mandelbrot

Důstojné zakončení série, ale spíše než jako velké finále působí závěr jen jako další kolo. Celá hra pak jede podle osvědčeného vzorce zaručujícího maximální napětí a překvapivé zvraty, bohužel včetně Fukunagových (ne)podrazů, které už jsem vnímal jako poněkud únavné. A co se týče závěrečného obrácení některých postav, přišlo mi tohle uvěřitelnější například v závěru druhé série; na vyjádření, že to se světem snad není tak špatné, by možná stačila jen potitulková tečka.

Začátek rozhodně nevypadal nějak hrozivě. Nabídl množství zajímavých motivů - společnost pod neustálým dohledem kamer, výhradně umělá strava, neschopnost vnímat svět jinak než skrz obrazovku počítače, vyhýbání se přímému kontaktu s ostatními, anime jako obskurní záležitost dávné minulosti o kterou se zajímají jen podivíni a do toho všeho nějaké ty tajemné vraždy. Ani jedna ze zmíněných věcí není ale vytěžena, s přibývajícím časem film stále více připomíná reklamu na skupinu Scandal a vrcholem jsou v tomhle ohledu scény "svržení systému", které mají podobu instantní holčičí rebelie za zvuků té správné hudby. Korunu všemu tomu nasazuje odhalení finálního záporáka a jeho směšných a absurdních motivací.

Téměř nepřerušovaný proud klišé a/nebo motivů viděných jinde a lépe. Jediné co stojí za zmínku je překvapivě skvělé technické zpracování - pokud jde o bojovou techniku, vesmírné lodě a okolní prostředí, naproti tomu lidé vypadají většinu času divně a nepřirozeně.

Na poměry anime překvapivě inteligentní a nevtíravý humor a navzdory určité přehnanosti postav a situací zanechává seriál převážně příjemně civilní dojem. To je sice trochu narušováno posledními třemi díly, které nejsou tolik vtipné a obsahují určité nadpřirozené prvky, ale i tak rozhodně palec nahoru poko.

V kontrastu s tím, jak rozjuchaně může univerzum Haruhi navenek působit, je Zmizení vlastně dost smutným filmem. Haruhi je tentokrát spíše v pozadí (celkem logicky, když zmizela), film se točí okolo jedné z vedlejších postav a z Kjona se pomalu stává takřka Doctor Who, který má jako vesmírný údržbář plné ruce práce, aby vrátil svět do původního stavu a zachoval si při tom zdravý rozum. Děj rozvíjí některé minulé události (a možná i budoucí) a dále zamotává časovou osu a vše kulminuje ve scénách z Kjonova vědomí, ze kterých by měl Hideaki Anno radost. Vzhledem k tomu, že film přišel s určitým odstupem po druhé (a samozřejmě i první) sérii, si zasvěcený divák také může naplno užít narážky na brýle, mateřská znaménka a účesy, aniž by ho to otravovalo. Po rozpačité druhé sezóně je to pro Haruhi návrat do původní formy.

Obsahově celkem standardní epizoda seriálu se všemi nezbytnými prvky včetně černé kočky, pojišťovaček a spousty vystřílené munice. Tematicky je pak opět v popředí Vashova životní filozofie a úvahy, zda je dobré lpět na ní za každou cenu, když nakonec může přinášet více negativních důsledků než těch pozitivních. Je nepochybně fajn vidět opět v akci všechny staré známé, ale celkově nejde o nic mimořádného; druhá půle sice nabídne nápaditě provedenou loupež, naproti tomu závěr je poměrně zdlouhavé čekání až Vash konečně vstane z mrtvých.

Obrazově úchvatná podívaná neustále překvapující detailní propracovaností každého záběru. Odhlédneme-li ale od omračujícího vizuálu, důvodů k nadšení mnoho nezbyde. Já osobně nemám problém s ekologickým podtextem nebo čitelností příběhu, ale tomu filmu schází lehkost a elegance s níž by ten vcelku jednoduchý příběh odvyprávěl. Naopak celkem těžkopádně nám sděluje některé informace (rozhovor Selfridge a dr. Augustinové o pro ně samozřejmých věcech; Jakeovy vnitřní monology), ukazuje, kdo je hodný a kdo zlý (Na'vi žijící v dokonalém souladu s přírodou, naproti tomu lidská základna vypadá jak když projíždíte Chemopetrolem; celá scéna s ničením stromu) a nakonec zachrání hrdiny polovičním deus exem. Skoro jako bych koukal na dražší verzi Agita. Zážitek ze 3D tyto námitky sice spolehlivě přebíjí (kroucení hlavou naštěstí neboří iluzi trojrozměrnosti) ale stejně se nemůžu ubránit dojmu, že je škoda, že Avatár není trochu víc než spektakulární pohádka.

Poutavý žánrový mix, který by se dal charakterizovat asi jako konverzační komedie s psychologickými prvky a trochou nadpřirozena. Seriál je založený prakticky výhradně na dlouhých rozhovorech podpořených výrazným vizuálním podáním. Postavy obývají geometricky přesný svět jak z nějakého vektorového editoru, přesto bych neřekl, že působí přespříliš sterilně. Inteligentní a vtipné dialogy jsou zase dotvářeny barevnými přechody a mezititulky a dohromady tak tvoří specifický vizuální styl seriálu. Lze ale asi namítnout, že chvílemi to režisér přehání a občas jen ulevuje animátorům, kteří zjevně nestíhali. Dostatečnou rozmanitost zajišťuje skvělá sestava slečen, které z příběhu naštěstí nezmizí s vyřešením svého psychicko-strašidlového problému, ale vyskytují se i ve zbytku seriálu a často mají vliv na děj v dalších částech.

To je vážně všechno? Mít to nějaký začátek a konec, šel bych klidně s hodnocením výš. ____ Acuja Uki pracuje v současné době na pokračování, takže to všechno není.

Krásná baseballová pohádka, která dokáže z jednotlivé zápasy podat natolik dramaticky, že se jedná o atraktivní podívanou i pro člověka, který pořádně ani nezná pravidla. Mimo hřiště pak sledujeme převážně Aobu a Kóa, jejichž vztah je zatížen pocity viny a odpovědnosti a proto lze celkem chápat jejich vzájemnou zdrženlivost. Tihle dva mají skvělou dynamiku a je radost sledovat jejich popichování a dialogy - ať už vtipné nebo vážné. Jediné, co mi přijde diskutabilní je oddanost, s jakou se hlavní postavy snaží naplnit jeden dětský sen, často bez ohledu na sebe sama.