IviDvo

The Seed of the Sacred Fig je komorní, ale silné rodinné drama. V první části se postupně seznamujeme se všemi členy rodiny. Jakým způsobem je ovlivňuje sociální dění v zemi, ale zároveň i osobnější změny, způsobené pracovním povýšením otce, což pro rodinu znamená větší opatrnost, ostražitost a uváženost v tom, s kým se stýkají, komu co říkají apod. Zdá se, že si rodina žije poklidným životem, až do dne, kdy musí ošetřit kamarádku jedné z dcer, která utrpěla vážné zranění, když se účastnila demonstrace. To rozpoutá první rozepře mezi matkou a dcerami, ale před otcem se vše tají… ten je v první části filmu spíš upozaděný. V druhé části sledujeme hon za pravdou o zmizelé služební zbrani. Pomalu se odkrývá charakter otce, který podezřívá své dcery a sklouzne k praktikám vyslýchání, které má osvojené z práce. Ve finále to pak trochu působí jako takový íránský Shinning. Tento přechod mohl být skvělý nápad, ale pro mě bohužel moc nefungoval, protože se postavy přestaly chovat logicky. Nechápu, proč to všichni zúčastnění nechali zajít tak daleko, jejich počínání mi nepřipadalo vůbec racionální, naopak bylo naprosto zbytečně vyhrocené. Kdyby se zkrátila první část filmu a dalo se víc prostor tomu, abychom hlouběji poznali postavu otce, možná by vše dávalo mnohem víc smysl. Přitom ale první část filmu je mnohem zajímavější, protože nastavuje zrcadlo společnosti. Odkrývá rozdíly mezi starší zásadovější generací, pro kterou je Bůh zákon, a mladou generací, která touží po větší svobodě, smysluplnějším systému a spravedlnosti. Kdyby toto bylo hlavním motivem filmu, myslím, že by měl mnohem větší a silnější dopad. [Festival de Cannes 2024]

Grand Tour asi nedokážu lépe ocenit. Ráda bych to svedla na únavu nebo přehnanou klimatizaci v sále, která mi trochu znepříjemňovala zážitek, ale myslím, že tím to úplně nebude. Obsah diváka naláká na příběh muže, který uteče od snoubenky těsně před svatbou a vydává se na strastiplnou cestu po Asii, ale také na příběh samotné snoubenky, která se za každou cenu chce vdát, a tak odhodlaně putuje po jeho stopách, aby ho našla. Co Vám ovšem obsah už neřekne je to, že tento příběh, který je hraný, ale také z velké částí pouze vyprávěný, tvoří tak polovinu filmu. Celé je to totiž prokládané v podstatě starými, ale i novodobějšími „dokumentárními“ záběry, kolážemi z obyčejného života, kulturních a každodenních zvyklostí z míst, do kterých ex-snoubenci zrovna přicestovali. Asi chápu ocenění z Cannes za nejlepší režii, protože je tento koncept nevídaný… ale mě tato kompozice nesedla, nebo jsem ještě nedozrála do takové fáze, abych byla schopná tuto formu umění pochopit a docenit. [Festival de Cannes 2024]

