Aluska88

Aluska88

Alča P.

okres Zlín
"There was an Idea..."

171 bodů

Moje oblíbené filmy

  • poster

    Spider-Man (2002)

    Klasický příběh o utlačovaném chlapci Peteru Parkerovi, který se neustále stává terčem nejapným vtípků a poznámek, zná snad každý. Tento film, jakožto první ze Spidermanovské trilogie, nám dává možnost nahlédnout do barevného světa fascinujících efektů, geniální hudby Dannyho Elfmana a také pak v hlavním případě do příběhu jednoho mladého muže, jemuž se díky jednomu kousnutí změní celý život. Tobey Maguire padl do své role naprosto dokonale a nyní bych si v ní už nedokázala představit někoho jiného. Jeho životní lásku, krásnou zrzku Mary Jane Watson, excelentně ztvárnila Kirsten Dunst. A Willem Dafoe je jako Green Goblin dokonale, perfektně šílený. Z vedlejších postav, které tvoří Peterův život, mě vždycky dostane J. K. Simmons, coby jeho zarputilý, impulzivní a zábavný šéf deníku Daily Bugle. "With great power comes great responsibility. This is my gift, my curse. Who am I? I'm Spider-Man."

  • poster

    Psycho (1960)

    Tuto filmovou genialitu jsem poprvé zhlédla asi ve třinácti letech a scénu ve sprše jsem sledovala přes futra dveří do obýváku, kdy jsem celá napjatá sledovala, jestli ji ten neznámý vrah nakonec dostane. Pro mě naprosto nejdokonalejší ukázka spojení filmařského, režisérského, kameramanského a skladatelského umění. Vrchol kinematografie. Jedinečný a nenapodobitelný kousek umění. Děsivá mystifikace. Neopakovatelná analýza lidské rozpolcenosti a duše. Atmosféra, preciznost a mistrovství snad každého záběru a neustálý pocit čehosi skrytého, tajemného a děsivého. Něčeho, co nám zprvu před zraky zůstane ukryto, ale cítíme to a vnímáme. Je to ukryto pod povrchem. Tam, kam lidské oko nedohlédne. Ale vzduch je tím prosycen a těžkne pod přítomností "čehosi" tak hrozného, že objevení "toho" změní vše a všechny okolo. Atmosféra dávno mrtvých věcí a událostí, které se kdysi odehrály a zůstávají s námi v domech, v lidech, v myslích... Norman Bates, coby jedna z nejgeniálnějších, nejděsivějších a nejpřitažlivějších postav filmového plátna, jíž jedinečným a neopakovatelným způsobem vdechl život Anthony Perkins. Poslušný synek, sympatický a ostýchavý mladík, který skrývá tam v domě na kopci tajemství tak děsivé, že si jej lidé ani nedokáží představit. Nepřekonatelná hudba Bernarda Herrmanna, prostupujíc celým filmem vše jen umocňuje v dokonale mrazivý a nezapomenutelný filmový zážitek. Kdo ví, třeba je tady v blízkosti taky nějaký hezký, útulný motel s domem na kopci, se starou ženou u okna, s dobrotivým mladíkem a s poutačem BATES MOTEL VACANCY. "Jen ať se dívají, ať se dívají a pochopí, řeknou, ona by neublížila ani mouše..."

  • poster

    Osvícení (1980)

    Ještě předtím, než jsem toto kultovní dílo prvně zhlédla, jsem se podívala na trailer s nepopsatelně strašidelnou a mrazivou hudbou a krví valící se z výtahu. Měla jsem pocit, že na tak strašně děsivý a mysteriózní film se nikdy neodvážím podívat. Poté jsem se odhodlala a tento film se pro mě stal jedním z nejlepších vůbec. A nejen v rámci hororu. Je to mistrovská ukázka filmařského umění. Je to geniální Stanley Kubrick a ďábelský Jack Nicholson. Je to dokonalé úvodní intro. Je to fantastická hudba. Je to zlo, které bude vždy přetrvávat v místech, událostech a lidech. Je to neopakovatelně a fenomenálně budovaná tísnivá atmosféra, která neustále houstne a dopadá na diváka. Hory. Zima. Samota. Wendy a Jack. Danny (boy) a Tony. Overlook. Delbert Grady. Ticho, prázdný hotel, prázdné chodby, venkovní bludiště, pokoj s číslem 237 a všudypřítomná hrůza z něčeho, co se nazývá jako REDRUM... "Come play with us, Danny. Forever and ever and ever..."

