dennuska

Optimismu není nikdy dost. A jestli ho Richard Curtis má na rozdávání, tak ať rozdává! Lásky čas je prakticky další verze Lásky nebeské, akorát se odehrává v delším časovém úseku a je postavena na zdánlivě bizarním prvku. Na druhou stranu, jak moc bizarní je oprava chyb minulých? Neděláme to dnes a denně? Otec a syn si ve filmu sice trochu pohráli s časem. Pokusili se vyhnout pár trapným zážitkům, ale v podstatě nic zásadního nezměnili. Osud je zkrátka nevyhnutelný, a je úplně jedno, jakou cestou dojdeme k jeho naplnění. Láska se nedá vynutit žádnými prostředky. Stejně jako smrti není vyhnutí. Richard Curtis polemizuje o životě a jeho hlavní funkci. Milovat a být milován. Není to ale jenom láska mezi dvěma lidmi. Má desítky podob a ty jsou nám zde předkládány.

Osobně mi Kruh přijde hlavně jako klenot v tvorbě Hanse Zimmera. Je to přesně ta silně podmanivá hudba při které zapomínáte dýchat. Přikove vás k sedačce a vyloženě vám zakáže odvracet pohled od obrazovky. V konečné rekapitulaci jsem na Kruhu našla spoustu chyb. Rozhodně to není dokonalý horor. Každopádně asi bych si je neuvědomila, kdybych o filmu zpětně nepřemýšlela. Jeden z mála hororů, který mě doslova pohltil.

Anne Fletcher produkuje typicky líbivé filmy, které nikdy nejsou v diváckém očekávání a nikdy nijak nestrhávají pozornost. Prostě se objeví v kině, diváci je navštěvují o sto šest, vydělají balík a nikoho netrápí, že budou co nevidět zapomenuty. Ze všech režisérčiných průměrně průměrných filmů je Návrh asi nejlepší. Komediální schopnosti Sandry Bullock vás prostě pobaví a i když samozřejmě víte, že trapné rádoby emocionální momenty vás rozhodně neminou, překousnete to. Zkrátka jste zhlédli další průměrný film, který nikoho neurazil a vcelku zpříjemnil rodinný večer.

Uznávám. Pro hatery 1D tohle asi není supr čupr podívaná, a i kdyby jim ve dne v noci někdo tloukl do hlavy, že se jim film musí líbit, stejně nebude. Spurlock se ho totiž ani nesnažil natočit tak, aby byl snesitelný pro všechny. Je určený fanynykám (záměrně uvádím pouze ženský rod). Milonům fanynek, které mají kluci po celém světě a které se bez účasti všech ostatních postarají o to, aby si dokument na sebe dobře vydělal. A takhle je nutno na něj pohlížet. Snad jste nečekali podrobnou psychologickou studii s vědecky podloženými fakty jako od BBC?! Jsou to hvězdy populární kultury a taky číslo jedna komerční reklamy. A samozřejmě podle toho musí film o nich vypadat. Nemůžou chybět brečící maminky, ať je to sebevíc trapné a na druhou stranu nesmí být za žádnou cenu zmíněny přítelkyně. Film má spoustu míst, které mi trochu vadili, avšak nedělalo mi problém je překousnout. V konečném závěru bych řekla, že jsou to sympatičtí , vcelku hezcí, ale úplně normální kluci, kteří prostě měli štěstí. Přejme jim to!

Rozpaky z velmi slabého scénáře nespraví ani sebelepší kamera. Zvlášť když je tím jediným, co se dá ohodnotit jednoznačně kladně. Herecké výkony jsou nanejvýš průměrné, hudba není špatná, ale opět nikterak výjimečná. Divák je od začátku připravován na závěrečné šokující odhalení, veškeré dění v první polovině je naprosto prázdné a natahované, a když už konečně přijde slibovaná pointa, tak se jen ptám: To už je vážně ono?!

Démonologie a exorcismus jsou zdánlivě vyčerpaným námětem. Vybudovat napětí prostřednictvím paranormálních jevů je pro současné možnosti filmařiny brnkačka, ale přesto jsme zahrnuti desítkami béčkových hororů, které přijdou směšné i osmiletému dítěti. Je to proto, že režisérské hvězdy se podobným tématům vyhýbají velkým obloukem a tyto filmy jsou z devadesáti procent plody nízkonákladové produkce. V zajetí démonů ale jasně dokazuje, že i neoriginální námět může být divácky atraktivní, když se povede dát dohromady dobrý tým a aspoň trochu promyšlený scénář. Paradoxem je, že většina dílčích prvků byla opravdu, jak opsaná z návodu na správný horor. Strašidelný dům, škaredá panenka, klaun v hrací skříňce, holčička s imaginárním kamarádem Rorym. Prostě klasa. Ovšem žádný z nich nebyl překážkou, aby mě po celý film mrazilo v zádech. Atmosfericky skvělý snímek si těch pět zaslouží!

