Ajantis

Děj je zasazen do stejné epochy (sklonku Období válčících států) jako novější Hrdina a zabývá se i stejnou ideologickou otázkou: Je ospravedlnitelné obětování části pro dobro celku, asimilace malých ve prospěch všech, když jen silná centrální vláda dokáže překonat věčné boje o nadvládu mezi jednotlivými státy a konečně nastolit mír? Ve srovnání s Imouovým eposem ale po všech stránkách pokulhává; co Hrdina řekne jedním gestem či slovem, na to zde padne mnoho vět a film trochu ztrácí spád. Kaige Chen je vizuální mág, což prokázal v Konkubíně i Svůdném Měsíci, zde je však, i přes od pohledu poměrně nákladnou výpravu, obrazově dost nevýrazný. E&A je orientován více realisticky, neobsahuje drátové triky a soubojů obecně je poskrovnu, sleduje spíš politické intriky probíhající u dvora a mezi státy, postrádá však náboj a eleganci špičkového Hrdiny. Velmi silné ***.

Na Idioty nahlížím ve dvou rovinách. Ona hra na objevení vnitřního idiota v každém z nás je krokem ze světa dospělých, kteří musí nést zodpovědnost a chovat se v souladu se svou sociální rolí, do světa o poznání bezstarostnějšího. Pobyt v něm je vnímáním společnosti vyhrazen dvěma skupinám: mentálně postiženým a dětem. Řada z „idiotů“ o období stráveném v jejich zvláštní komunitě, mimo svůj civilní život, prohlašuje, že je to jedno z nejšťastnějších období jejich života. Hrají si jako děti, dělají co je napadne a chovají se tak, jak by si to jako dospělí lidé dovolit nemohli – čehož dokladem je závěrečná část filmu. Nu a – což je hlavní – tuhle hru Trier využívá k provokování jednoho z velkých společenských tabu, přístupu k mentálně postiženým. Všichni vědí, že žijí kolem nás, mnoho lidí rádo občas dá 20 Kč na nějakou sbírku, aby se tito "měli líp" a dárci sami se zbavili svého dílu „společenské odpovědnosti“ za jejich osud, spravedlivě se rozohní, když ve zprávách uslyší, že někdo přepadl postiženého, etc. etc. Ale jak se zachovají při bezprostředním setkání s nimi? A jak při setkání s tímto filmem? Vždyť hlavní protagonisté otevřeně zneužívají tohoto (falešného) lidského soucitu a ještě se přitom královsky baví; může být vůbec amorálnější jednání? U scén, v nichž dochází k interakci mezi těmito dvěma skupinami, bych beze všeho věřil, že jsou točeny skrytou kamerou, tak přesvědčivé jsou. Manželský pár přijede na prohlídku domu, o jehož koupi má eminentní zájem, načež se dozvídá, že je hned v sousedství ústav pro psychicky handicapované. „Nemáte proti nim nic, že ne?“ Jak by mohli... Při následném osobním setkání se však ukazuje jejich bezradnost v jednání s nimi, skrývaný odpor, ale i neschopnost něco z toho přiznat, a tak párek prchá s tím, že musí nejprve vyřídit nějaké formality. Nebo podomní prodej vánočníh „ozdob“, a mnoho dalších geniálních podniků... Idioti jsou velmi potřebným, přitom však filmařsky originálním filmem, a jen smekám před Larsem von Trierem, že a JAK dokázal něco takového natočit.

Z King Konga jde cítit obrovské nadšení, s jakým byl přiváděn na svět, ovšem narodil se v podobě, z níž jsem jako divák počátku 21. století rozpačitý. Příběh a dialogy, které nabízí, by šlo brát vážně možná před 70 lety, dnes je lze přijmout přinejlepším jako poctu legendě. Tohle je béčkový snímek vytažený z hlubin historie a převlečený do nejnovějšího kabátu - vše pod ním ovšem zůstalo stejné. Je absurdní vyčítat mu historické nepřesnosti jako počet aut v ulicích NYC a vypíchávat logické chyby (kterých je požehnaně), poslední, oč by se film snažil, je být realistický. Je to přece dobrodružný příběh se silně fantasijními prvky; to žel nic nemění na opravdu mizerném scénáři a naivních dialozích. Tohle buď člověku vadí, nebo ne a užije si zbytek toho, co Jackson nabízí. Já jsem si to tedy příliš neužil, nejvíce se mi líbila úvodní kapitola včetně připlutí na ostrov, následující festival digitálních triků byl sice řemeslně kvalitní, ale... no, od filmů očekávám něco jiného. Zcela chladným mě pak nechal „vztah“ uřvané Naomi Watts a nesympatického King Konga, jejich absurdní interakce (tanec) i rádobycituplné scény (závěr) – vlastně jsem si přál, aby ho z Empire State Building co nejdříve sestřelili.

