Lexis

Ani nevím, kde vlastně začít, ale nějak cítím potřebu se k tomu vyjádřit. Snad začnu tím, že nikomu nechci předem znechutit filmový zážitek, a tak doporučuji i z hlediska SPOILERŮ, přečíst až po zhlédnutí filmu. Prvně musím přiznat, že to bylo trápení, vážně. Možná skoro týrání, nás, diváků. Rozhodně to nebylo důstojné rozloučení se Středozemí, jaké jsem čekala. Světlejší chvíle jsme se dočkali záběrem na Šmaka, ale jakmile jde do 3 minut ke dnu, bere s sebou do hlubin i celý film, který jde poté z bláta do louže a nazpět. Film se plácá na pomezí sci-fi záběrů a traileru na nové Star Wars. Dlouho jsem už neviděla nic tak oduševnělého a plochého (ne nebylo to tou 2D verzí) jako bylo zrovna tohle. Z celé série čiší Jacksonova dračí nemoc, protože dost není nikdy dost a zaprodání Hobita touze po zisku z něj křičí s každým dalším záběrem a započalo už v době rozdělení série na 3 díly… Film ztroskotává hned na prvním zásadním pilíři – postavy. Z mé strany absolutní nepochopení celého konceptu, který cpe nové, imaginární, nesmyslné a bezduché postavy na místo, kde měli dostat prostor postavy pro příběh zcela podstatné a zajímavé viz Medděd, kterého nečtenáři zachytí pouze jako létajícího medvěda kdesi v dáli v pětisekundovém záběru... Tauriel, pro celý svět podstatná asi jako Gandalfovy spodky, dostává paradoxně skoro tolik prostoru, jako Bilbo. Azoga snad ani lepší nekomentovat. Konečné citové vydírání, je skoro znásilňování, které bolí tím víc, čím víc se nás Peter snaží strhnout smyšleným milostným dramatem s následným umíráním několika postav. Ale protože se Hobit opájí více efekty, divák si za devět hodin série nevytvoří ani k jedné z postav takový vztah, aby mu jí bylo přinejmenším líto. Takový odplouvající Wilson se srdceryvným nářkem Toma Hankse v Trosečníkovi je dojemnější, než všechna "neočekávaná" a neobyčejně zdlouhavá úmrtí v Hobitovi. Druhý pilíř tvoří již zmíněné efekty… Jackson si asi honí nad zeleným plátnem, jinak si nedovedu vysvětlit jeho obsesi z narvání posledního dílů fantasmagorickými a umělými záběry. Legolas ala Jack Sparov a jeho „zasekněte zlobrovi do hlavy meč a použijte ho jako kormidlo“ je jen začátek, který vrcholí zpomaleným záběrem na jeho „Flash+Matrix“ vyběhnutí po rozpadajících se kamenech. Očekávala jsem určitý vývoj postav, ale trpaslíci předčili mé nejbujnější představy… Protože podle toho, kolik dokázal jeden trpaslík povraždit skřetů v tomto díle, vydal jeden z družiny za celý batalion. Rozhodně pokrok od minulých dílů, kde před nimi lezli na stromy. Nečekejte žádné skvělé dialogy… spíše oduševnělé blábolení do větru. Nelze se vyhnout srovnání s Návratem krále – jedná se o stejný žánr, autora předlohy, režiséra a celý svět. A tam kde se Návrat stává nezapomenutelným, se Hobit stává filmem, který byste normálně do týdne zapomněli jako letní „popkorňák“ co se opájí efekty bez hlubšího smyslu. Vzpomínat na něj budete pouze jako na něco, co ukradlo vašemu životu 9 hodin. PS: A koho kur*a zajímá Legolasova máma? ...Šmaka na tebe, Jacksone, tohle si Tolkien nezasloužil.

Proti romanťákům jsem se úspěšně obrnila a vyhýbala se jim seč se dá. Z tohoto trendu mě vytrhl až náhodně zhlédnutý trailer k Lásce. Díky patří scénáři, hudbě i Billu Nightymu za to, že jsem z kina neodcházela zklamaná, ale naopak neuvěřitelně příjemně překvapená. Trochu skepse jsem si ponechala, ale když ani druhý den ten pocit, že jsem viděla něco velmi pozitivního, nevyprchal, nemůžu hodnotit jinak. Možná to pro někoho byla taková malá britská utopie o happy family, ale mě to neskutečně potěšilo. Koncové poselství se vám sice tvůrci snaží podsunout celý film, ale nijak to nezkazilo dojem z celého dílka. *Příjemné překvapení"

Teď už chápu, proč má The Words tak rozporuplné hodnocení. Očekávání byla vysoká a o to větší se zdá mé zklamání po zjištění, že jsem strávila 102 minut čekáním něco, co nepřišlo. Onen pověstný (ne)konec si hrál na dechvyrážející podívanou, která vám nedá dalších pět dní spát... bohužel mám pocit, že to bylo celé režisérky i scénaristicky nezvládnuté a celý film se skládal z Bradleyho Coopera s výrazem nešťastného štěňátka, kašlajícího Jeremyho a pohledů Olivie Wilde, která doslova svléká Dennise Quaida z jeho fešného obleku, aby mu ve finále promluvila do duše a oživila jakési hluboko uložené trauma. Chyběla mi pointa, a konec se nedá nazvat otevřeným vzhledem k tomu, že nikde se nenachází žádná vodítka vedoucí diváka k tomu, že to bylo za A) tak, za B) onak nebo za C) úplně jinak. Všechny interpretace a pokusy jsou snad jenom chabým pokusem o to, ve mě vzbudit pocit, že jsem právě nepochopila skvělé vrstvené psychologické a morálně poučné drama. Pokud jste tedy byli zklamaní, a toužíte po opravdu otevřeném konci, jež vás přinutí myslet, pusťte si raději Prokletý ostrov, který vám spraví chuť. Z celého ancáblu to pro mě se ctí uhrál jenom Jeremy, za kterého je i ta třetí hvězda, protože se zase konečně ukázal v roli, za kterou se nemusí stydět.