V All We Imagine as Light sledujeme dvě hlavní hrdinky, kolegyně a spolubydlící, které od sebe nemohou být odlišnější. Prabha oddaně čeká na svého manžela, o kterém rok neslyšela a který je v zahraničí. Je velmi vážná, spořádaná, odmítá romantické námluvy svého kolegy, i když je vidět, že k němu také chová určitou náklonost. Anu je zas veselá svobodná duše, která odmítá domluvené manželství, a snaží se ukrást každou volnou chvíli, aby mohla trávit čas se svým milým, což pro ně není úplně jednoduché, protože nemají moc kam jít a jak být o samotě. Myslím, že Prabha Aně tuto volnost a volnomyšlenkářskou povahu závidí, což trochu narušuje jejich vztah. A to je tak všechno, co se ve filmu děje… Je pravda, že se tvůrci snažili vykreslit ty niterné pocity a vnitřní dilemata, ale já jsem nebyla schopná se na to napojit. Na festivale jsem ze všech stran slyšela rozporuplné názory. Někteří označovali film za nejlepší letos, a jiní zas nechápali, kvůli čemu je takový povyk, a já patřím přesně do té druhé skupiny. Nechci říct, že je film špatný, protože tomu tak není, ale je strašně utahaný, měla jsem pocit, že se táhne nejmíň tři hodiny. Ani hrdinky mi nebyly vyloženě zas tak sympatické, nevtáhly mě tolik do děje, takže jsem neměla pocit, že bych jim fandila, že by mi na nich nějak záleželo. Upřímně se mi třeba víc líbil indický film Santosh, který byl letos také uveden v Cannes, ale v kategorii Un Certain Regard. [Festival de Cannes 2024]

Během festivalu si dopředu nečtu obsahy, abych nevěděla, o čem filmy mají vyprávět. Mám ráda ten element překvapení. A tohle bylo rozhodně největší překvapení z celé hlavní soutěže. Trans-kartelový muzikál? Po celou dobu filmu jsem si říkala, jak je tohle proboha napadlo spojit dohromady, a nakonec musím říct, že ať to bylo jakkoli nečekané, tak je to ve finále opravdu velmi nekonvenční a originální kombinace, která pozor… fakt nesedne každému. Mě se to ale líbilo, film má spád, písničky jsou melodické, choreografie působivé. Příběh nepředvídatelný, chvílemi velmi dramatický, chvílemi vtipný a zábavný, chvílemi dojemný až patetický… myslím, že má vše, co by muzikál měl mít. [Festival de Cannes 2024]

Oh, Canada začíná velmi slibně, čeká nás poslední rozhovor s Leonardem Fifem (Richard Gere), slavným dokumentaristou, který utekl do Kanady, aby se vyhnul válce ve Vietnamu. Je pro něj velmi důležité, aby se rozhovoru účastnila i jeho žena, protože se chce podělit o dosud nesdílené. A tak začne vyprávět svůj život… To co se o něm postupně dozvídáme vlastně není úplně sympatické a ani jeho ženě se ta nová odhalení nepozdávají, tak to vše svádí na jeho zdravotní stav a vedlejší účinky léků. Co je pravda, co je smyšlené, zkreslené, co si sám Fife pamatuje jinak, než jak to bylo ve skutečnosti? To všechno je natočené celkem poutavě, se skvělým hudebním doprovodem a skvělými herci, ale postupně se to tempo nějak zpomaluje, myšlenky začínají být čím dál tím nejasnější, vrůstá množství otázek, a najednou vše vyšumí do nevýrazného, nedotaženého konce... a já nějak nevím, co se tím básník snažil říct. [Festival de Cannes 2024]

The Apprentice nabízí nezaujatý pohled na vzestup Donalda Trumpa a jeho proměnu z naivní a nevýrazné podržtašky na egoistické, bezcharakterní, narcistické monstrum. Sebastian Stan, coby Trump je ve své roli naprosto skvělý, ale možná ještě o chlup lepší je Jeremy Strong jako právník Roy Cohn, kterému Donald objektivně vděčí za svůj vzestup, i když jemu je slovo vděk asi cizí. Jeremy Strong byla skvělá volba, jemu tento typ role vyloženě sedí, jak jsme mohli vidět už v Boji o moc. Film je poutavý a ani vteřinu nenudí, ale jednu obrovskou výtku mám, a to je volba herečky Marii Bakalové do role Ivany Zelníčkové. Já chápu, že pro zápaďáky všichni z východu zníme stejně, a asi i vypadáme stejně… ale mě ten její ruský přízvuk a vzezření prostě vadilo. A chvílema to bylo vlastně tak matoucí, že jsem si říkala moment, to má být jako Ivana? Neříkejte mi, že by to bývalo nešlo jinak… [Festival de Cannes 2024]