  • poster

    Klub rváčů (1999)

    Geniálně dokonalá a dokonale geniální Fincherovská mystifikace. "Rváčská" atmosféra, nápaditý a originální scénář, který je natřískaný mistrovskými dialogy, myšlenkami a proslovy. Klub rváčů je generační zpověď. Realistický portrét celé hierarchie společnosti je zde znázorněn přesně tak, jak spolehlivě funguje už po celé generace. Konzum společnosti, anarchie, vzpoura proti konvencím a systému. Co vše dokáže člověk vytvořit, a čeho je schopen, když se setká s osobou, jako je Tyler Durden. Ten člověku, jako je Jack, ukáže netušené možnosti vlastního já, a tím ho tak pomalu začne přetvářet k obrazu svému. A to, co v závěru tento obraz odhalí, je zcela nečekané. Zároveň to ještě více podpírá hlavní myšlenku filmu. Chvíle strávené ve společnosti Jacka a Tylera a v Klubu rváčů patří mezi mimořádné filmové zážitky. Jedna z nejlepších rolí Edwarda Nortona i Brada Pitta (He is here just like sexy beast:) A Helena Bonham Carter zde právě rolí "Marly, the big tourist" započala svou éru temných, podivných a bizarních postav. Zde jsem ji prvně poznala a hned jsem si ji zamilovala. Člověk se musí na Klub rváčů podívat několikrát, aby si postupně všímal a odhaloval všechny ukryté detaily, vodítka a náznaky, které při prvním zhlédnutí vůbec nezaregistroval. To je jedna z věcí, které dokazují, že Fincher je filmový machr nejvyššího stupně. Fenomenální soundtrack povyšuje už tak dokonale vybroušený anarchistický klenot do kultovního statusu. Že bych radši hned začala pracovat na tom, čím se chci opravdu stát? Než si mě někde Tyler odchytne, promluví mi do duše a sebere mi řidičák? Proč někdy, když máme na něco talent a umíme v něčem víc, než ti ostatní, se bojíme nebo jsme líní, jít za svým cílem? Jeden z filmů, které odmítám zhlédnout s dabingem. "I want you to hit me as hard as you can.", "If I could wake up in a different place, at a different time, could I wake up as a different person?", "You are not special. You are not a beautiful or unique snowflake.", "The things you own end up owning you."

  • poster

    Sedm (1995)

    David Fincher je se svou filmařskou osobností, stylem a precizností jako Stanley Kubrick současnosti. Sedm je pro mě jeden z nejlepších filmů a jeden z nejlepších a nejoriginálnějších thrillerů vůbec. Mistrovské dílo. Dva zcela odlišní detektivové, Brad Pitt jako nováček a drzý, sebevědomý chlapík, který chce svůj první velký případ a Morgan Freeman jako zasloužilý, rozvážný muž, který se chystá na ukončení své kariéry, společně začnou vyšetřovat neobvyklé a brutální vraždy. Vydají se na nejnebezpečnější cestu, jakou kdy oba podnikli. Na jejímž konci na ně bude čekat něco zcela neočekávaného a strašného, co zcela změní je, i jejich životy. Ale koho z nich více? Dvě role, které považuji za ty nejlepší, jaké kdy Brad ztvárnil, se zároveň obě nacházejí ve dvou filmech Davida Finchera, z nichž oba dva patří mezi mé Top. Fincher dokázal svým umem z toho "Hollywoodského krasavce a megastar" sedřít ten dokonalý, vypucovaný lak a celý ten hvězdný status a obchodní značku, co jméno "Brad Pitt" představuje, dokázal ukázkově ve svých filmech "vyválet ve špíně". Zrodily se tak dvě postavy, z nichž obě jsou drsné, ale každá jinak - Tyler Durden a David Mills. Neustálý déšť, melancholické počasí, město a místnosti zahalené v šedi a ponurosti vytvářejí tu správně hustou atmosféru a dodávají filmu za použití chladného barevného ztvárnění, krásně depresivní rozměr. Celému snímku také vévodí podmnivá hudba Howarda Shorea a geniální vrah se svým plánem, který neskončí, dokud nebude potrestáno sedm smrtelných hříchů. Ohromující jsou konverzační scény mezi Davidem Millsem a Johnem Doe. Závěr filmu je mrazivý. David Fincher moc dobře věděl, co točí a jak. Možná si pomyslel totéž, co říkal John Doe: "Toto bude mé mistrovské dílo..."

