Ajantis

The Fountainhead (v českém překladu "Zdroj") spisovatelky / filosofky Ayn Rand je vrcholně humanistickým dílem prodchnutým obdivem a úctou k lidskému duchu, k člověku, jakým tento může být, leč většina jím není. Ayn Rand do Zdroje projikovala své vyhraněné vidění světa a učinila z něj základní kámen později detailněji rozvíjené filosofie objektivismu. Nejspíš proto je Zdroji mnohými vytýkán přílišný idealismus, s jakým autorka líčí hlavní charaktery v jejich boji proti šedivému okolí, a jejich černobílost. To nechť už posoudí každý sám, já tento názor nesdílím. I scénář ke stejnojmennému filmu napsala Ayn Rand a nebála se do děje 800stránkové knihy pořádně říznout, aby odpovídal formátu dvouhodinového filmu. Ústřední myšlenku se jí díky tomu povedlo zachovat, ale zatímco je předloha navíc brilantně napsaným románem, o kvalitách filmu jako příběhu mám určité pochybnosti, místy mi přišel až příliš pod jhem onoho poselství. Silně se na tom podílí podprůměrné herecké výkony, které z charakterů namísto živoucích bytostí dělají spíše panáky odříkávající knižní text (tohle dost možná nahrává výše zmíněné kritice). Příběh je výrazně upraven a zjednodušen a jeho nová podoba netvoří tak funkční celek jako původní zápletka, výjimečně dokonce odkazuje na události, které ve filmu vůbec zobrazeny nejsou a divák neznající knihu souvislosti stěží pochopí. Co naopak zcela naplnilo má očekávání, jsou Roarkem vyprojektované budovy. Jako obdivovatele modernistické architektury mě z nákresů ožívající budovy hladily po duši, o krásných panoramatických záběrech na NYC ani nemluvě. The Fountainhead rozhodně není špatným filmem a bez znalosti předlohy by na mne možná udělal větší dojem, jenže vedle zářícího Slunce se jas hvězd zkrátka ztrácí. Silnější ***.

Přízrak své oběti omotává chapadly a snaží se je zlikvidovat tím, že jim svůj jazyk - jistě jen náhodou připomínající penis - nacpe do úst. A když se mu to nedaří, poplive nebožáka hustou bílou substancí, načež několik minut zírám na padesátiletého vousáče, jehož celý obličej je olepen spermatem, které stéká po jeho vousech... No, asi kvůli pomýlenému žánrovému zaškatulkování na csfd jsem nejen v tento moment opravdu vyjeveně zíral na to, co jsem si vlastně pustil. Sinnui yauman je především komedie, a to komedie situační, což se v první polovině nepěkně bije se snahou o navození tajemné atmosféry. Ta tedy představuje jednoduchý romantický příběh s lehce záhrobní tématikou a vydatně odlehčovaný humorem, ale docela pěkně zpracovaný. V druhé polovině jsem si pro změnu připadal, jako bych hrál Diablo II na Matějské pouti. Vousáč vykřikuje zaklínadla a z rukávu metá firebally na všechny strany, postavy i předměty létají vzduchem sem a tam, ale kvůli šílenému kameramanovi a střihači ani nevím, kde je nahoře a kde dole, a motá se mi hlava. Na takhle agresivní a zmatečnou podívanou se mi opravdu špatně kouká. Nebýt silně nepovedených akčních scén, byla by to příjemná pohádka, takhle uděluji pouze silné **.

