Královská svatba

Ještě než režisér a choreograf Stanley Donen triumfoval se svým fenomenálním Zpíváním v dešti, natočil tuhle pozitivně laděnou Královskou svatbu. Před kamerou měl už velkou muzikálovou hvězdu Freda Astaira, nesází na nějaké zásadní dějové umění nebo na překvapivé pointy, nýbrž na optimismus. Projev veselí a životního elánu je tu skutečně cítit na každém kroku, a to je jenom dobře. Astaire v dobrém paroduje Genea Kellyho (i když na jeho taneční exhibice a neuvěřitelně přirozené používání předmětů kolem nemá), jednou se koukne do muzikálové historie tím, že přetančí celou místnost včetně jejího stropu; a divák? Ten je nakonec poměrně spokojený.. (18.06.2012)

Tato rodinotvorná romance, která nese všechny znaky staré muzikálové školy, jak je ještě zčásti jako drobné pozůstatky můžeme zaznamenat např. v MY FAIR LAIDY, je míněna - a také tak vyznívá - jako hold dvěma velikánům stříbného plátna: Astairovi a Powellové. V Donenově díle se jedná "pouze" o poctivé kvalitní řemeslo, které sice nic nepředstírá, ale na druhé straně si také nic neusnadňuje. Samotné libreto nevyniká hlubokými myšlenkami, na druhou stranu solidně zvládá uvěřitelný příběh o kouzlu hlubokého milostného citu a nenahraditelné trvalosti rodinného přístavu. Co tehdy mohlo vyznít jako klišé, se dnes jeví jako obtížně dosažitelná hodnota. Strhující gejzír nezapomenutelných hudebních čísel pěveckých i tanečních je stejnou samozřejmostí šlehačky na dortu právě tak jako brilantnost a formální vybroušenost dialogů. Velká dějinná událost, jíž byl sňatek budoucí královny Alžběty II., mohla ve své době plnit funkci vnitroanglosaského sbližování, které vzhledem k pohnutému dějinnému kontextu americkobritských vztahů nemuselo být vždy jen procházkou. Astairův výkon - v době natáčení a uvedení filmu již překročil tento skvělý umělec padesátku, srovnatelnou s dnešní pětašedesátkou - je obdivuhodný svým strhujícím tempem i dnes atraktivní nápaditostí tanečních figur. Hollywooodské kouzlo - nic naplat - alespoň čas od času produkovalo skutečné hodnoty. Těch nikdy není dost. Zvláště dnes. (23.01.2009)

Jeden z "dvojitých" muzikálů tj. muzikálová čísla se odehrávají jak ve filmu, tak v něm odehrávajících se jevištních výstupech. I když by se s trochou nadsázky čísla samotná mohla z filmu vystříhat, aniž by příliš co ztratil, který blázen by koukal na muzikál kvůli příběhu, že? A kdyby za nic jiného, tak za Astairovo antigravitační extempóre si tu čtvrtou hvězdičku určitě zaslouží. (18.01.2008)

|| Scenár: Alan Jay Lerner | Hudba: Burton Lane | Produkcia: Arthur Freed | Distribúcia: Loew's Inc. | Štúdio: MGM | Rozpočet: 1,590,920 $ | Tržby: 2,6 miliónov $ || Exibícia tanečného umenia Freda Astairea. Jeho sólové výstupy berú dych. SnáĎ len on a Gene Kelly odvádzajú tak skvelý výkon na plátne aj po päťdesiatke. Všetko ostatné je len kulisou doby. (16.12.2012)

Začnu pozitivně. Film obsahuje dvě povedená čísla, pro která stojí za vidění: Hlavní pár se pokouší udržet balanc a vlastní důstojnost při tanečním vystoupení na palubě kymácející se lodi a samotný Fred Astaire v jediném nepřerušeném záběru tančí postupně po podlaze, stěnách a stropě hotelového pokoje. Horší to je s pokusy napodobovat a snad i parodovat choreografie Genea Kellyho. Astairovou doménou byl přece jen standartní tanec. V tom byl doma a dokázal ho vynalézavě obohatit o humor. Divoké kellyovské exhibice, spočívající v tanci s neživými předměty a jiných "mladických nerozvážnostech", Fredovi nebyly vlastní a nebylo mi moc příjemné sledovat, jak koulí očima a dělá grimasy ve snaze to zamaskovat. Scéna, kde on a jeho filmová sestra hrají dvojici pouličních floutků, by se v zájmu jeho pověsti měla snad vystřihnout a spálit. O strojené romantické podzápletce ani nemluvím. 40% (08.09.2008)