Příběh ultrakrátké, ale o to zářivější, slávy Edie Sedgwick by se dal natočit dvěma způsoby. Buďto jako psychologicko-sociologická studie naivní věčně zfetované holčičky, s kterou se osud rozhodně nemazlil. Nebo jako film pro miliony fanoušků Andyho Warhola, kteří chtějí nahlédnout do bouřlivé života společnosti z The Factory. Hickenlooper zvolil druhý model a udělal sakra dobře. V podstatě nezáleží na tom, kde je hranice mezi realitou a mýtem. Každý máme vlastní představu, jak vypadaly šedesátky u newyorkské umělecké smetánky. Jejich osudy, ať byly jakékoliv, jsou atraktivní pro širokou diváckou obec a je dobře, že to filmový průmysl neignoruje.

Z dnešní perspektivy je Máchův Máj už trochu literárním kýčem. Co si budeme povídat. Proto jsem i počítala s tím, že z filmové adaptace asi nevzejde přelomové dílo historie české kinematografie. O epické linii ani nemá cenu hovořit. Je v podstatě nulová a Brabec ji zobrazil více než věrohodně. Máchova básnická skladba je však především nejslavnější dílo českého romantismu. Nejde o epiku, ale o lyriku. Tragédie tří lidí je pouze nástrojem k obvinění soudobé společnosti. Vnitřní rozervanost a individualismus hlavního hrdiny a především otázky, které si klade ve vězení, to je část, která by měla být středobodem filmu. A právě lyrickou rovinu Brabec zcela ignoroval a scénář postavil na rádoby dramatických momentech a pohledu povrchního čtenáře. Máj by byl ideálním materiálem pro nekomerční alternativní film, máchovské otřepané verše by mohl transformovat nad meze současné umělecké avantgardy. V tomhle podání je opravdu jenom pro mě nesnesitelným kýčem.

Po formální stránce je Hořící keř dvojčetem loňského masterpiece Ve stínu. Temná atmosféra, důraz na dobovou autenticitu, precizní exteriér, propracované detaily a v neposlední řadě Ivan Trojan jako vrchní vyšetřovatel. U Hořícího keře je však podstatnější obsah. Štěpán Hulík začal scénář sepisovat ve svých čtyřiadvaceti letech, což je prakticky jen o tři roky více, než bylo Palachovi v době, kdy se rozhodl svůj život obětovat záchraně naší společnosti. Empatie ze scénáře proto přímo čiší. Avšak kdyby se ho ujal někdo jiný, než Agnieszka Holland, která v roce 1969 studovala v Praze na FAMU, tudíž toto období pocítila na vlastní kůži, mohl by z toho být velký "pseudovlastenecký" škvár. Ale není. V Hořícím keři, troufla bych si říct, že i díky dobré shodě náhod, všechno zapadlo, kam mělo. Herecké výkony jsou skvělé, opět velmi procítěné. A minimalistická hudba je už jen skvělá třešnička na dortu. Každý tón (a za celý film jich tam není zas tak moc) vyvolává v divákovi mrazení evokující, že ještě něco visí ve vzduchu. To něco je mrtvý Palach, který je zde jen zdánlivě pouhou figurkou. Ač se to tedy může zdát, že jeho úloha je pouze symbolistní, není tomu tak. Vidina smrti je protkána celým filmem tak silně, že se ani ve 320 minutách neztratí. Mohu s radostí říct, že Hořící keř je opravdu důstojná pocta jeho odvážné smrti.

Při každé filmové adaptaci literární klasiky se těším a strachuji zároveň. V případě Bídníků byly moje obavy ještě horší, protože už se jedné důstojné adaptace dočkali. Nehledě na to, že nejsem zrovna nadšenec do muzikálů. Na začátku jsem byla přesvědčená, že to bude další opulentně načančaný, ale jinak naprosto prázdný dvou a půl hodinový velkofilm. Moje obavy se nadobro vytratily ve scéně, kdy se Anne Hathway jako Fantine objevuje na ulici mezi největší spodinou společnosti. Je na dně, má ostříhanéi vlasy, ale přesto je naprosto úžasná. Překvapivě jsem ocenila i pěvecké scény, které ještě víc zdůrazňovaly hloubku a emoční vypjatost literární předlohy. Po Králově řeči má u mě Tom Hooper další velké a významné plus!