Půlhodinový dokument, který nezaujatě a věcně objasňuje reálné následky výbuchu megatunové vodíkové bomby uprostřed megalopole. Bere mapu Londýna, kreslí na ni jednotlivé okruhy od centra výbuchu a ukazuje, jaké konkrétní dopady to bude mít na místa, jimiž lidé denně prochází a která důvěrně znají (hroutící se budovy, hořící automobily, vřící voda v řece...). V druhé části pak trochu sarkasticky komentuje možnosti ochrany před výbuchem i následného přežití ve světě "po". Oproti mladším Threads zde neobtěžuje banální příběh snažící se dodat ráz "filmovosti", dokument poskytuje fakta - nijak objevná, ale díky své konkrétnosti přesvědčivá. Rovněž oproti Threads je žel také patrný užší záběr i rozpočet.

Na příběhu Útěku do divočiny je nejsmutnější, že skutečně jde o útěk. Útěk před dosavadním životem je na prvním místě, až na druhém pak vztah k „čistému“ nazírání na svět. Navíc onen útěk není až tak otázkou principiální, jako spíše vyjádřením zklamání z osobní situace jednotlivce (čemuž nasvědčuje silný důraz na nešťastné dětství a problémy v rodině). Po celou stopáž je nenápadně podsouván názor, že je tento útěk špatnou volbou (může být útěk vůbec volbou správnou?) a tak sice sledujeme hrdinu radujícího se z krásy „přirozenosti“, přitom se však na něj i kamera sama dívá skrz prsty. Jinak jde o snímek příjemný, od plného ponoření do jeho poetičnosti – na niž hraje a užité krajiny opravdu nemalý potenciál mají - mě ale odvádělo časté přerušování vypravěčem, který osvětluje pozadí příběhu. Nejedná se o film formátu Děrsu Uzaly, v němž jde především o ono kouzlo prostředí; to zde slouží spíše jako kulisy road movie story, která reflektuje Chrisovo životní rozhodnutí, paradoxně je však možná povedenější, protože jednotlivé zastávky na cestě zavání určitou (byť nijak tragickou) vyumělkovaností. Ve výsledném dojmu převažuje rozčarování nad vyzněním příběhu, které překrývá i řadu režijních kvalit.

Na Il Portiere di notte jsem se velmi těšil kvůli tématu, o němž jsem zahlédl zmínku: propojení nacismu a sadomasochismu v prostředí koncentračního tábora. Doufal jsem v alegorii společnosti, která po rozpadu starého řádu a institucí hledá své nové útočiště v „hierarchii neodpovědnosti“ a podřízení, v němž je veškerá odpovědnost na bedrech rozkazujících a rozkazy přináší ohromnou jistotu a klid. Noční portýr ale takový docela není, setkávají se v něm po více než 10 letech dva „milenci“ z koncentračního tábora a dochází k reflexi jejich dřívějšího vztahu, větší roli než onen sadomasochismus ale hraje láska, a jejich příběh je spíše dokladem možnosti vzniku silných pout mezi vězni a vězniteli, popř. toho, že nejsilnější mezilidské vztahy vznikají za nestandardních okolností, kdy před sebou lidé nevidí žádnou budoucnost. Noční portýr je tak filmem zabývajícím se poměrně neobvyklým vztahem a do jisté míry (dis)kontinuitou společnosti před a po válce, v neposlední řadě je též filmem velmi zručně natočeným, s výbornou hudbou a krásně stylizovanými hudebními / tanečními vystoupeními (obzvláště těmi z tábora!).

