Mulosz

Dokoukáno do konce pouze silou vůle a s mým nenapravitelným masochismem. Dále viz komentář od Tetsua.

Na ceske pomery nebyvala dekandence, uz jen za tu odvahu:-)

Super. Napeti od zacatku do konce, skvele herecke vykony, identifikace s postavami, "drsnacke" hlasky, dobra kamera - hra svetla a stinu, tak, jak to ma ve spravnem noiru byt.

Mozna by me zajimalo, jakym zpusobem skola v tomto filmu dostala takovou podobu, jakou mela, ale kdyz si vzpomenu na sve v posledni dobe oblibene heslo "punk´s not dead", neprijde mi az tak dulezite po tom patrat. Dalo se na to divat a ztrata casu to urcite nebyla.

Ač je film prezentován především v komediálním duchu, hlavním jeho obsahem je zobrazení ve prospěch rodiny potlačovaných bolestných vzpomínek hrdinky na svůj život v neutěšeném období (nejen) polských dějin a druhoplánově také konfrontace současné a předchozí podoby Varšavy, kdy pojítkem mezi oběma rozdílnými obdobími je dnes již legendární socrealistický Palác kultury. Vizuálně vytříbený snímek získal dvě nejdůležitější polská ocenění v kategorii nejlepší film – Zlatého lva na festivalu v Gdyni a polskou národní cenu Zlatý orel. Hlavní roli Sabiny ztvárnila Agata Buzek, dcera bývalého polského premiéra a současného předsedy Evropského parlamentu. Jejím hereckým partnerem byl profesně neustále rostoucí Marcin Dorociński, který se právě v tomto filmu (a rovněž v téměř současně uvedeném Boisku bezdomnych Kasii Adamik) začal profilovat v momentálně jednoho z nejrespektovanějších a nejobsazovanějších polských herců. Nejde o černobílý film o černobílých věcech. Naopak se jedná o velmi ambivalentní sondu do duše jedné dámy. Závěrečná mrazivá písnička od Animals to vše jen podtrhuje.

Naprosta bomba. Na www.televize.cz jsem cetl, ze je pro serial velka skoda, ze o nej divaci ztratili vlivem listpadovych udalosti roku 1989 zajem, nebot byl jednim z nejpovedenejsich. To se snad posrali v kine. Behem prvni pulhodiny jsem se chechtal vsem tem hlaskam a dialogum, jejichz soupis je zde v jednom z komentaru uveden. Posleze me to uz prestalo bavit a jen jsem se divil, co vsechno je mozne hrde napsat, natocit a odvysilat chvili pred padem rezimu. Jedina scena se neda vydrzet v klidu. Porad se mluvi o kravach, hnoji, teletniku, pracovnich podminkach. Pokud se v serialu resi neco mimo zemedelstvi, zejmena pokud jde o osobni problemy postav, vse susti papirem, pusobi neverohodne a uz vubec nemluvim o tom, jak je to zahrane. Ansamlu vevodi priserne existencialni Konvalinkova, rovnez muj oblibenec Abrham promlouva pres zuby, nebot vi, ze tuto roli urcite nezaradi mezi sve zivotni. Po druhem dile jsem mel chut serial odlozit, po tretim byl o tom presvedcen, ale nakonec jsem si to pro klid svedomi rozmyslel a pustil si jeste ctvrty. V nem videl, jak v JZD v tricetistupnovych mrazech zamrzla zumpa, proto ji museli rozbit dynamitem. Ne, ze bych bezne vidal, jak se vyhodi do vzduchu kupa hoven, v tomto jsem byl tedy nove obohacen, nicmene opravdu to stacilo. V teto scene je totiz velka symbolika. Nemam nic proti zemedelcum ani kravam, naopak si na produktech agrikultury rad pochutnavam, ale proti tomuto serialu toho mam mnohem vice, nez jsem tady napsal. Tleskam, az me packy boli, soudruzi.

Za místy nechtěnou, ovšem neskutečnou zábavu, jinak jde o bolševický škvár jak vyšitý.