Ať už byla Jana skutečně nunciem Božím nebo pouze duševně chorou, nehraje to z pohledu Stoleté války roli, vliv její osobnosti na okolí byl stejný. Vojáci (obrazně) vstávali z mrtvých, vojáci bojovali, vojáci vítězili. S kým to vlastně Johanka rozpráví při čekání na svou hranici? Je to svědomí, s nímž se musí ještě před koncem vyrovnat, nebo je to další zkouška její víry? V jistotě Božího poslání dokázala vítězit na bitevním poli, těžší boj však musela podstoupit až později, když ji Bůh zdánlivě opustil a čelí otázkám zpochybňujícím jeho samotnou existenci. Tady už zklamala. Besson se o historii příliš neopírá, ostatně v tvorbě psychologického Johančina profilu by mu stejně mnoho nepomohla; je to zkrátka jeho trochu svérázný pohled na tuhle dějinnou postavu. A rozhodně jde o pohled zajímavý. V jeho středu tedy pochopitělně stojí ona, resp. Milla Jovovich, na niž čekal ohromně obtížný úkol, ztvárnit postavu, jež dokázala hýbat lidmi i dějinami svým obrovským nadšením a odhodláním - nebo šílenstvím. Těžko její výkon hodnotit z hlediska realističnosti, ale na mě povětšinou působila přesvědčivě. Dobře zvládá přechody mezi chvílemi racionálního uvažování, projevy nezdolné víry a výbuchy zapálení pro své poslání. Nezapomenutelným momentem je, když při jednom takovém pronese větu „Já jsem klidná, to Bůh se hněvá!“. Dalšími jsou její vidiny, z nichž není dobře patrná jejich podstata a posilují tak žádoucí nejednoznačnost výkladu, jsou ale parádně zpracované a mrazí z nich v zádech. Výborný dojem trochu kazí průměrné (ale naštěstí nečetné) bitvy, obzvláště nešťastné (ale opět nečetné) zpomalené záběry a poněkud podivné vyšetřování inkvizičního tribunálu.

Jednu chvíli se Meyers zahleděl do Dostojevského Zločinu a trestu, načež zakroutil hlavou a chopil se knihy Výklad Dostojevského díla. Kéž by to udělal i Woody Allen. Match Point je určitou parafrází právě tohohle literárního skvostu, ale spíše připomíná jeho přežvýkanou karikaturu pro průměrného Američana, na (nejen) jejichž kulturu film beztak na několika místech odkazuje. Kdyby tu nechyběl humor nebo ironie, byl bych snad i ochoten přistoupit na to, že jde o další Allenovu šaškárnu, když však na konci začaly postavy nevěrohodně deklamovat beze smyslu pro sebe naprosto nehodící se věty ze Zločinu a trestu, jala mě nefalšovaná hrůza. Z hereckých výkonů jsem měl místy hodně zvláštní pocit - většinou skvělé, ale pak přijde hláška jako vystřižená ze špatné komedie (např. policista na závěr); postavy se vůbec chovají místy dost podivně, protože si to dějová linka žádá. Obzvlášť první polovina filmu popisující vpád mladého krásného kariéristy do vyšší společnosti je každopádně výborná, pak se ale příliš upne ke svému hlavnímu motivu (klasický milostný trojúhelník a dilema láska x jistoty) a stává se poměrně schematickou; úvodní lehkost je pryč. Nebýt Meyerse a Johanssonové, asi bych byl mrzutější, takhle bylo alespoň nač koukat (dokud měla Scarlett na sobě dost oblečení).

„Portrét“: 1) obraz (pův. nejčastěji malovaný) zpodobňující někoho, podobizna. 2) kniž. popis nějaké osobnosti, zejména literární, charakteristika. (Akademický slovník cizích slov.) Po dokoukání si pokládám otázku, který z těchto významů měli tvůrci na mysli. Na první pohled se nabízí ta charakteristika, jenže postavy v něm jsou zploštělé na maximální míru, jakou filmové plátno snese. Ovšem i jednorozměrný objekt je objekt, že. Pravděpodobnější bude ale asi ta podobizna, Henryho zde totiž (překvapení!) opravdu uvidíme. Ještě k oné údajné psychologii postav, o níž jsem se leckde dočetl... Otis (druhý ze zabijáků) se sice po první vraždě, za niž tak úplně nemůže, tváří šokovaně a vyjadřuje svůj nesouhlas, druhý den už ale nadšeně navrhuje, aby si zašli někoho zabít. Henry prostě jen tak rád vraždí a znásilňuje, ale ze zásady je proti Otisově polibku se sestrou, za nějž nebožáka málem oddělá, a odsuzuje svou matku, protože byla štětka. A také nesnese vyhození rozbité kamery; takové plýtvání, co by za ni děti v Africe daly! Na psychologické propracovanosti tyhle střípky nepřidají, protože nejsou do obrazu charakterových profilů zasazeny, nýbrž pouze bez ladu a skladu vhozeny, jelikož režisérovi asi přišlo hloupé ukazovat násilí bez jakékoliv omáčky. O skutečných pohnutkách (jsou-li nějaké) jsem se nic nedozvěděl. Je jistě možné, že žádné neměli a mučení obětí a jeho nahrávání na kameru je prostě pouze bavilo, pak se o tom dá ale stěží natočit zajímavý, neřku-li psychologicky propracovaný film. Na samotném začátku jsem oceňoval povedený způsob, jakým se explicitnímu násilí vyhnul (obrázky obětí a autentická zvuková stopa), žel pocit uznání ve mně vydržel pár minut, které ukázaly, jak jsem byl naivní. Snímek totiž stojí pouze na zobrazování brutálního násilí, které bylo na svou dobu možná pro někoho šokující, dnes už je ale televizním standardem. Nudná hromada samoúčelného násilí si mé sympatie vskutku získat nemůže. Hvězda za humorný konec, který (společně s hudbou) sám vytahuje Henryho z toho nejhlubšího bahna.