Mít tak slavné rodiče, jako má Chiara Mastroianni, nemůže být pro život vůbec jednoduché. Sama má úspěšnou kariéru, ale jednoho dne ji při natáčení režisérka požádá, jestli by scénu nemohla zahrát víc jako Mastroianni, než jako Deneuve, což v Chiaře probudí krizi identity… Marcello mio je povedená komedie plná známých francouzských herců, kteří hrají sami sebe, respektive svá alter ega. Nechybí humor ani dojemné scény, které nechají zdánlivě nahlédnout do duší těchto herců v momentech, kdy nejsou před kamerou… kdo vlastně jsou a jací by měli být? [Festival de Cannes 2024]

Nejsem velkým odborníkem na western, protože mě tento žánr příliš neuchvátil, ale v poslední době jsem měla možnost vidět pár zajímavých počinů, díky kterým mi tématika divokého západu postupně přirůstá k srdci. Jsem ráda, že zrovna Costnerův Horizont patří k těm příběhově i vizuálně poutavějším snímkům. A hlavně je z něho cítit a vidět, s jakou láskou režisér k námětu přistupuje, a že vše dělá jak nejpoctivěji a nejprocítěněji umí a dokáže. Myslím, že Horizont je jeho životním projektem a dává do toho všechno (včetně svých peněz a majetku). Samozřejmě že nechybí skvělé přestřelky a nervy drásající scény „kdo z koho“, ale zároveň je film plný nezvyklých a prostých scén, které přibližují běžný každodenní život osadníků. Jakým způsobem si například lidé, kteří se na divoký západ nově dostali, museli zvykat na jinou náladu, odlišné fungování, nepohodlí a nebezpečí, které s sebou přináší toto hostilní prostředí. To může pro mnohé působit nudně či zbytečně, ale já si téhle stránky filmu velmi cením, protože je jednoduše lidská. Mně osobně to pomohlo ještě víc se ponořit a vcítit do příběhů, převážně ženských hrdinek, které tady mají obrovský prostor, což je zase velmi neobvyklé a milé, protože doposud byl klasický western převážně mužskou záležitostí. První část Horizontu rozjíždí několik dějových linek, představuje nespočet zajímavých postav, které se předpokládám v dalších dílech prolnou a na to se těším. [Festival de Cannes 2024]

Touda je odvážná, zásadová a hlavně velmi talentovaná zpěvačka, která touží po lepším životě pro sebe i svého syna. Na malém městě se potýká s přízemností, hrubým chováním, obtěžováním a ponižováním. Sní o tom, že ve velkém městě jako je Casablanca, si svým skutečně úžasným zpěvem získá obdiv a úctu. O to víc je pak finále filmu působivější... lidé jsou totiž všude stejní. [Festival de Cannes 2024]

Lanthimos patří mezi nejvýraznější režiséry současnosti a jeho nekonvenční tvorba baví, šokuje a rozděluje na dva tábory. Jsem obrovským fanouškem jeho posledních Chudáčků a o to asi menším fanouškem Milých laskavostí. Moc se mi líbí koncept tří různých příběhů se stejnými a výbornými herci v odlišných rolích, ale chybí mi mezi nimi větší provázanost. Takhle jsou to jen tři více či méně bizarní příběhy vedle sebe. Neříkám, že jsou špatné, myslím, že i v té absurditě je mnoho pravdy, a některé scény jsou mrazivé svou reálností, jiné zase šokují svou syrovostí a krutostí, zároveň je tam hodně humoru, ale jako celek je to takové trochu neuchopitelné. Film je doprovázený nyní již velmi typickým a poznatelným hudebním doprovodem (zdali se to tak dá nazvat) od Fendrixe, což příběhům dodává o to víc tu bizarní a mysteriózní atmosféru. I přes to, že mě tento Lanthimosův snímek neoslovil tolik jako některé jeho předchozí, na jeho další tvorbu se budu vždy velmi těšit. [Festival de Cannes 2024]