Brylin

Film Božské byl uváděn na MFF Karlovy Vary 2016 a získal si ohromnou přízeň publika. Já se však s většinou v tomto případě rozcházím, a to poměrně výrazně. Houda Benyamina napsala příběh se silným základním motivem, ale nepromyslela ho do detailů. Odhlédneme-li od prvního dojmu, který neznalé francouzských předměstí šokuje a neumožní v klidu vnímat logiku scénáře, musíme konstatovat, že to docela skřípe. Dobře to popsal/a ve svém komentáři "iz67". Ani "královna podsvětí" Rebecca, ani obraty v chování Dounie a už vůbec ne citové lapení Reby pro mě nejsou uvěřitelné. Musím ovšem ocenit skvělé herecké výkony a nahlédnutí na předměstí velkých měst ve Francii, kde je realita mnohdy i horší. Jestli je "vyspělá" západní Evropa pro někoho ještě vzorem, měl by se tam jet podívat. Solidní tři hvězdičky.

Dokonalá symbióza dvou dějových linek: soudní a milostné. Zprvu to vypadá, že soudní proces vedený lehce arogantím (a navíc nachlazeným) prezidentem tribunálu bude jasnou a přísnou záležitostí. Pak si všimneme zájmu tohoto soudce o krásnou lékařku v porotě a druhá dějová linie znovu rozhořené dávné lásky začíná pomalu získávat navrch. Christian Vincent nám nabízí dokonale vyvážený příběh s přesnou režií a výborným Michaelem Abiteboulem a potvrzuje, že Francouzi vztahové filmy prostě umí. Příjemný zážitek na prahu čtyř hvězdiček.

Čínský básník a debutující režisér si troufl na plátně zachytit mystický zážitek a zvládl to velmi solidním způsobem. Magie absolutní synchronicity je omamná. Takhle nějak by si to zřejmě představoval i Carl Gustav Jung. Krásné čtyři hvězdy i přes zjevné formální nedostatky.

Mám rád, když režisér dokumentu točí s výrazným odstupem a zůstává maximálně v pozadí. To je naštěstí případ Martina Kollára a zachycení cesty jeho bratra Jána. Režisér si vystačí beze slov, využívá jen silných obrazů a záběrů deníkových kometářů. Tato mlčenlivá cesta jako příprava, rozvaha nebo možná bilance či rozloučení poskytuje spoustu prostoru k úvahám. A to o to víc, že mozek nezatěžuje zpracovávání slov. Celý snímek tak vyznívá kompaktně a ja hodnotím třemi poctivými hvězdičkami.

Musím přiznat, že jsem na film Petra Oukropce šel hlavně ze zvědavosti ohledně parkuru. Nakonec jsem nebyl zklamán ani filmem, od kterého jsem upřímně moc nečekal. Scénář se zajímavými momenty a zejména atraktivní a neotřelé prostředí jsou hlavními devízami snímku. Škoda, že celkový dojem kazí hluchá čtvrthodina kolem padesáté minuty, podivné "mimozemské" dialogy a hlavně herecké výkony, které mi připadaly velmi slabé, nepřirozené. Bára Štikarová je především parkuristka, ale Klára Melíšková se hraním živí. Pěkné dvě hvězdičky.

Trochu povrchně film shrnu jako typickou festivalovou depku. Průnik asi sedmi soukromých pekel plných strachu a negace kdesi v severočeském pohraničí. Závěr sice prosvětluje pár paprsků naděje, ale jinak je film koktejlem absolutního zmaru. Řemeslně je snímek zvládnutý bez chyby, zdobí ho skvělé herecké výkony (Roden!, Dudová), jen na osobní rovině mi toto nereálně realistické drama nic neříká. Nevím, proč vzniklo. Silnější dvě hvězdy.

Psychospirituální krize úspěšného třicátníka. Do mnohokrát vytěženého námětu sáhla i debutující rumunská režisérka Catrinel Danaiata. Zvolila si metodu pomalého vyprávění, které dává prostor k přemýšlení o tom, co se na plátně děje. Návod na řešení nedostaneme, ale stejně jako hlavní hrdina Georg poznáme, že sám před sebou není kam utéct. Mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami.

Postarší šprýmař a improvizátor se spontánně vypraví za tvrdě pracující dcerou do Bukurešti, aby zjistil, jak se jí tam žije a je-li šťastná. A s výsledkem není příliš spokojen. Následuje celá řada absurdně směšných, dojemně lidských i filosoficky vážných momentů a setkání, jež nás utvrzují v tom, že štěstí spočívá v prožívání přítomného okamžiku naplno. "Stále se snažíme něco stihnout a život nám zatím protéká mezi prsty." [Tony Erdmann] Za skvělý závěr a narozeninový brunch zaokrouhluji nahoru na pět hvězdiček.

Nádherně úsporný finský film, který ale není úplně o boxu, jak by se mohlo na první pohled zdát. Je hlavně o hledání štěstí a naslouchání svému srdci. A Olli Mäki pomalým tempem pronikl i do srdce mého. Na prahu pěti hvězdiček

Historické komediální drama s krásnou výpravou a kostýmy. Duševně prázdný a dobách míru ztracený dánský admirál Tordenskjold na naléhání sluhy a přítele Kolda vyráží z Kodaně do Hanoveru vstříc novému a klidnému životu v manželském přístavu. Jejich cestu naposledy provázejí večírky, ženy, sex a chlast a řada úsměvných situací. Daleko zajímavější než odlehčující paralely s turné rockového idolu, je Torstenskjoldova cesta k sobě a vývoj jeho vztahu s Koldem. Možná i proto mě film daleko více vtáhl v poslední čtvrthodině, kde režisér Genz dává psychologickým linkám více prostoru a admirálova cesta míří do finále. Plusem filmu je určitě poměrně věrné zasazení do historického kontextu, mínusem pro mě leckdy prvoplánový humor. Na pomezí tří a čtyř hvězdiček.