Opus Olivera Stonea není historicky přesným převyprávěním života Alexandra Velikého, ani dechberoucí oslavou jeho vojenských úspěchů, ale spíše pokusem o přiblížení tohoto velikána z lidské stránky. Chceme-li tedy poznat, jak to s Alexandrem podle Olivera Stonea mohlo být, vydejme se s ním na tříhodinovou dobrodružnou výpravu bis ans Ende der Welt. Podívaná to není nijak omračující, hlavní těžiště se nachází v dialozích, což je pro historický velkofilm trochu nezvyklá, ale výborná volba. Jedním z hlavních motivů je vývoj Alexandrových vztahů s vlastním vojskem během mnohaletého tažení – od úvodní fascinace, kdy jdou oddíly čistě za silou jeho osobnosti až po závěrečné vystřízlivění, demoralizaci a nevyhnutelné konflikty. Na jedné straně až fanatismus Alexandrův, se kterým dobývá další a další území a na druhé pragmatismus běžných vojáků toužících po prostém návratu domů. Samotný Alexandr je zde jako bytost vylíčen velmi komplexně, se svými strachy, tužbami, motivy... prchá, dobývá města, klíny i srdce, ale to, co hledá, stále nenachází. Dlouhá stopáž je využita opravdu důkladně, přesto mám k dialogové rovině filmu jedinou opravdu významnou výtku. Stone použil přesvědčivé kontury vazeb mezi postavami, jejich vybarvení už ale tak dobře nezvládl. Jednotlivé dialogy vyznívají často strojeně a trochu nepřesvědčivě, je z nich však patrné, co chtějí říct. Možná k dokonalosti chybělo něco režisérského umu, nebo pečlivější casting herců, nevím... Ideální je se přes tohle přenést a zapojit vlastní fantasii, která už si detaily dokreslí sama. Mnoho vztahů je spíše naznačených – na jejich plně rozvití prostě není místo a mnohdy, třeba u Héfaistiona, jde o jasné plus -, ale výborně dávají nahlédnout do složitého podhoubí, z nějž vyrůstají všechny Alexandrovy činy. Když jsem poprvé uzřel Colina Farrella se svým melírem, též mě (asi jako mnoho jiných) obešel děs, zvykl jsem si na něj však poměrně rychle a svůj part zvládl nakonec obstojně, byť si na jeho místě dovedu představit i lepší herce. Třeba takový Jonathan Rhys Meyers, na němž jsem mohl jako obvykle oči nechat, by byl Alexandr jako vyšitý. Ale dosti už snění. :-) Alexander je filmem, který mě dokázal stále znova překvapovat. Příběh je vyprávěn chronologicky, ale v závěrečné části, uprostřed indického tažení a vrcholících svárů mezi Alexandrovými druhy, dojde k výrazné změně tempa a namísto hádek a konfliktů se přeneseme mnoho let do minulosti, do dne, v němž měl Alexandrův otec výjimečně dobrou náladu. Pohled do jeho přívětivé tváře a velmi klidný běh událostí je prudkou změnou, ale zároveň ohromně příjemnou vsuvkou doplňující jednu část mozaiky jménem Alexandr Veliký. Tomuhle režisérskému tahu mohu jen zatleskat. Nebo o chvíli později, po 150 minutách, v nichž film obrazově nijak neohromoval a držel se svého vizuálně realisticky-střídmého kopyta (úvodní bitva byla suchá jako poušť, v níž se odehrávala), se celá bojová scéna ponoří do červené barvy, ještě výrazněji se rozezní Vangelis a snímek se náhle mění v úchvatné orgie. A to nejlepší úplně nakonec – říkal jsem si, že těch několik omračujících desítek vteřin „změněného Alexandrova vědomí“ plného prolínání předmětů a flashbacků prostě NEMOHL natočit Oliver Stone. Nádhera. Jen škoda, že v tuhle chvíli už nenaskočily závěrečné titulky a musel jsem si ještě protrpět zbytečnou shrnující řeč – postava vypravěče mi zde obecně přijde rušivá. V kontrastu s těmito silnými momenty a vůbec propracovaností filmu pak o to víc vynikají chvíle, kdy generálové mluví o boji za svobodu a jejím šíření na východ nebo o tom, že „sem přijeli potrestat zločiny“. Neslyšel jsem tohle už v 300? Jenže 300 samo sebe nebralo příliš vážně, takže jsem se přes to přenesl, ale co si myslet o takovém sdělení v tomto filmu? Mám pocit, jako by jej točilo více režisérů, popř. Stone během natáčení ujížděl na drogách, které místy odkryly jeho skutečný tvůrčí potenciál. Rozhodně se nemohu připojit ke stížnostem na nezáživnost nebo dokonce nudu. Já jsem hltal každou minutu a dobře si dovedu představit, že by byl film ještě o hodinu delší. Alexander by určitě mohl být vizuálně nápaditější, více šokující, lépe zahraný či prost určitého množství patosu; i tak je to však na hollywoodský historický velkofilm počin dosti netradiční svou orientací na psychologií postav. A opravdu divácky atraktivní.