Carl Theodor Dreyer, přízrak dánské kinematografie, dovádí k dokonalosti svou režijní formu. Snímek natočený po způsobu jeho o 20 let starších filmů v polovině 60. let působí spíš jako anachronismus, pečlivá obrazová struktura proti tomu ale protestuje. Mnohaminutové záběry bez jediného střihu s kamerou zpravidla ve výši hrudníku, tonoucí v hrobovém tichu, udávají velmi pomalé tempo a nechávají postavy během jednání na scéně žít a přemýšlet... jenže ony nežijí. Tváře odráží vyhořelost duší, oči se bez mrkání upírají směrem ke kameře a slova přichází jakoby ze záhrobí. Gertrud je Paní Bováryovou nového věku, hledá druh lásky, který žádný muž v jejím okolí není s to nabídnout, zdá se však, že si to začíná uvědomovat a přijímá to. Děj mlčky přihlíží. Je to hodně zvláštní zážitek, jenže u toho také zůstává, s Dreyerem si do noty příliš nesednu.

Brzy po svém příchodu do USA se Lang silně opřel do americké společnosti i s jejím justičním systémem a pojetím spravedlnosti. Pohled na dav, beroucí tuto svévolně do svých rukou a chystající se zlynčovat nevinného, by bylo lze šířeji chápat i jako údiv Evropana nad americkou občanskou společností, v níž jsou lidé zvyklí podstatně více spoléhat sami na sebe namísto centrální moci. Zároveň je však v čistém protikladu ukazuje jako neschopné samostatně přemýšlet (roztomilé prostřihy na hejno slepic) a tendující k davovému jednání; k čemu jsou pak výhody systému, pokud je lidé nedokáží užívat? Druhá část filmu týkající se pomsty onoho nešťastníka pak silně evokuje Dogville, lidstvo je rovněž souzeno za své hříchy odrážející jeho nikoli dobrou podstatu, žel namísto trestu na samém konci přichází smíření, což není zdaleka tak efektní, ani uspokojující. :-) Kromě explicitní kritiky je film prošpikován řadou ironických narážek („já vaši Ústavu číst musel, vy ne, vy jste se tu narodil“, nebo „vždyť to byl dav, ten za nic nemůže!“) a celkově mě mírou své otevřenosti vzhledem k době vzniku překvapil. Oproti „M“ je pak režijně o nemalý kus dál, slabinu bych spatřoval v přece jen jisté vykonstruovanosti scénáře a hereckých výkonech. Slabší ****.

(Komentář obsahuje spoilery.) Návrat do Evropy. Tentokrát v hypnóze, o několik měsíců zpět, na místo činu sériového vraha, jehož brutální skutky zůstávají dosud neobjasněny. Ono „místo ve střední Evropě“ si žije docela samo mimo čas a prostor, jelikož je detektivův návrat zároveň letmým vstupem do svědomí minulosti Evropy (narážky na holocaust jsou ovšem tak jemné, až si sám nejsem zcela jist, nešlo-li jen o poryvy větru). Malé městečko připomíná svého druhu Benátky, z všudypřítomné vody vyrůstají jednotlivé budovy, stále prší, dohled je pouhých pár (desítek) metrů a hustou mlhou prosvítá několik světel majících hlavně atmosférotvorný účinek. Trier dokazuje, že je jeden z výtvarně nejschopnějších režisérů a podobně jako v Evropě vytváří s kamerou a filtry neskutečně působivé a kompozičně promyšlené záběry. Výrazné je využití žlutého „nemocného“ filtru, který zesiluje pocit rozpadu podobně jako v morem zasažených čtvrtích ve hře Pathologic. Ústředním tématem Element of Crime je otázka možnosti porozumění zločinu a jeho původci. Pokud sledujeme stopy, které tento po sobě zanechává, můžeme se dobrat vnější povahy zločinu, popisu toho, jak se udál, nepochopíme však s jistotou, co a proč k němu vedlo. Naopak takové pochopení by nám mohlo pomoci zabránit jeho opakování v budoucnosti, což by bylo v případě nebezpečného vraha rozhodně vítané. Detektiv se tak podle velmi sporné a neprověřené metody pokouší co nejvíce ztotožnit s osobou vraha, prožít tytéž události, cítit jako on... Proto se vrací na místa, o nichž ví, že v nich tento dříve pobýval, vykonává stejné činnosti, bere stejné léky a navozuje si tak totožné stavy... a doufá, že se dostane na stopu událostem budoucím. A zdá se, že metoda přináší jakési výsledky. Jenže v kterém momentu je z tohoto experimentu ještě možná cesta zpět? Pokud budu mít stejné pocity jako jiná osoba a jednat jako jiná osoba, budu ještě sám sebou? A pokud nebudu, dokáži si to uvědomit? Naprostého a nesporného porozumění motivů jiného je možné pouze, když se jím sám stanu. Až ve chvíli, kdy se detektiv domnívá, že se svého pokusu vzdal, je ztotožnění dokonalé; neuvědomuje si jej. V jednotlivém okamžiku není možnost volby, následující událost je nutným výsledkem událostí předchozích a film směřuje k nevyhnutelnému konci. Element of Crime je velmi těžký a tíživý film, jenž si nezadá s mistrovými pozdějšími díly. Divák je do něj vtažen a po propuštění mu pravděpodobně nebude příliš dobře na těle ni na duchu.