MOŽNÝ SPOILER! Psychologicky laděný příběh o dvou rozdílných bratrech v podání Jiřího Schmitzera a Ondřeje Vetchého tvoří absolutní špičku československé kinmatografie 80.let. Jedná se o jeden z mála čistě spirituálních českých filmů. Postava Bóži (Schmitzer) je zobrazením novodobého Ježíše v kulisách socialistického sídliště. Čte Bibli, v kritických situacích se obrací na duchovno a je v kontaktu s něčím nedefinovatelným nad sebou. Má zvláštní léčitelské schopnosti. Nezištně pomáhá druhým, zejména bratrovi, aby za tyto skutky poté sám trpěl. Vše podtrhuje nádherná scéna jeho smrti, kdy ho srazí nákladní auto a Bóža umírá na deskách, které jsou pod něj srovnané do kříže. jeho smrt předznamená torjí symbol černého koně jakožto dvě varování a třetí úder. Dan (Vetchý) je naopak ztělesněním ďábla, jak svým vzezřením, tak i chováním. Jeho hlavním životním krédem je "dej Bože lehko". Na jednu stranu má pocit, že je mu ubližováno, na druhou stranu on nedělá nic jiného než ubližuje ostatním, hlavně tedy bratrovi. Tak jako Ježíš měl svou smrtí otevřít oči všem hříšníkům, stejně tak až smrt Bóži přiměje Dana, aby se aspoň na chvíli na sebe podíval do zrcadla a nestačil se divit. Divákovi, který tento spirituální modus filmu nepřijme, je jednoduše z Dana na blití a Bóžovi se diví, jak může být takový blbec a vše si nechat líbit a naopak ještě pomáhat. Jenže když on je ten Ježíš - Ty po mě kamenem, já po Tobě chlebem.

Jde v podstatě o přímého pokračovatele filmů mapujících pozici dělnického hnutí v československé historii, které byly natáčeny v 50. letech. Tvůrčí postupy se de facto nezměnily a památné historické věty z úst čelních představitelů strany zaznívají i ve filmech natočených v éře normalizace. To ještě posiluje tento hrůzný zážitek, který lze přetrpět jen s notnou dávkou sebemrskačství. Monumentální sedmdesátkové dílo tehdejšího aktivního funkcionáře, mj. i šéfa katedry režie na FAMU (!!!) Tondy Kachlíka. Pro zajímavost, jde o jedinou filmovou hlavní roli Miroslava Zounara, herce který byl vděčným typem k obsazování ve filmech s agitační tématikou. Nutno však říci, že při sledování jeho hereckého projevu nebolí tolik oči jako v případě jiných jedinců, včetně Zounarova syna Martina.

Václav Kubásek nebyl na československém filmovém poli novým zjevením. Snímky „Naši furianti“ nebo „Ideál septimy“ jsou dodnes uloženy v diváckém povědomí a čas od času vyplňují víkendové neatraktivní hodiny v programu komerčních stanic. V duchu prvorepublikového komediantství po válce Kubásek natočil známý film „Železný dědek“ s Jaroslavem Marvanem v hlavní roli. Šlo o film poplatný režimu, leč ještě naštěstí s absencí explicitní propagandy. Za to o rok později již Kubásek přichází s dílem zvaným „Dva ohně“, kde tvrdě odsuzuje kapitalistického majitele cihelny a volá po znárodnění továrny, to vše se snahou schovat se pod chlapský film, v jehož středu stojí dva hrdí dělníci, do jejichž přátelství na chvíli zasáhne rozdílné politické přesvědčení. Jednoho z nich ztvárnil známý a velmi častý představitel soudružských rolí Josef Bek, s jehož žoviálním projevem má fanoušek bolševických škvárů čest se setkávat hodně často. Údajně šlo o herce, který byl vždy mezi kolegy velmi oblíben, viz různé patetické televizní vzpomínky, v kontrastu toho však stojí zážitky mého kamaráda doktora, který na něj jako ošetřující lékař nevzpomíná v dobrém, mj. i v pokročilém věku Pepíček furt slintal a plácal sestřičky po řiti, Pokud však jde o jeho herectví, nešlo nazvat jinak než laškováním a málokdy divák natrefí na film, kde by Bek alespoň chvíli nezpíval. Což je chvíli směšné, většinou však rozčilující. Co je však objektivně nezpochybnitelné, málokterý herec se v agitačních filmech objevoval tak často jako on. Kubásek, stejně jako např. Miroslav Cikán, se hrdě odhodlal pomoci slovenskému filmu v jeho zrodu, konkrétně v roce 1952 přispěl dílem „Mladé srdcia“ – filmem z prostředí rudných dolů, stejně laděným jako „Dva ohně“.