mignonka

Druhý celovečerní snímek režiséra a scénáristy Rúnara Rúnarssona je v podstatě jen rozšířením jeho krátkého filmu Ptáčata (Smáfuglar). Ke stávající dějové lince přidal další příběhy a postavy osvětlující souvislosti, které z Ptáčat nejsou patrné. Hlavní roli svěřil opět Atli Óskaru Fjalarssonovi, jemuž zdatně sekunduje stálice islandské kinematografie Ingvar Eggert Sigurðsson. Zajímavostí je i obsazení chorvatského herce Radeho Šebedžiji do jedné z vedlejších rolí, čímž Rúnarsson potvrzuje, že Island už dávno není striktně homogenní společnost. Ženským postavám není bohužel dopřáno přiliš mnoho prostoru. Samotný film nesděluje nic moc nového, co bychom v islandských dramatech dosud neviděli: řeší se tu témata osamělosti, alkoholismu, (nejen) sexuálního dozrávání mladistvých, života v malém společenství. Rúnarsson ovšem dokazuje, že umí natočit dlouhometrážní snímek - po celých 99 minut se mu daří budovat stále hutnější atmosféru, a to za pomoci působivých záběrů islandské přírody a vynikající hudby Kjartana Sveinssona. Slova jako by občas nebyla potřeba.

Snímek Chvění je poměrně unikátní sondou do současné islandské společnosti. Soustředí se zejména na mladou generaci; kromě zachycení univerzálního tématu hledání identity dospívajícího člověka je i výpovědí o vyprázdněnosti života dnešních náctiletých Islanďanů, jejichž primární zábavou je sex a nezřízené popíjení alkoholu na večírcích a hlavními nepřáteli rodiče nebo prarodiče (nutno dodat, že problémy působí v tomto případě hlavně ženy a jediným jakýms takýms kladným dospělákem je Gabrielův tatínek). Kromě toho je ve filmu tematizována i další, vysoce aktuální otázka postavení přistěhovalců v islandské společnosti. (Uváděno 5. 6. 2014 v rámci projektu Skandinávského domu a Komorního kina Evald Severské filmové čtvrtky.)

Poměrně klasické islandské drama o mezilidských vztazích, okořeněné špetkou tvrdší muziky. Nic víc a nic míň. Další důkaz toho, že islandští filmaři Ingvara Sigurðssona (Severní blata, Chladné světlo, Andělé všehomíra aj.) jen tak do důchodu nepustí. A nemůžu si pomoct, ale jeho filmová manželka mi v některých scénách hrozně připomínala Danielu Kolářovou...

Tak tyhle dvě hodiny pro mě byly vážně utrpením (a to jsem si to pustila jen jako kulisu k žehlení; těžko říct, jak bych to zvládala, kdybych na to šla do kina). Krásná vizuální stránka nudně podaný příběh bohužel nezachrání... Oceňuji závěrečný zvrat relativizující vypravěče, ale víc jak na tři hvězdičky to nestačí, bohužel.

Čtvrtá hvězdička za super dodatek. Jak zbavit dítě závislosti na on-line počítačových hrách? Najměte si virtuálního zabijáka :).

Každé další zhlédnutí mě jen utvrzuje v tom, jak úžasně vtipný tenhle film je a jak trefně odráží islandskou mentalitu. Uváděno 24. 10. 2013 v pražském kině Evald v rámci festivalu Dny Severu 2013 (Skandinávský dům).

Tak nějak nevím, co si o tomhle filmu myslet... Ale nejspíš budu muset zavítat do knihovny, Laxnessův román si půjčit a přečíst a pak se na film podívat znovu. Snad to pomůže. Jinak budu mít v hlavě zmatek ještě pěkně dlouho.

Možná trochu zbytečně roztahaný, ale i přesto zábavný dokument o tom, že politika se dá dělat jinak. Do toho, Jóne!

Od tohohle filmu jsem nic nečekala. Prostě další oddechová romantická komedie. Snad proto mě zezačátku tak příjemně překvapil. Jsem přesvědčená, že spousta lidí se v něm našla. Od počátku skvěle budovaná atmosféra ne tak úplně nevinnýho flirtu se ale v poslední části filmu naprosto rozbije a člověk si říká Co to sakra... No ale aspoň že to tvůrci podbarvili vážně dobře zvolenou hudbou.

Film, který mě opravdu hodně překvapil. Severský humor, tentokrát příjemně laskavý, komické i k zamyšlení určené situace... Jako že se sama při sledování filmů moc nesměju, tak tady jsem musela: Staříci mě dostali na celé čáře!