Excalibur má jedinou podstatnou vadu, ta ale dosahuje biblických rozměrů – herecké výkony. Ehm, "herecké výkony", jeden otřesnější než druhý. Podívejme se tedy s trochou nadhledu na tři mé oblíbence. Uther Pendragon – Smutná, tragikomická a hlavně naprosto zbytečná figurka, která přišla k Excaliburu jako slepý k houslím, a jejímž jediným opodstatněním bylo, že skrze ni intrikářský a chlípný Merlin zneužil spanilou Igraine. Ještě přitom ten zvrhlík myslel na jejího právě několika oštěpy probodávaného a v kaluži krve chroptícího manžela a přivodil si tak nejlepší orgasmus za celá staletí. Kam se na to hrabe po celém severu vyhlášené obcování s bájnou Dračící. Dokonáno jest. Chudák Uther, postižený od narození lehkou demencí a mohutnými tiky ve tváři, je zde zmítán z jednoho snu do druhého a končí stejně jako každý, kdo si něco začal s Merlinem – pod drnem. Lancelot – Příjemný veselý homosexuál. Ač byl jeho výkon možná otřesný, já v něm stále viděl naprosto neschopného, ale zasněného a až po uši – do samotného konce svých sil – zamilovaného malého chlapce, kterého jeho otec pravidelně před spánkem zneužíval. Svůj nahromaděný vztek vybíjel v soubojích, jejichž zvládnutí bylo to jediné, co v životě mohl dokázat. Moment, kdy vznešeně a s nebesky přiblblým výrazem stojí na schodech a sleduje, jak se „jeho nejlepší a milovaný přítel“ a „ta nejmilovanější bytost na světě“ odebírají do přilehlé komnaty vyzkoušet bytelnost nového lože, patří k nejlepším. Zkrátka – jeho roli jsem mu nemohl nevěřit. Artuš – Opravdu král. Merlin věděl, co dělá, když se jej zbavil. Bohužel náhoda a teplý golfský proud tomu chtěly, že se, namísto klidné smrti v lese, ještě jednou vrátil na scénu a zkazil, co se dalo. Zlomil a pak rovnou ztratil Excalibur (daroval ho nějaké děvce z jezera), vypil drahocenný artefakt, postavil zbytečný hrad – se stolem jako dnem láhve od absinthu, jemuž holdoval – na největším ostrovním nalezišti ropy… zkrátka byl po otci a namísto mozkové tkáně zdědil tuhý kořínek. Jediný užitečný skutek, který vykonal, bylo zabití svého syna – geny tak už navždy zůstanou v zemi. Neschopný s mečem, neschopný v posteli… Dokonce až tak, že mu jeho žena utekla s homosexuálem a on jí byl do konce života věrný. Navíc byl paranoidní a neschopný o čemkoliv rozhodovat, proto jej Merlin zneužíval jako loutku s ostrým klacíkem a ještě mu dával dávky LSD – jak jinak si vysvětlit ty debilní výrazy, které v průběhu celého filmu předvádí. ///// Dokonáno jest, kéž mi to Bůh odpustí.