  • poster

    Telefonní budka (2002)

    Herecký koncert Colina Farrella a Kiefera Sutherlanda. Oba dva si ukradli celou tu krátkou stopáž zcela pro sebe, dokázali ji naprosto fantasticky odehrát a dotáhnout na vynikající finále. Kiefer je pro mě příkladem charismatického projevu, který se dá vyjádřit nejen herectvím, ale byť jen pouhým hlasovým projevem. Herecké excelence obohacuje skvělá kamera a hudba. Doporučuji vidět v originálním znění s titulkami. Jeden z těch filmů, u kterých by se za dabing měly dávat speciální filmové tresty. "Now doesn't that just torque your jaws? I love that. You know like in the movies just as the good guy is about to kill the bad guy, he cocks his gun. Now why didn't he have it cocked? Because that sound is scary. It's cool, isn't it?"

  • poster

    Saw: Hra o přežití (2004)

    Když jsem Hru o přežití viděla poprvé, byla jsem naprosto šokována. Stala se jedním z mých nejoblíbenějších filmů. Zajímavý a originální námět, který tu do této doby ještě nebyl, mistrovský scénář, úchvatná kamera, mrazivá atmosféra, jedinečná hudba Charlieho Clousera, přiměřené množství brutality a sadismu a naprosto masakrózní konec s šokující pointou. Herecky excelují Leigh Whannell a Cary Elwes v rolích Adama a Dr. Gordona. SAW také stvořil další hororovou ikonu. Jigsaw. Záhadný, zvrácený a svým způsobem také šíleně geniální člověk, který svou postavou vnesl na plátna nový fenomén. Ale bohužel komerční úspěch tohoto snímku vzal za své a filmaři se rozhodli, že následující pokračování by jim slušně mohla vydělat, a tak se pustili do postupné, bezduché demolice jednoho z nejoriginálnějších thrillerů poslední doby. "Most people are so ungrateful to be alive, but not you, not any more.", "I'm sick from the disease eating away at me inside. I'm sick of people who don't appreciate their blessings..."

  • poster

    Zkrocená hora (2005)

    Neuvěřitelně nádherný, hluboký a citlivě natočený film, jehož krása, čistota a hloubka vyzařuje z každého záběru, dialogu, gesta či detailu. Film, který ukazuje spoustu, ale vyjadřuje ještě mnohem více. Dokáže ukázat i mnohé, co je ve Zkrocené hoře ukryto a nikdy nevyřčeno. Kolik skrytých emocí, touhy, bolesti a strachu se v jejích scénách nachází. Jedinečná a mistrovsky propracovaná psychologie odlišných charakterů hlavních postav a jejich vztahu. Mimořádné výkony Jakea Gyllenhaala jako otevřeného, spontánního a výmluvného Jacka Twista a Heatha Ledgera jako uzavřeného, mlčenlivého a emocemi zmítaného Ennise Del Mara, který byl vychováván k tomu, aby se stal správným "tvrdým" chlapem. Příběh o neuvěřitelně silném citu dvou lidí, který je zároveň příliš křehký a zranitelný. Krásný a smutný příběh nenaplněné lásky, která byla již od počátku odsouzena k tomu, aby se ukrývala tam, kde vznikla. Tam v horách, uprostřed lesů, v srdci přírody, tam kdesi nikde, uprostřed všeho. Daleko od lidí a všedního života. Děj je zasazen do nádherné, drsné přírody, kterou lemuje magická, nezapomenutelná hudba fenomenálního Gustava Santaolally. Úchvatný, dechberoucí a pravdivý scénář. Pamatuji si z něj snad každou větu a dialog. Nejkrásnější a nejemotivnější film, jaký jsem kdy viděla, a jež se mi nesmazatelně zaryl do srdce a mysli. Ukazuje lásku a hluboký cit, který zde však vůbec nesklouzne ke kýči a oblíbenému hollywoodskému patosu. Jeden z mých top filmů, jehož dokonalý filmový, citový a osobní prožitek je více autentický zejména při originálním znění. Kdybych mohla celý tento příběh shrnout do jednoho citátu, řekla bych tento, který mne kdysi napadl: "Hloubku našich citů nikdy nedokážeme vyjádřit v hloubce našich slov..."

