Ajantis

Pianista je film, který se mi jeví být předurčen k jedinému cíli - přinést Romanu Polanskému Oscara. Z toho může mít (a jistě má) radost Polanski, pro mne je však mnohem důležitější samotný film. Fordužel, jediná věc, o níž se opírá, je - pro mne nepochopitelně - všeobecně za posvátné považované téma holocaustu. Natočený je podle snad stotisíckrát použité šablony č. 18 "Film o Židech z 2. světové války" - obsahuje spoustu příběhových klišé, která jsou znalci šablohy dopředu jasná, jednoduchostí zápletky a charakterů ovšem válcuje i Schindlerův seznam, který jsem v tomto ohledu považoval za überzdatný. Oproti němu se nesnaží postihnout holocaust globálně, ale zaměřuje se na jeden individuální příběh, čehož důsledkem je ucelenější dojem, ale také o poznání menší informační hodnota a kvůli plytkému obsahu silný pocit zbytečnosti. Pianista jde za jasným cílem získání soucitu, a to značně primitivními metodami: V první části je to hromada prvoplánových brutalit a násilí, navíc páchaných na vybraných skupinách, jež by měly divákem zaručeně pohnout - invalida, starý člověk, dítě, těhotná žena... Je to hodně ubohé, ale aspoň se něco děje; ve druhé části už sledujeme převážně pouze chátrajícího Adriena Brodyho, který střídavě jí zelené brambory, pije zelenou vodu z kýblu, jí zrní holýma rukama, pije hnědou vodu z hrnce atd. Na závěr se dočkáme i populárního rudého zvýraznění, tentokrát však není objektem dívčina v rudých šatech, ale rudý klavíristův nos. Asi v té zelené vodě bylo příliš ethanolu. [Skutečnost je o mnoho děsivější - Pianista je dalším snímkem vyrobeným na zakázku pro Ministerstvo pravdy, jehož cílem je napomoci přesvědčit budoucí generace o tom, že angličtina byla jediným v Evropě užívaným jazykem po věky věků. //// Harman Smith]

Samurajové jsou zvyklí brát si vše, čeho se jim zamane. Jednou si ale kromě standardního vojenského žoldu (potrava a sex) vezmou v dlouhé a působivé scéně i životy dvou žen - dcery a matky. Jejich nenávist však nemíní opustit tento svět nadobro a tak se v temném bambusovém lese, kde se ozývají pouze bubny a kočičí mňoukání, zrodí kromě "prvního jürei filmu" i krvavá msta převracející představu samurajů o světě naruby. Kuroneko je v podstatě nepřímým pokračováním Onibaby, téměř totožný je způsob budování hororové atmosféry a podobnost nezapře ani v příběhu, který si opět hraje s nadpřirozenem a zabývá se "žánrovými" pojmy jako láska, čest a odplata. Oproti Onibabě je ale vyprávění více konkrétní a nenechává tolik prostoru pro vlastní představivost. Obecně z ní Kuroneko těží více, než je zdrávo, zážitek to ale není o mnoho méně působivý.

První setkání se Sergejem Paradžanovem mě zastihlo zjevně nepřipraveného a směle se chopilo primátu nejnesrozumitelnějšího filmu, jaký jsem dosud viděl. Upřímně nemám nejmenší ponětí, o čem pojednává byť jedna z jeho mnoha částí, natož celý film. Možná je to tím, že nevím nic o oné gruzínské pověsti, jež je mu předlohou a o jejíž srozumitelné převyprávění se režisér nesnaží, nebo tím, že má pozornost s ubíhajícími minutami slábla a i když jsem zaslech jméno, které jsem z předchozího průběhu měl znát, nebyl jsem schopen je přiřadit. Ať tak či onak, z oněch "mnoha významů" jsem neobjevil ani jediný a z předlouhých 90 minut si odnesl snad jen poměrně silný dojem ze zvláštního vizuálního zpracování. Slabé ***.

