dennuska

Výpravu, hudbu a celkovou formu teď nebudu hodnotit. Je exceletní a víc než to. Jenže to už pro filmy výtvarného mága Tima Burtona je očekávaný standart. Sweeney Todd však postrádá to něco, co Burtonovské šlágry dělá nejenom lesklé na povrchu, ale také bytelné uvnitř. Johnny Depp podává precizní výkon, ale zcela postrádá své typické charisma. Sweeneyho charakter změnilo vězení, které z něj vysálo lidskost a schopnost milovat, ale přesto vedle pozoruhodné postavy Nellie skvěle zahrané Helen Bonham Cartera se mohl projevit alespoň sebemenší náznak toho, že Sweeney je člověkem z masa a kostí. Místo toho se však pustil do masového a nijak opodstatněného vraždění, čímž Burton zaplácl téměř celou druhou polovinu filmu a docílil tak toho, že každá další mrtvola přispívala nikoli k dramatičnosti, ale naopak k celkovému monotónnímu a nesdělnému vyznění.

V rámci současné české kinematografie bezpochyby výjimečný film. První polovina trochu kolísala a jediné, co ji drželo nad vodou bylo skvěléTrojanovo herectví. Ve správnou chvíli se však film vyloupl, atmosféra začala houstnout a vše začalo nabírat spád. Nepříliš výraznou, ale o to víc působivou postavu představoval David Švehlík, který jako by se před kamerou schovával, ale ve chvíli přímého záběru diváka až zamrazí. Výhodou byla samozřejmě i skvělá kamera a temné ladění, které podtrhávaly celkový dojem.

Celá dějová linie včetně závěrečné pointy, která je vcelku odhadnutelná, je jenom kulisou filmu, nikoli hlavní strukturou. Tou jsou totiž Cronenbergovi "zvrhlosti" mnohokrát zdůrazněné stísněnou a depresivní atmosférou. Vděčný námět McGrathova románu poskytl skvělou pastvinu pro režisérovo vyžití a díky skvělému hereckému výkonu Ralpha Fiennese, doplněného mysteriózní hudbou Howarda Shora, se nám na talíř dostává gurmánská pochutina, kterou však neocení každý divák.

Jak může ještě vypadat americká krása? Mendes zachováva téma, formu i celkové pojetí. Přesto tu je nová rodina, nový příběh a nový nával těžko rozpoznatelných emocí. Nouzový východ se na první pohled podobá Americké kráse, ale jeho individuální ráz podtržený skvělými hereckými výkony (především bouřlivá hádka mezi Kate a Leonardem) je nepopiratelný. Obdobný námět by mohl zfilmovat ještě desetkrát. Stejně by nás nenechal chladnými.

Typická "Luhrmannovka". Balancování na hranici umění a kýče, kontrast mezi bizarností a emocionálním vypětím. Romeo a Juli není Moulin Rouge. Má do něj daleko. Ale je to takový stupínek na cestě k němu. A díky skvělé hudbě a mladému Leonardu DiCapriovi je to více než solidní kousek.

Simone je oproti ostatním Niccolovým snímkům jen malou rybkou v širém moři. Přesto se však dokáže vrýt divákovi pod kůži. Nemá snad ani cenu zmiňovat, že námět byl skvělý, protože Niccol si vždycky vybírá jenom určitý typ scénáře. Takový, který je trochu vtipný, více taktní a obsahuje provokující myšlenku předloženou s kapkou ironie. Skvělý Al Pacino pak dodává Simone duši. Ano, je to trochu dvojsmysl. Většina ostatních herců včetně božské Winony Ryder mu dělají pouze kulisy. On však z obrazovky téměř nesleze, čímž nechává diváka procitnout do své paradoxní situace.

Niccolův přístup k režii si mě podmanil už v krimi dramatu Obchodník se smrtí, kde ukázal svoji neuvěřitelnou schopnost budovat film kousek po kousku s maximální precizností. Vyměřený čas není dokonalý. Nepostrádá pár čistě komerčních hledisek (které s sebou částečně přináší hvězdné obsazení), ale to hlavní se podařilo - nezbořit přebytečnými prvky velmi slibný a nápaditý scénář. Vyměřený čas plní hned několik funkcí a je určen velmi širokému okruhu. diváků, protože každý si v něm dokáže něco najít. Nechybí milostná zápletka, účinné vypětí pojící se s kolísáním na hranici života a smrti, sociální motivy a v neposlední řadě samozřejmě prvky sci-fi. Samotná myšlenka by se dala rozvádět na dlouhé hodiny, ale Niccol nastavil vše, jak má. Žádné zbytečně protahované scény ani razantní skoky v ději. Zkrátka dokázal skvělému scénáři vyměřit dokonalý čas.

Polanskiho rukopis je nezaměnitelný. Kousek po kousku děj vyhrocuje, neodkrývá víc než je nutno, nechá diváka spolu s hlavním hrdinou - zde spolu se zdánlivě zranitelnou Rosemary - topit se v beznaději bezvýchodnosti situace a nechává čekat na absolutně odzbrojující závěr. Když ale tato chvíle nastane, nestane se nic. Je konec - bez uspokojující tečky. Ale pak se k filmu v myšlenkách vrátíte, pak znovu, zase a ještě mnohokrát. A postupně si uvědomíte s jakým taktem a geniální režií byl film vystavěn.

Výborné herecké výkony. Především ze strany Dakoty Fanning. Velkou hollywoodskou nadějí. To je ale asi jediné, co na Hře na schovávanou lze pochválit. Co se týče formy, nevybočovala z průměru. Atmosféra celkem ušla. Lekačky moc nefungovaly. Nebo spíš vůbec. Hlavním problémem filmu je ale scénář. Na tak banálním námětu a otřepané pointě se dá těžko vystavět dobrý film. 3* s přimhouřenám okem

Neuvěřitelný rozdíl mezi první a druhou částí filmu. Z lehkomyslného hašteření a nezávazných sexuálních hrátek, které se odehrávají s válečnými událostmi (ještě pouze) na pozadí se vyvinul nečekaně silný příběh. John Maybury využil všech emotivně vypjatých námětů pojících dohromady válku, utrpení a čistou sílu lásky, a díky excelentním hereckým výkonům (především v podání Keiry) dal vzniknout filmu, který během 110 minut v divákovi navodí nepřeberné množství vzájemně kontrastujících pocitů vrcholících v závěrečném soudním procesu. Zde jako by se střetly a posunuly snímek do úplně nových rozměrů. Pro mě úžasný filmový požitek.