Rodin

Filmový skvost dnes již téměř z filmového pravěku, tím spíše je překvapivé, jak toto divadelní komorní drama neztrácí vůbec rytmus, jakou silou stále působí a jak moderně byly jednotlivé role zahrány, protože to je ve srovnání s jinými opusy ze stejné doby úplně neuvěřitelné. U mě jako jeden z mála filmů skutečně rovných 100%.

Vcelku s překvapením zjišťuji, jaký to skvost jsem vlastně kdysi zhlédl, aniž jsem si toho vůbec všiml. Za mě osobně - dobré. První polovina filmu naprosto dokonalá, ale pak už jsem se začal poněkud nudit a závěr mě osobně tedy opravdu nijak neuchvátil. Podle mého osobního názoru tento film na Mlčení jehňátek nemá.

Tohle je jedna z výjimek potvrzujících pravidlo, že literární předloha je vždy lepší, než filmové zpracování. Pochopitelně, že si člověk musí odmyslet řadu dějových linek z knihy, skutečnost, že by to měl správně vyprávět právě bláznivý "němý" náčelník atd., jenže... Při sledování tohoto filmu mě úvahy o předloze vůbec nepřišly do hlavy, protože jsem byl zavalen Formanovou genialitou a Nicholsonovým ďábelským hereckým vodopádem. Nezapomenutelné.

Viděl jsem tento kousek až těsně před stažením z distribuce, v době, kdy jsem o něm už neslýchal oslavná hodnocení. V podstatě náhodné rozhodnutí, příšerně zdevastovaná kopie, která za sebou musela mít už aspoň dvě stovky promítání, téměř prázdné kino (pomalu dva roky po premiéře také nebylo divu) a BUM - divukrásný zážitek. Až jsem odmítal uvěřit, že tohle natočil právě Zemeckis (při vší úctě k němu, mám jeho filmy rád). Jako zážitek z kina se to pere o první místo s Tenkrát na západě, který jsem ovšem viděl při obnovené premiéře koncem osmdesátých let, kdy jsme o Henry Fondovi věděli snad jen to, že nehrál v Sedmi statečných ani v Ženě za pultem. Tímto filmem se pro mě Hanks stal hereckou ikonou.

Tento skvost jsem viděl už asi dvacetkrát a je to jedna z mála věcí, která snad nemůže omrzet. Nevím, zda jde o nejlepší film, rozhodně ale patří mezi mých TOP TEN, i přes drobounké výhrady k pravděpodobnosti Robbinsova útěku (skrz snad pětimetrovou betonovou zeď za pomoci kladívka, které se jen lehce obrousilo a nikdo si nevšiml dvou tun materiálu, které se postupně objevily na nepředpokládaných místech), protože ve všech jiných ohledech se mu snad nedá vytknout vůbec nic. Film, u kterého jsem si přál, aby ještě nekončil.

Jak tenhle film vlastně popsat? Sugestivní komorní drama. Opět se pozastavuji nad naprosto nesmyslným ohodnocením v popisku. Krimi? No, s odřenýma ušima snad. Horor? To může napsat jen člověk ducha zcela mdlého. Takže jen můj vlastní dojem: hned po Sedmé pečeti je tohle Bergmanův další nesmrtelný pomník. Navíc obrazové ztvárnění a kamera jsou v černobílé verzi naprosto učebnicové. A přátelé, ta švédština, to je přidaná hodnota nevýslovné ceny! 95%.

Tohle bylo v mém případě opravdu o život. DVD jsem sháněl dlouhá léta po zhlédnutí filmu (kdysi na ČT2 v nočních hodinách) a nakonec jsem ho objevil v Levných knihách... Všichni už všechno napsali, nebudu to opakovat, jen dodám, že celkovou atmosféru filmu neskutečně doplňuje ta pro Středoevropana nesmírně zvláštní švédština... Já tohle pokládám za vůbec nejlepší Bergmanův film. Ostřelovaný z boku Pramenem panny.

...jak bych to tak... No asi takhle. Je znát, že Ondřej Trojan netočil dlouho celovečerák, a vlastně ani půlvečerák. Podíl na mé určité nespokojenosti má i Petr Jarchovský, jehož scénář prostě potřeboval škrty. Kdyby to celé mělo do 100 minut, mohl to být perfektní filmeček, nicméně z mého pohledu obsahoval příliš mnoho obrazů, které k základní dějové lince neměly žádnou vazbu, nic nikam neposunuly, jen skončily a děj samotný následně pokračoval svým vlastním životem. Kacířsky označím za krásný příklad celou záležitost s Janem Třískou. Mám ho rád, ale kdyby se celá tato partie vystříhala, vůbec nic by se nestalo. Naopak. Čili pro mě osobně jde o čistých, nefalšovaných a rovných 80%.

Poslední opravdu dobrý film Nicolase Cage a také jeho poslední opravdu vynikající herecký výkon. Když jsem to viděl potřetí, slušně jsem se samou depresí opil. Díky tomuto kousku jsem navíc objevil Elisabeth Shue, což byl milý bonus. Marně přemýšlím, v čem byla nějaká chyba. Asi v ničem. Snad jen mrhání hudebním podkladem sráží mé hodnocení mírně pod 90%, jenže v posledních 15 létech americký film holt onemocněl hudbózou. Někdy mám pocit, že sedm vteřin bez hudebního doprovodu by americkému divákovi způsobilo smrt a režiséru doživotní zákaz točení v holém vůdu.

Tohle mě v osmdesátých létech naprosto ohromilo. Celou dobu jsem si nebyl jist, zda Mastroiani věci, které se na plátně objevují, prožívá reálně, nebo je jen blázen, nebo zda jsem blázen já. Závěrečné vyzvánění odpojeného telefonu odpověď jen naznačilo. Ponuré, čím dál studenější atmosféra, prostě pošušňáníčko. Žádný Holý Vůd. A ještě dodávám - strašná škoda ještě mladé a naprosto vynikající Romy.