Ústřední postavou je dospívající chlapec, jenž o probíhající válce neví, stejně jako divák, téměř nic – pouze to, že „přichází Němci“ a musí přežít. Zcela chybí globální válečná perspektiva, pouze jsme jeho očima svědky hrůz způsobených procházející válkou, které ho postupně přeměňují z lidské bytosti v třesoucí se pytel masa. A po zhlédnutí filmu se mu ani nelze příliš divit, místy jde o opravdu psychotický zážitek. Všude špína, ztrhané obličeje, šílené výrazy a brilantní práce se zvukem, která náramně posiluje pocit přímé účasti a ztotožnení se s hlavním „hrdinou“. Po výbuchu bomby snad několik minut všechno přehlušuje pískot, ve zvucích prostředí (dunění, řev ptáků) se často ztrácejí hlasy okolních postav… A nádherná klasická hudba. Film je to hodně brutální, ale ve své naturalističnosti naprosto přirozený a hlavně dobře promyšlený, nejde o prvoplánový sled násilných a šokujících scén. Kašle na pseudohumanitu a vzletné řeči, ale jedním několikavteřinovým záběrem dokáže říct víc, než o co se Spielberg marně snažil desítky minut. Název opravdu trefně vystihuje obsah – jdi a dívej se.

(Hodnoceno po zhlédnutí 15 epizod.) Miju stále plní úlohu Strážce, jenž chrání lidský svět před zlými démony Šinma, kteří narušují jeho řád. V každém díle se tak objeví jeden Šinma, jenž musí být zahnán zpět do Temnoty. Změnou je, že se vyprávění zaměřuje především na ony démony a jejich speciální schopnosti, jimiž velmi nápaditě škodí lidem, a ze samotné Miju a jejich dvou pomocníků se staly pouze nástroje, o nichž se toho mnoho nedozvíme. Společně s nimi prochází celým seriálem ještě tři její spolužačky (ano, Miju začala chodit do školy), zklamáním však je, že se vztahy mezi nimi žádným způsobem nevyvíjí. Chybí dějová linka, jež by jednotlivé epizody spojovala a ty tudíž stojí zcela samostatně (s vyjímkou jednoho dvojdílu). I ony samy mají poměrně pravidelnou strukturu – vždy se objeví jeden démon, nějakým způsobem polapí větší či menší množství smrtelníků a pak přijde Miju a vždy ve velmi podobné animaci za doprovodu stejné hudby jej odkáže tam, kam patří. Při pouze dvacetiminutové délce jednoho dílu není ani prostor pro pořádné rozvinutí hlavního tématu souvisejícího s tím konkrétném Šinmou, natož nějakých bočních dějových linií. Mnohem raději bych byl za méně delších dílů, které by nebyly dělány podle jedné šablony, ale pojil je funkční příběh a věnoval se též ústřední hrdince, jejíž zajímavá minulost i současnost činila z původního OVA tak zvláštní dílo. Další výrazný prvek – výtvarné zpracování – se nese v podobném duchu, stále má dvě rozdílné stránky, všední události jsou orientovány více realisticky a kvalitativně jde o průměr, zatímco chvíle, v nichž se projevuje nadpřirozeno, jsou kresleny krásnými psychedelickými barvami a výrazně hrají na efekt. Fordužel, jak se celý seriál stal o poznání více „normálním“, ta druhá se dostává ke slovu sporadicky a ještě přitom značně vykrádá svou starší sestřičku. I v práci kamery a použité hudbě je zřejmé, jak silně se autoři drželi už jednou odzkoušeného, namísto aby stvořili něco nového, podobně působivého. Aby nedošlo k mýlce, jednotlivé díly jsou poměrně kvalitní, každý je postaven na nějakém zajímavém námětu, ale opravdu mě bavily tak úvodní 4. Pak se začal dostavovat stereotyp a stesk po uceleném příběhu, což se s každým dílem jen zhoršovalo. Po 15. epizodě jsem definitivně došel k závěru, že další sledování už nemá smyslu. Slabé ***.

Aki Kaurismäki: ****; Víctor Erice: ****; Werner Herzog: ****; Jim Jarmusch: ***; Wim Wenders: *****; Spike Lee: *; Kaige Chen: *****.

Paříž je plná hugenotů i katolíků doufajících, že nadcházející panovnická svatba zlepší jejich vztahy a přinese zemi mír. Na královském dvoře zatím dekadence rozkvetla do velkolepých rozměrů, dámy a pánové v nádherných oblecích se oddávají (nejen) sexuálním orgiím a nevěsta Margot po setmění znovu vyráží s maskou na obličeji do ulic, sehnat si milence na noc. Ta, ač svatební, neusmíří novomanžele ani hosty a příměří se brzy promění ve válku, lépe řečeno v krvavá jatka, při nichž se překrásné róby zbarví do ruda. Další dějství pak obstarávají události dvora, kde v atmosféře strachu a podezíravosti není pro smrtící intriky ani vidět, zda člověk nestojí na hraně propasti. Opravdu strhující historické drama přetékající vizuální krásou, z níž nejvýše vyčnívá Isabelle Adjani, jež stále vypadá, jako by jí bylo 20. Každou nuanci příběhu doprovází skvělá výrazná hudba a za pozornost stojí i kamera, obzvláště její prudké přelety z tváře jednoho "mluvčího" na druhou. Ještě spokojenější bych ale byl, kdyby více prostoru dostala ona úvodní nevázaná část.