I spadla na Zemi hvězda. Jak známo, místo hvězd je na obloze, a vyvstává tedy otázka, co se s nimi po dopadu na Zemi stane. Hvězdný prach nabízí přehlídku několika takových pádů. Fantasie Neila Gaimana je přítomna na mnoha místech, ale její křídla byla v zájmu širší přístupnosti filmu přistřižena. Musí zde být spousta humoru, aby to nebylo příliš vážné, neřkuli depresivní. A když všechny ty triky stály tolik peněz, musí zde být také nějaká srozumitelná zápletka a poselství, filmy založené na nespoutané fantasii neletí. Možná to bylo jinak - předlohu jsem nečetl -, avšak výsledek podobnému procesu tvorby odpovídá. Pod mnoha povedenými nápady a výbornou dobrodružnou atmosférou si totiž hoví naivní nekomplikovaná pohádka s charaktery plochými jako hladina jezera v bezvětrném večeru. Samotná hvězda je personifikována děvou s vlasy na míle páchnoucími peroxidem a boří jakékoli iluze o vznešenosti příslušnic svého rodu. V přízemnosti na Zemi dokonale zapadá, ale v puzení k patetickým proslovům místní obyvatelstvo hravě překonává. Bláboly o světě plném válek a utrpení, z něhož pouze nádherný a vše překonávající cit jménem láska činí snesitelné místo, patří do páté cenové a ne na pořad podnětně stráveného večera. V tomto směru je zajímavé, že ač je na plátně v permanenci několik mladých dam, ani na jednu není byť ne nepříjemné pokoukání. Pokud si s tím dal režisér při castingu hodně práce - povedlo se; alespoň že mužští představitelé jsou na tom lépe. Ale zpět k filmu. Úvodní dvě třetiny jsou – až na rušivý, byť ještě poměrně vkusný humor - pořád nadprůměrnou dobrodružnou výpravou ve stylu (duchem) chudšího Terryho Gilliama, velký problém však nastal ve chvíli, kdy bylo třeba zcelit fantasijní úlomky kdysi zářící hvězdy. Posledních 40 minut je opravdu tragických a připomínají dražší pohádku z produkce ČT pro nedělní odpoledne. Nejvíce mi Hvězdný prach připomíná Kletbu bratří Grimmů, jenže dovedenou ještě dál nesprávným směrem drahého velkofilmu. Když hvězda spadne na Zemi, nevyjde z toho kdysi zářící těleso, k němuž vztahovalo zraky mnoho pozemšťanů, právě dobře. Změní se v trochu šedého prachu, průměrného jako vše kolem.

Pro monstrshitu .hack//ROOTS byl i takhle nadbytečný díl docela příjemnou záležitostí. Přinejmenším se dá na většinu postav dívat i bez rozhoupání žaludku a hlavně je zde hojně užito fantastického a výrazného soundtracku .hack//SIGN, tudíž opravdu je co poslouchat. Nebyl to až tak zlý mejdan, i když příští už nejspíš vynechám, ten ukníkanec z .hack//Tasogare... mi totiž dost pil krev.

