ABCD Marta

Má to s realitou hovno co společné a pochybuji, že by se kdokoli únoscům postavil jako Tom Mullen, ale vpravdě hlásím, že to mne netíží, neb zřel jsem film zábavný, pohybuje se v nadprůměrné hranici hodnotící škály, s vynikajícím Garym Sinisem.

Carlitova cesta je sice odlišným snímkem než De Palmův o deset let starší počin, přesto se srovnání neubráním, a to nejen z důvodu jména režiséra. Hlavní postavu, Carlita Brigante, ztvárnil opět úžasný Al Pacino, ovšem pro tentokráte je to gangster emočně vyspělejší, moudřejší, klidnější a vcelku vzato více lidský a tím pádem větší sympaťák v divákově oku. Film je naplněn yeyem, až si říkám, že bych si též šňupnul, což, uvědomím-li si, je další bod, jenž mají oba počiny společné, ačkoli narozdíl od Scarface netvoří tento bod hlavní pilíř Carlitova výdělku, protože Carlito není Tony a chce ke svým penězům přijít legální cestou. Soundtrack je další věc, která mě v boku, jako kudla obchodního partnera, píchá, a musím tak srovnat se Scarface, i když pro každý ze dvou zmiňovaných filmů vytvářel hudbu někdo jiný. Všechny písně a melodie, jež během projekce zazní, se nepochybně ke Carlitově cestě hodí, o čemž svědčí i fakt, že sehnání soundtracku bylo po zhlédnutí primární nutností. Jestliže opustím od neustálého srovnávání a přejdu k bodům, které Carlitovu cestu činí oním odlišným, je to především postava Davida Kleinfelda (výborný Sean Penn), jež dostala na vedlejší postavu opravdu hodně prostoru, samozřejmě v tom nejlepším slova smyslu, a rozhodně není lež, budu-li tvrdit, že právě tato postava svým jednáním vzbuzuje největší strach, a romantická linie Carlita a Gail (nádherná Penelope Ann Miller), která ve Scarface chyběla, respektive nebyla zdaleka vyjádřena způsobem jako zde. Navíc scéna, kdy Carlito navštíví Gail u ní doma, leč ona mu ne a ne otevřít a namísto toho nechá pouze pootevřená vrátka a dráždí jej slovy a odhalováním svého těla v zrcadle, načež Carlito nelení, rozrazí dveře a na Gail se vrhne, neb mu rákoska stojí jak na poli strom, a to vše za Cockerova You are so beautiful, považuji za nejvášnivější scénu, kterou jsem kdy spatřil. V mých očích o píď lepší než Scarface.

Je opravdu možné, že oněch 170 minut uteče jako voda, že Scarface je pecka, která diváka usadí na zadek již úvodním intrem s podmanivou hudbou v pozadí, že Brian De Palma natočil gangsterský majstrštyk, jenž může soupeřit s Coppolovými Kmotry, a že s Tonym Montanou (famózní Al Pacino v hlavní roli), ačkoli je to takový šmejd, může člověk i sympatizovat? Ano, je.

Příjemné překvapení, a to myslím v pozitivním slova smyslu, přestože na první pohled ony 2* vypovídají něco jiné. Ovšem, že Hostel 2 je stejný nesmysl jako jeho starší bráška, ale oproti svému předchůdci jsou hlavní aktéři ženy, zabití cikánského spratka zbořilo jakési korekce, tak časté v naší společnosti, a příběhově, mohu-li o tom tak mluvit, je to svižnější a místy vtipnější, což vysvětluje onen posun v hodnocení. Půjde-li to tak dále a nadcházející hostelovská dobrodružství budou mít vzestupnou tendenci, staniž se zázrak a já ti, Eli, za Hostel 6 udělím metu nejvyšší.

Budu se opakovat, ačkoli senilitou ještě netrpím, ale Leone to dokázal opět, zas a znova, i když chvíli trvalo, než jsem filmu Kapsy plné dynamitu na kobylku přišel, ale to již vem do ztracena čert, protože zážitek to byl více než úžasný, a to nejen díky herecké dvojici James Coburn a Rod Steiger, mezi nimiž to fungovalo na jedničku s hvězdičkou, ale i překrásně dojemné hudbě Mistra Morriconeho, která doprovází ode dne zhlédnutí mou maličkost téměř den co den. Scény veškerých soubojů, respektive přestřelek, a poprav jsou brilantně natočeny a všichni můžeme jen tiše plakat, že Mistr Leone nestihl natočit onen historický epos o Leningradu. A i když to zprvu tak nevypadalo a musel jsem si ten zážitek nechat nějakou dobu uležet v hlavě, k čemuž pomohl i denní poslech soundtracku, nakonec je z toho...atypická westernová bomba, kterou si rád zopakuji!

Film Báječní muži na létajících strojích za podívanou přeci jen stál, ačkoli nenabídl ani spoustu humoru ani nic jiného, co by diváka chytlo, na zadek usadilo a do konce filmu nepustilo. Taková klidně plynoucí a krapet těžkopádná událost, v níž, přestože se všichni snaží, to rozhodně nešplape jako švýcarské hodinky, ale na jedno zhlédnutí, inu proč ne?

Málokdy se stane, že píši komentář, když už nějaký vyplodím, hned po zhlédnutí, ale v této chvíli, kdy jsem prožil TEN nejpřekvapivější divácký orgasmus ve svém životě (přestože jsem věrný fanoušek FF VII, takže jsem tušil do čeho jdu), to učiním bez jakéhokoli zaváhání.

Steven Spielberg je kádr a moc dobře ví, jak natočit nezapomenutelné a svým způsobem geniální scény, koho do filmu obsadit a dostat z něj to nejlepší, nebojí se různých témat, a to vše se mi líbí, ale najde se na tom světě někdo, kdo mi už konečně vysvětlí, proč v ten nejméně vhodný moment celý ten úžasný dojem posere nějakým klišé nebo fujtajbl sentimentálním kýčem? Chápu, že na americké akademiky to platí, a tak ti celí vlhcí toho plešouna odklepli, ale na mě toto, Steve, neplatí, takže ti za tu filmovou dokonalost nejvyšší ocenění ČSFD prostě a bez zbytečných keců nedám.

Kouzlo prvního dílu odešlo do věčných myších lovišť a zbylo pouhé vydírání, které není ani hezké ani milé, jako tomu bylo v případě předešlém.

To nejtvrdší citové vydírání v krásném kabátku nostalgie a roztomilosti, až mě napadá, že občas si to zopakovat není vůbec střela mimo.