Kramerův Norimberský proces se nezabývá právními aspekty působení norimberského tribunálu, ani neřeší otázku zodpovědnosti za režim a jeho činy ze strany běžných občanů. Obě tato témata, ač převelice zajímavá, by vydala na podstatně víc než tříhodinový film a je otázkou, k čemu by byl výsledek vlastně dobrý. Na lavici obžalovaných usedá čtveřice soudců Třetí říše, tedy lidé, kteří nenesli pouze morální či politickou odpovědnost z titulu své pasivity, ale sami vyvíjeli určitou aktivní činnost a posílali "nevinné" lidi do vězení či na smrt. Nejde tu o nějaké hluboké pojednání, to by bylo třeba uchopit v širších souvislostech, čehož toho médium zřejmě schopno není, v mezích možností ale Kramer obstál. Snímek je pro snadnější stravitelnost podán jako klasické soudní líčení a je nahlíženo z poměrně jednoduchého lidského pohledu, místy však přesahuje i do komplikované oblasti viny jednotlivce, a to nejen mezi Němci. Těchto momentů si na Norimberském procesu cením, byť zároveň lituji jejich stručnosti. Pokud jde o zpracování, mrzí mě, že všichni zúčastnění mluví anglicky. Sice se zde užívají sluchátka i blikající diody od překladatelů, ale je to pouze iluze, přitom skutečnost by pozvedla autentičnost o třídu výše. Ta je přesto na vysoké úrovni, o což se zasloužili rovněž herci, jejichž výkony jsou přesvědčivé, ale i odpovídající jejich úloze v procesu. Není zde prostor pro nadbytečnou teatrálnost (pro kterou ve skutečnosti místo bylo) nebo přílišnou snahu působit na divákovy city; jednání se vede v poměrně věcném duchu a z dostatečného odstupu. Jedinou výjimkou je nešťastný moment Janningovy zpovědi, který můj dojem v tomto shazuje; naštěstí zůstalo jen při něm. Ne že bych nevěřil tomu, co říká, ale toho patosu na mne bylo příliš. Pro režii obecně mám jen slova chvály, výborně pracuje se scénou a i části odehrávající se mimo soudní síň, jichž není právě málo, do mozaiky celého filmu výtečně zapadají. Zvláštní kapitolou je pak soudce Haywood: jestliže je označován za "černobílého", pak pouze v tom smyslu, že chce dát za každou cenu průchod spravedlnosti, po většinu filmu však i on sám byl zjevně na vahách, co spravedlnost v pohitlerovském Německu vlastně znamená. A to je právě největším kladem Kramerova Norimberského procesu: i přes spoustu dialogů a závěrečné rozhodnutí soudu nedává jasnou odpověď na otázku, co je správné.

V šatu venkovského statku počátku 20. století ukryté ponaučení, že každému se za jeho hříchy dříve či později dostane odplaty. Ať už je to Pán domu vykořisťující sluhy a týrající svou ženu, nebo později ona a její milenec, když zneužívají manželovy nemohoucnosti k podvodům a krutostem na něm spáchaných. Je patrna řada charakteristických rysů mnoha Čangových vrcholných děl jako jistá sociální kritičnost, zkoumání úlohy ženy ve společnosti nebo půvabná práce s barvami, jejich úrovně však Ju Dou ve výsledku nedosahuje.

Dovršení zkázy rodu Nibelungů - nejdříve v srdcích, poté na bojišti. Otec zabije syna, příbuzný příbuzného... protože germánská věrnost je nezdolná a nenávist věčná. Ale nejen mezi nimi propukne zmar, pohled na kdysi mocného Atillu, jak zhroucený sedí na svém trůně, v náručí mrtvolu syna, je nezapomenutelný. Výprava je podobně velkolepá jako v Siegfridovi, našlo se tu pro ni ale ještě větší využití - úžasné kostýmy, masky a výborně zrežírované davové scény. Přibylo více akce a naopak stereotyp, jenž mi znechutil druhou polovinu Siegfrida, už doznívá pouze v úvodní půlhodině. Takhle nějak jsem si Nibelungy představoval - epické, vizuálně fascinující, temné. Silné ****.