  • poster

    Zkažená mládež (2007)

    Drsné, syrové, mrazivé, šokující, hanebné, sugestivní a nezapomenutelné. Tento film mi roztrhal duši, poznamenal mysl a zlomil srdce. Dokonalá ukázka lidské destrukce, ponižování a zničení lidského jedince a jeho osobnosti. Snad nikdy jsem se při filmu necítila tak zdevastovaně a bezmocně. Vyznění a síla spousty scén, mě často dohnaly k pláči. Při jiných scénách mě zabolel snad každý pohled, výraz či pohyb. Stupňující se děj spěje k neodvratitelné tragédii. Byla jsem do něj zcela vtažena, že mě ani na chvíli nenapadlo, jaký bude konec. Fenomenální a působivý soundtrack mě při každém poslechu dokáže rozklepat a ještě více umocňuje celý zážitek. Skladba s názvem Kosmo od skladatele Paul Oja a nejvíce song Ma Ei Sure od hlavního "hrdiny" Pärta Uusberga. Pokaždé, když ho poslouchám, mrazí mě a v očích mám slzy. Vyzařuje z něj beznaděj, strach, prázdnota a konec. Se vzpomínkami na tento film a vlastními prožitky a myšlenkami, je dopad této písně nesmírný. Film, na který se někteří dívají "jinak". Něco z něj může být už dávno v nich, protože kdysi něco podobného sami prožili. Zažili ty chvíle naprosté bezmoci, kdy mají pocit, že už nemají síly se vzchopit, že už nemůžou dál. Pocity, že jsou zbyteční, podřadní a odvržení všemi. Není nikdo, kdo by je podržel, stál při nich, vytáhl zase nahoru. Jsou jen oni sami. Pomalu přestávají znát radost, jediné útočiště je samota. Pryč od všech a všeho. Žijí ve strachu a úzkosti, co bude příště. Zůstaly jen sny. Tímto se jim připomnělo, že už se to nikdy nesmí opakovat a pokud ano, bylo by to pro ně totální zničení. Vše se dá zažít v různých mírách a na každého člověka to může mít rozdílné následky. Většinou v nás však podrážení hrdosti a zašlapávání do země zanechá nevratné důsledky. Nenávidíme se za to, že se nedokážeme vzmoct, za to, jak jsme slabí, za to, co jsme a co z nás ostatní udělali a nenávidíme je. Dokážeme časem odpustit? V někom i přes to zůstane ještě lidskost a lítost. Lidé se dokáží změnit, ale to, co udělali, v nás zůstane napořád. Školy jsou džungle a lidé v nich se často dělí na "predátory" a "kořist." Vycítí slabost a odlišnost od stáda. Jsem vděčná, že jsem si základku už před léty vyšla. Zažila jsem si svoje a už nedopustím, aby k tomu zase došlo. V dnešní době bych ji už nepřežila. Tehdy mě zničila. Teď by mě asi zahubila. Kolikrát měla spousta z nás, kteří si něco podobného prožili, chuť udělat totéž. Kde se nachází ta tenká čára mezi tím, co se odehrává v našich myslích, touha po pomstě, touha udělat "něco", čím bychom všem ukázali, čeho jsem díky nim schopni, a tím, že své vize uskutečníme? Jak snadno může někdo přijít o vše, co ho dělá člověkem a jak snadno ho o to připraví ti, pro něž význam slova "člověk" ztrácí smysl. Lidé si dosah svého krutého a bezcitného jednání neuvědomí, dokud se neobrátí proti nim. Hlavním hrdinům nezůstalo nic. Uvnitř nich nezůstalo vůbec nic. Zbyla jen prázdná skořápka. Začali se propadat do propasti, z níž není úniku. Kolik ponížení, urážek, ran a činů dokáže člověk snést, než se začne rozpadat na kousky? Kam až musí chování druhých zajít, kdy překročí poslední únosnou mez, aby tím člověka dohnali k bezvýchodnému řešení, kdy má pocit, že je pouze jediné možné východisko? Pro ně v tu chvíli neexistovala jiná cesta ven. Jen ta jediná, jíž to lze skončit. Nezáleží na tom, co se chystají udělat, co tím způsobí a co přijde pak. Ví, že to bude konec, ale těch ostatních. Na nich samých už totiž přestalo záležet. Všechno okolo se propadlo do ticha. Vidí jen jedinou poslední možnost, jak se vzepřít. Z posledních sil zničit je dřív, než zničí sebe. Nesmí zvítězit, my to skončíme sami. Bude to náš konec, který rozhodne, ne jejich. Jediný únik z pekla je přemoci ty, kteří mu vládnou, dřív, než sami