Ezis

Jak Indiáni jedli bizoní maso, když neměli oheň? Jednoduše, sušili ho na slunci. To se dodnes dělá v Pobaltí a chuťově to není moc odlišné od masa uzeného. Obrovské péřové čelenky, které jsou tu kritizovány, opravdu existovaly, a to u Siouxů. Anglicky se jim říká "trailer war bonnet". http://www.native-languages.org/headdresses.htm . Siouxové ovšem neměli ženy náčelnice, takže Kakima by si ani neškrtla, nikdy nesměli být se svou budoucí nevěstou o samotě (Wabi, Wabi...) a na cestu si nebrali placky či chleba, jako to dělá Una, ale pemikan (směs sušeného masa s tukem a ovocem). - Jako desetileté by se mně pohádka určitě líbila. Vesnice znázorněná třemi típí mně nevadila, je to studiová pohádka a v té jde o naznačení, ne o věrnou nápodobu prostředí. Ale se scénářem to bylo horší: když máte za sebou vysokoškolský kurz o kulturách Indiánů, Indiánskou encyklopedii umíte div ne nazpaměť a četli jste Paměti Černého jelena ("Black Elk Speaks"), tak si nemůžete pomoct a u téhle pohádky protáčíte oči až ke stropu. Na indiánskou legendu se totiž až moc točí kolem romantické lásky, jejíž pojetí je vyloženě evropské. A Indiáni tu vůbec uvažují jako Evropani ("Velký duchu, zač mě tak trestáš?" - takové uvažování není správné ani z křesťanského hlediska, natož z indiánského!) Já jsem navíc měla možnost se přesvědčit, že severoameričtí Indiáni mají neskutečnou fantazii a vytvářejí mnohem složitější a originálnější příběhy, než je tenhle - pořád mám v živé paměti "Mýtus o stvoření světa" od jednoho indiánského spisovatele, ve kterém kojot stvoří svět podle katalogu ze supermarketu... Tahle poevropštěná legenda není zrovna nejzajímavější příklad indiánské tvorby. Což ovšem tvůrcům nevyčítám, jelikož v Československu roku 1992 asi nebylo mnoho indiánských legend k sehnání. Kvalitní knížky na toto téma začaly vycházet až někdy kolem roku 1995. - Sečteno a podtrženo: Je to celkem ucházející pohádka, ale přehnaná stylizovanost a špatné herecké výkony ji stahují dolů, a navíc dělá indiánské kultuře medvědí službu. Jako - bohužel - většina evropské fikce o Indiánech.

Na tomhle filmu je vidět, že bychom potřebovali zavést jemnější rozlišování žánrů. Pod název "pohádka" se totiž u nás vejdou tak rozdílné žánry jako jednoduchá pohádka pro malé děti, dobrodružný příběh, rytířská legenda, romantická komedie i fantasy, a to není dobré. Diváci pak všechno srovnávají s "Pyšnou princeznou" a "S čerty nejsou žerty", a přitom spousta z těch filmů patří úplně někam jinam a potřebovala by úplně jiná kritéria. Tenhle film tedy se "S čerty nejsou žerty" nesrovnáte :-) kromě Vladimíra Dlouhého nemají společného vůbec nic. Jen jeho děj je pohádkový, stylově je to spíše poetická fantasy s mytologickými prvky. Což znesnadnilo práci mně, která jsem ho srovnávala s pohádkovou předlohou B. Němcové (což jsem asi neměla dělat). Film obsahuje pěknou báseň o labutích, dobré herecké výkony a spoustu symbolů a skrytých významů. Donutí člověka přemýšlet, ale nad tématy, která jsou mně osobně cizí (např. osud). Výsledek: film, jehož kvality uznávám, ale který mě nezaujal. Byla v něm ale jen jedna věc, která mně vyloženě vadila: že oproti původní pohádce Boženy Němcové princezna vídala ve snech prince v lidské podobě, a tak vlastně neměla tu úžasnou schopnost rozpoznat v labuti tvora s lidským myšlením a city - vlastně se tak trochu zamilovala do člověka. Tím film zkazil i mou nejoblíbenější pohádku, na které se mně líbila právě ta oslava lásky, která vidí i to, co je očím neviditelné. Oslovil mě jen motiv prince (J. Bartoška), který pokácí princezně jabloně a postaví z nich vysokou věž, a to jenom proto, aby na ni princeznu vyvedl a názorně jí předvedl, že není možné se dotknout Měsíce... to zajímavým způsobem ilustrovalo jeho povahu. Nejvíc se mně asi nakonec líbily kostýmy, inspirované italskou renesancí.

Egon Tobiáš + Jaroslav Hanuš = dobrá kombinace. Zaujal mě už jejich první film 100+1 princezna. Jediný problém jejich filmů je, že to nejsou moc pohádky, ale protože jsou originální, vtipné a zajímavé, nemám problém jim to odpustit. Tohle je lehká detektivní komedie, ve které všechno funguje tak akorát. Líbily se mně exteriéry točené v anglickém parku, u potoka a na lesní cestě, spousta vymyšlených "místních specialit" (sklenička Sedmihorské, houbová jídla a vrhcáby) i interiéry a kostýmy. Zvlášť princezniny fialové šaty, které trochu připomínají styl přibližně z roku 1920 - tedy období, jehož móda se ve filmech moc nevidí. A také zápletka, ve které princ sice neobratně, ale o to upřímněji a poctivěji dokáže princezně, že stojí za pozornost. Jedna z mých oblíbených pohádek, kterou jsem viděla už asi desetkrát.

