nahraje za velmi obtížných podmínek rozhovor s mizernou kvalitou zvuku. Obsah ho nezajímá, chtěl jej vlivný klient. Mravenčí prací z útržků dialogu zamilované dvojice složí zajímavý příběh, u kterého se postupně mění v angažovaného aktéra. Gene Hackman hraje unaveného odborníka na odposlechy skvěle, pečlivě ladí své aparatury, zatímco v reálu kulminuje nechvalně proslulá kauza Watergate. Coppola je precizní, nikam nespěchá, což na druhou stranu nesedne každému. Stejně jako jistá monotónnost. Soustředěný (a nadčasový) portrét dané doby.