Drive My Car

Myšlenkově bohaté, ale není tam dle mého nic, co by obhájilo tříhodinovou stopáž. Některé životní postřehy, introspekce, či terapeutické vylévání srdíčka (v tom dobrém smyslu) mě upřímně zaujaly a dost možná si někdy v budoucnu Murakamiho poctivě načtu, ale ty stoicky strnulé herecké projevy (dost možná je to vysloveně japonská metoda herectví, tudíž ne chyba herců, nýbrž propast mezi mnou a jinou kulturou) a nedivácky dlouhé artové záběry opravdu pokoušely moji trpělivost, potažmo diváckou výdrž. Využití Čechova jako tématické pojidlo ve stylu "art imitates life" bylo dobré, stejně tak vhled do dramatické tvůrčí činnosti, ale snímek by si vystačil bohatě se dvěma hodinami. Je možné, že se mi film netrefil do nálady, ale nebyl jsem s to naladit se na něj. (03.04.2022)

moje druhé setkání s Hamagučim ve velmi krátkém horizontu a upřímně by mě zajímalo jako to dělá, že zvládne natočit extrémně dlouhý, extrémně pomalý film, ve kterém se většinu času mluví o zdánlivě obyčejných věcech, nebo s v něm naopak nemluví vůbec a přesto dokáže vtáhnout, strhnout a divák nakonec nemá pocit že u něčeho podobného strávil tři hodiny bez toho aby se díval na hodinky a tlačil čas kupředu.Oproti Kolu štěstěny a fantazie sice Drive My Car vyžaduje po divákovi mnohem vstřícnější přístup a velkou dávku tolerance, ale ve chvíli kdy na tuhle hru divák přistoupí, tak se mu odmění měrou vrchovatou.Oscar v tomhle případě zasloužený...80% (31.05.2022)

Jako přetvoření Murakamiho povídky ve filmové dílo je to vlastně hodně povedené, protože to nabízí mnohem komplexnější příběh s prokreslenějšími postavami, které mají o něco větší hloubku (dost to jde vidět u postavy Takacukiho, který je naopak v povídce takový "nijaký"). A film má také mnoho dalších předností, které je třeba docenit. Osobně se mi líbilo například zahrnutí prvku "vícejazyčnosti", který byl zakomponovaný do přípravy divadleního představení, již se věnuje velká část filmového děje. Je to vlastně o tom bořit hranice mezi vnímáním jazyků a soustředit se více na emoce než na slova (což je něco, co stojí za zamyšlení). S bilingvním prvkem jsem se setkala už kdysi u filmu Man from Reno, ale Drive My Car se ujalo tohoto tématu mnohem lépe, líp ho využilo a dalo prvku "vícejazyčnosti" skutečný význam. Stejně tak se filmu daří dobře propojit dění okolo postav s Čechovovým příběhem Strýčka Váni - troufám si říct, že propojení funguje lépe než v samotné Murakamiho povídce. S tím se pojí i pozitivní konec, který vyústí v myšlenku, že je důležité přenést se přes problémy a trápení a žít dál. Na druhou stranu, zatímco film přichází se spoustou "vylepšení" oproti Murakamiho původní povídce, stejně tak má i velkou řádku nedostatků. Ne všechno, co se do filmu přidalo oproti povídce navíc, nutně funguje. Upřímně si myslím, že dodat do filmu námět Šeherezádina vyprávění (který je původně z jiné Murakamiho povídky) je jaksi nadbytečné a neplní žádný větší účel. Ano, působí to zajímavě a tajemně, ale ve výsledku je to jen samoúčelné a věnuje se tomu zbytečně moc prostoru. A to bohužel i na úkor jádra příběhu, který by měl být především o rozvíjení vztahu mezi hlavní postavou (Kafuku) a jeho řidičkou. Filmu by prospělo, kdyby od tohoto "jádra" tolik neodbíhal a věnoval se mu více. Celkově je film nevyvážený a prospělo by mu mnoho škrtů - rozhodně se tedy nesžívám s názorem adorujících diváků, kteří tvrdí, že je plně využita každá ze 179 minut filmu. Není. Úvod je například až úmorně dlouhý a informace, které z něj získáme, se navíc ve filmu zopakují i později, čímž mi dlouhý úvod přijde o to zbytečnější. Opakovanost a někdy i polopatičnost mi přišla otravná. Dlouhé filmy mi nutně nevadí, ale tady bohužel ta samoúčelnost někdy bila do očí. A právě proto mi to místy přišlo zdlouhavé a nezáživné. V dojmech mám tedy určitý rozpor. Na jednu stranu má film spoustu kvalit a povedených momentů (můžu vypíchnout hned několik krásných scén - večeře u korejské rodiny, herecká zkouška venku, Takacukiho monolog v autě o nutnosti poznat sám sebe...), ale stejně tak nedokážu ignorovat nedostatky, které dojem kazí. Podtrženo a sečteno, je to moc dobrý film, který stojí za to aspoň jednou vidět, ale stojím si za tím, že je velká spousta ještě mnohem lepších japonských filmů. Takže s maximálně pochvalnými ohlasy a ódami na tento film úplně nesouzním. ~(3,9★)~ (31.03.2022)