Milá, pomalá, ale vtipná pohádka, která je podle mě vhodná pro menší děti. Líbilo se mně, že 1) všichni protagonisti v ní vypadali tak nějak normálně, jako obyčejní lidé, 2) že hlavní pozornost byla upřena na příběh správného chlapa - jeho boj se strašidly i sama se sebou, 3) že konečně někdo natočil pohádku podle Václava Říhy, kterého jsem četla jako malá, 4) že se pohádka odehrává někdy v 10. nebo 20. letech a na podzim a v zimě, což je zajímavá změna, 5) že se v ní mluvilo pěknou, "pohádkovou" češtinou.

Projekt nakladatelství Větrné mlýny a brněnského studia České televize. Jedná se o básníky, kteří navštívili valtické Dny poezie a vína 2009. Nevím, jestli můžu objektivně hodnotit, protože jsem byla u toho, když seriál vznikal (pomáhala jsem se střihem a psala titulky k dílu Edvins Raups). To by asi zobjektivnilo mé hodnocení, kdybych byla z filmařské branže, ale já nejsem. Seriálu prospělo malebné prostředí lednicko-valtického areálu, hudba je také velice pěkná. Obsah dílů je jednoduchý: dotyčný básník čte několik svých básní a nahlas uvažuje nad tím, co je to poezie a jaký k ní má vztah. Je to takové milé stručné seznámení s evropskými básníky.

Velice milá, klasická černobílá pohádka podle Boženy Němcové.

Pohádka, ze které mám takové rozporuplné pocity. Na jednu stranu je hodně zajímavá, nezvyklá - mírně tragická pohádka, ale poučná, trochu ve stylu K.J.Erbena. Je v ní pěkná smyčcová komorní hudba i krásné kostýmy a interiéry (důsledně dodržovaný empír, pastva pro oči). Vladimír Dlouhý a Martin Stropnický tradičně excelují, padají skvělé hlášky o "tetičce Antoinettě". Na druhou stranu je hodně nejednotná - jednak není jasné, zda je pro děti nebo pro dospělé, jak už tady napsal D28. Mimo jiné kvůli tomu množství porodů, naznačenému sexu a nemanželskému dítěti - to je podle mě na pohádku trochu moc. A také scény z chalupy vypadají jako z vesnické tragédie, zatímco scény na zámku jako by lehkostí a vtipností z oka vypadly studiovým pohádkám režiséra Hanuše. To by se dalo pochopit, koneckonců hraběcí rodině, která momentálně nemá větší starosti, se určitě žije lehčeji než chudým vesničanům. Ale když dojde na osudové protnutí těchto dvou světů, je nějaké nedotažené, což ještě akcentuje herecká topornost představitele hlavního hrdiny. Dějová linie je propracovaná, ucelená, ale nemohla jsem se ubránit pocitu, že příběh šel vyprávět lépe. Výsledek: pohádka, která mě zaujala a nelituju toho, že jsem ji viděla, ale moc se nemám k tomu ji někomu doporučit.

Tohle že jsou indické kostýmy? to je arabárna jak vyšitá... ale jinak je to velice pěkná, zajímavá a dobře zahraná pohádka.

Takový zvláštní film. Je v něm opravdu hodně cítit tehdejší doba - zbytky revoluční nálady, euforie z nově nabyté svobody, touha vytvořit něco "západního", což se daří jen částečně, protože většina těch klipů dýchá úžasnou pobaltskou atmosférou. Hlavně píseň "I'm Still Alive" od skupiny New Moon (Jauns Mēness) http://www.youtube.com/watch?v=IGck8qjFcw4 kde je vidět Baltské moře. Pro mě je z dnešního pohledu škoda, že většina písní je v angličtině, protože ta do té pobaltské atmosféry moc nepasuje a navíc znám lotyšskou verzi zmíněné písně a vím, že je lepší. Mimochodem, uživatel damburs (Andris Damburs), který na YouTube nahrál výše zmíněnou píseň, byl kameramanem tohoto dokumentu a nahrál jej na YT celý.

Jako lotyštinářce je mně trochu hanba, že Lotyši v dokumentu uvádějí nesprávné informace. Sama si pro ně raději chodím do knihy "Latvijas vésture. 20. gadsimts" (Dějiny Lotyšska. 20. století), což je populárněvědná kniha, ale psaná nejlepšími současnými historiky, a chyby v ní nejsou. Na jednu stranu chápu vyznění tohoto dokumentu, protože Sověti Lotyšsko v podstatě zničili, na druhou stranu ani to je neopravňuje k uvádění nesprávných informací. V Lotyšsku vznikly jiné věci, které bych Čechům doporučila spíše než tento dokument. Já osobně mám třeba ráda lotyšské dětské knížky nebo dokumenty o současné situaci lotyšských vyhnanců na Sibiři, ale ty u nás bohužel nejsou k dispozici.