The World zavalila cunami nevkusu. Všechny postavy v .hack//ROOTS jsou totiž neuvěřitelně hnusné. Nevím, co je příčinou, ale při zrakové tortuře, jíž jsem byl v každém dílu podroben, jsem se nemohl ubránit dojmu, že mě takovou koncentrací ohavnosti tvůrci týrají schválně. Příšerné barevné kombinace a nehorázná přeplácanost, vše bez špetky elegance. Opravdovým vrcholem je postava pubertální kočiči ženy Tabby, brrr – a pochopitelně je na obrazovce nejčastěji. Žel charaktery mi nesedly ani jinak. Kromě jejich nesympatičnosti a neustálého „udiveného vzdychání“ běžného i v jiných anime, se z nich vytratila ona dvojí psychologie ((c) Subjektiv), která o třídu povyšovala .hack//SIGN. Ony sice hovoří i o svém reálném životě, ale já jim to zkrátka nebyl schopen uvěřit. Nedokážu přesně vystihnout proč, ale stále jsem měl pocit, že koukám jen na nakreslené postavičky, ne na skutečné osobnosti hrající-svou-roli (jediné, co svědčí o opaku, je ten nevkus při vystrojování svých avatarů :-)). Pocit který jsem u sledování měl, bych nejlépe vystihl jako apatii. Ač jsem se snažil opakovaně do děje ponořit, přišel mi tak fádní, že jsem se převážně pustě nudil a počítal minuty. Zasloužil bych si medaili za statečnost, protože jsem - i navzdory svým očekáváním - vydržel až do (hořkého) konce. Občas se přihodí trochu zajímavější událost slibující rozjezd příběhu, jenže hned ji zase zavalí spousta bezobsažného tlachání a trapných soubojů; několik dílů bylo do seriálu snad vsunuto dodatečně, aby byla naplněna kvóta 24 dílů. Svou roli hraje zřejmě i přílišné vykrádání .hack//SIGN, kdy si některé postavy a příběhové situace ani nestihly přehodit svrchník a už byly znovu vrženy na jeviště. Ovšem to nejlepší na .hack//SIGN, tedy dokonalé souznění psychologicky propracovaných postav, vizuální hostiny a přenádherné hudby, se přenést nepovedlo. Hudba je až na pár skladeb průměrná, grafika kvůli postavám a nekvalitní animaci ošklivá a hrubě nedokončený příběh k smrti nudí. A game like this has no point.

1) Hodnocení i komentář se vztahují k Director's Cut verzi. 2) Komentář může obsahovat náznaky spoileru. Předně mě trochu mrzí, jak Exorcista s fenoménem "posednutí" pracuje - používá ho pouze jako prostředek k navození hororové atmosféry, ale nevěnuje se jemu samotnému, otázkám "proč", "jak"; přitom by fabulace na toto téma film obohatila. To jsou ale kdyby, snímek, jejž tu máme, je pro mne zajímavou směsí áčkové a béčkové podívané. Pominu-li úvodní příšerně rozvleklou půlhodinu, tak scény odehrávající se obrazově mimo pokoj, u nichž pouze slyšíme a tušíme, co se v něm děje, jsou vynikající a pocit z nich bych - když ne jako strach - označil jako silnou úzkost. Za kvalitní považuji i verbální interakci s oním stvořením, problém však nastane, když se nám ono rozhodne předvést něco ze svých trikových kreací. Úzce to souvisí i se značnou nerafinovaností, kdy od počátku víme, na čem jsme, a není ponechám žádný prostor pro spekulace či představivost. Osobně jsou mi proto sympatičtější filmy balancující na prahu (ne)reality než dlouhý záběr na vtěleného satana, který slézá v poloze "most" po schodech, otáčí hlavou o 360 stupňů, plyve sliz či poletuje i s postelí po místnosti. Atmosféře by prospělo, kdybych tyto věci pouze tušil nebo pokud by byly ukryty ve tmě. Tohle pro mne byl zvláštní pocit, který mi pravidelně připomínal, že stále jen sedím na posteli ve svém pokojii. Hodnocení momentálně je jaké je, ale jsou-li mé informace o Director's Cut správné, je možné, že se po zhlédnutí původní verze o jednu hvězdu zvýší. Prozatím silné ***.