7,5/10 – Asi o mně po tomto hodnocení řeknete, že nejsem dostatečně umělecká duše, nýbrž jen prašivý konzument bum-prásk obsahu, ale 3 hodiny popojíždění z místa na místo, koukání na nezajímavé ulice a jakéhosi depresivně motivačního tlachání o životě byly skutečně úmorné. Nejenže mě to v průběhu sledování přestalo bavit, ještě jsem se vydatně nudil a ke konci už i bez obalu zíval. Abych tomu nekřivdil, ze začátku byl příběh velice zajímavý. Trošku osobního života, asi nejvtipnější možná reakce na nevěru (muž vejde do domu, na minutku omrkne, jaké porno se mu to odehrává na gauči a pak se zase otočí a tiše za sebou zavře dveře) a pak velmi komorně ukázaná smrt. Tohle trvá cca 30 minut, následně se to začíná hroutit. Začíná totiž dlouhý proces truchlení, ke kterému určitě patří i málomluvnost a pomalejší plynutí času. Tyto atributy se nicméně velmi těžko převádějí na stříbrné plátno. Je daleko snazší je napsat, nežli je natočit. Tenhle úkol splnil japonský režisér Hamaguči na výbornou. Bodejť by ne, opřel své dílo o bravurní herce a herečky, jež předvedli bezchybné řemeslo. Nicméně chybí tomu nějaká jiskra. Život hlavní postavy, pana Kafuku, se totiž nikam viditelně neposouvá (ani k lepšímu, ani k horšímu) a jen stagnuje na tomtéž místě. Dílo je tak naprosto připraveno o prvek gradace. Víte co? Řeknu to ve zkratce: je to nuda a nic se tam děje! Drive My Kár si nejlépe užije ten, který má zrovna depku. Pro ostatní, pozitivněji naladěné, se bude jednat o 3 hodiny ničeho, okořeněné o výborné herectví a realistické zpracování. Poznámka pod čarou: „A ne, Japonci tentokrát nejsou divní, opravdu.“ (14.01.2023)

Od Murakamiho jsem nikdy nic nečetl, ani jsem doposud neviděl žádnou filmovou adaptaci jeho díla, takže Drive My Car bylo mé první setkání se světoznámým spisovatelem. Od projekce mě trochu (víc) odrazovala tříhodinová stopáž, která však ve výsledku nebyla ani tolik znát. Hamagučiho film (a čerstvý držitel Oscara) má vskutku pozvolné, nikoli však nudné tempo vyprávění. Divák sleduje příběh režiséra Kafuka a později i jeho šoférky Misaki - dvou lidí, kteří nemají na první pohled moc společného, a přece je spojuje pocit viny a trauma ze ztráty blízké osoby - jakési osudové ženy. S jistým odstupem by se dalo říct, že základní kostra filmu není vlastně tak moc originální - vyrovnání se s minulostí a boj s jejími "démony" jsme už viděli jinde - avšak Drive My Car obsahuje několik momentů/prvků, které film oživují - ať už se jednalo o zákulisí příprav divadelní hry, prolnutí několika kultur a jazyků (palec nahoru za vložení znakové řeči) či dokonce úvodní titulky takřka v polovině filmu. P. S. Kafuku jistě ne náhodou připomíná jméno Kafka (viz autorův román z roku 2002). (28.03.2022)