padneme. Vallo Kirs a Pärt Uusberg svým charismatem, hereckou chemií, strhujícími výkony a charaktery, vytvořili obdivuhodnou dvojku. Na druhé straně stojí postava třídního "vůdce", naprostého zmrda, jehož až s děsivou opravdovostí ztvárnil Lauri Pedaja a ostatní třídní osazenstvo. Naprosto zlomovým okamžikem je otřesná scéna na pláži, při níž jsem místy nebyla schopna udržet oči u obrazovky. Poté záběr na Kaspara, ležícího na posteli, se skelným pohledem. Poslední epizoda "Promiň, babi" je totálně zdrcujícím vrcholem snímku. Až po závěrečné titulky, které Vás s písní Ma Ei Sure úplně dorazí a vezmou poslední zbytky sil, co Vám zůstaly. Při uvědomění si toho všeho, hloubky filmu, pocitů, co se do mě naskládaly, se v závěru jakoby protrhne hráz všech těch emocí, které mě dusily, a zůstane jen nekončící záplava slz. Jedny z nejsilnějších momentů v této epizodě pro mě jsou, kdy zničený Kaspar před odchodem do školy obejme svou babičku, dlouhá výměna pohledů před vstupem do školy, zastávka před vstupem do jídelny (pohled Kasparových tmavých a nepřítomných očí) a poté, když do ní oba vejdou. Nenávistný pohled Joosepa a naprosto prázdný výraz Kaspara, když stojí tváří v tvář třídnímu tyranovi. Kluci, za tento film máte můj velký obdiv. Jako herci i jako postavy. Míra vcítění se do jejich kůže je pro mě maximálně intenzivní. Dokud budou lidé, jejich bezcitnost, krutost, arogance, absence respektu, pocit nadřazenosti a moci, se toto nikdy nepřestane dít. A zlobou, touhou po pomstě a zbraněmi, se takto často bude odpovídat na činy, slova a otázky, na něž nikdo nečekal odpověď. Třída se mi nesmazatelně vryla do paměti, ale nevím, kdy budu mít sílu, se na ni, jako celek opět podívat. Nikdy nezapomenu, jak jsem se několik dnů po zhlédnutí cítila. Venku jsem měla pocit, že se to děje všude. Při každém křiku, nadávkách či smíchu skupinek mládeže. Venku svítilo slunce, ale já měla pocit, jakoby se vše kolem mě bortilo. Slunce bylo příliš ostré a hlasy a křik lidí příliš hlasitý. Velmi těžko popsatelné. To, co tímto tvrdým příběhem z chladného a šedivého severu dokázal Ilmar Raag vytvořit, překoná ve svém významu, zpracování a hlavně dopadu kdejaký komerční trhák či tzv. "hvězdně obsazený" oscarový hit. Představitelé hlavních rolí, i většina ostatních, nejsou herci. U tváří s hvězdnými jmény vidíme často známého herce, který hraje postavu s předepsaným scénářem. Ale zde to jsou prostě studenti, jež nechal Ilmar Raag ve velké míře improvizovat. Tito neznámí a neslavní pro běžného diváka, dávají všemu obrovskou míru uvěřitelnosti. It's so fucking real! Příběh se do diváka vmáčkne, rozemílá ho a na konci nechá odhozeného a roztrhaného na cucky. A já si říkám, jak chladně a bez zájmu Ilmar něco takového dopustil, klidně nechá ty rozbité kousky, co z nás zbyly, ležet na hromádce a je mu jedno, co to s námi udělalo a jak dlouho se z toho budeme sbírat. Žádný film na mě neměl takový dopad. Pro mě je to něco jako sebezničující terapie s emocionálním rozkladem. Pár dní po tom, co jsem film viděla, na jedné norské škole devítiletý chlapec střílel na spolužáky. Naštěstí nikdo nebyl zraněn. Tento problém je v současnosti dost aktuální, jakoby nějaký šílený trend a bude narůstat. Kde se ale stala chyba? Jsou vždy tyto činy důsledky šikany? Každý člověk svým způsobem chce, aby se o něj lidé zajímali, aby si ho všimli, aby ho ocenili, měli rádi. A každý člověk k tomu využívá různých prostředků. Je toto jeden z nich? Pak začíná zřejmě chyba někde ve společnosti, v jejím vývoji, přístupu, nátlaku a ve výchově, která se tímto přestává moci ovlivnit. Tento film moc bolí, protože může otevírat staré rány. Kde jsou hranice? Ty už v dnešní době neexistují... "Kardad?" / "Bojíš se?" - "Seda me ju tahame." / "To jsme přece chtěli." "Lähme." / "Tak pojďme..."