Vilg

Definice toho, jak by měla vypadat zábavná, dobrodružná fantasy pro mládež i stářež. Nadhled, super akce, krásná podívaná a tuna expozice, která ale působila dojmem, že tam zapadá. Lepší a svižnější než průměrná Marvelovka, u Snyderovského DC obrovský nadprůměr. A k tomu hrdinská atmosféra devadesátkových dobrodružství ala první Mumie. Od popcornovky víc nechci.

Vlastně ne zase tak typická trierovská úchylárna, obohacená o závěrečný nadhled a pár opravdu mrazivých scén (oběť, kde figuruje značkovač), i až tarantinovských momentů (celoplášťová střela).

Zcela průměrná, nepravděpodobná a místy tak tupá nuda, že ji nerozhýbává ani Hardy. Komiksový film může být jednodušší, ale alespoň trochu vnitřní konzistence mít musí. Teleportující se postavy. Symbiont ex machina. Nevěrohodnější buddies než Brock a Venom jsem neviděl.

Slovy nesmrtelného Bernarda Blacka: It was everything I expected. And less. Pominu Hollywood a scénář pro děti, pominu voice-over, doslovně popisující věci, které divák v tu chvíli vidí na plátně. Pominu dřevěnou Johansson, její robo-boobies, i dřevěnějšího Kitana, který tu vůbec nemusí být. Přímé odkazy na původní film, naroubované naprosto bez kontextu do nového materiálu, pominout nemůžu. Stejně tak scény s matkou, které jsou tak útrpně přiblblé, že vypadají jako dotáčky v reakci na whitewash. A taky fakt, že ve mně bezmála dvouhodinový film nevzbudil jakoukoliv, nejtitěrnější emoční odezvu. Nula, nic, nada. Stupidní, nudný a nic nepřinášející bazmek, jehož název je výstižnou parodií sebe sama.

Ne úplně špatně natočené, ne úplně špatně zahrané (kromě Rachel McAdams, která je skutečně bolestivá). Ale scénář, který má emocionální hloubku a zvraty asi jako leporelo, to celé posílá do nejhlubších klišé sraček na dně temně hučící Niagáry. Rocky Blboa říznutý podivným, vyhoněnými city narvaným pseudo-dramatem o single-fotrovi s vymláceným mozkem, jehož papírová žena zemře po čtyřech minutách nesrozumitelného blábolení a slintání poté, co jí mistr Houdini (protože tak zvu člověka, který v Americe dokáže propašovat na benefiční večírek střelnou zbraň) prostřelí špek. Jenom aby svou smrtí zázračně odčarovala manželovi i všechny finance, takže člověk, který do té doby žije v multimilionovém sídle, náhle sedí na chodníku s taškou. Což je pořád větší zábava, než dosledovat zbytek filmu do konce. Nope.

Čtyři hvězdičky za poslední scénu, která je tak neuvěřitelně narvaná, že jsem v kině skoro utrhnul sedačku. Dveře do temnoty, světlice a to co přijde potom - nejlepší scéna ze všech ještěrek dohromady.

Druhá strana mince Katky a závěr pomyslné trilogie, který překvapivě dýchá nadějí. Bez sentimentu a melodramatu. Vynikající.

Maximální šílenství, ke kterému Miller třicet let střádal nápady jako pěťáky do prasete. Nelítostný souboj nového tisíciletí, který dal trikově bezohledně na prdel všem o generaci až dvě mladším americkým buzíkům. Existuje jenom jízda, jenom pustina a jenom brutalita. A to Max není hlavní postava. Ovace ve stoje. Ne za příběh, ne za masky (ale panebože!!), ale za to, že dva stáli proti řadě nepřátel. A na tom záleží.

Když se to tak vezme, od očí k prdeli vede taky přímá linka. Příběh tohoto filmu patří na její konec. Směšnej průměr, který se nevyrovná ani polovině jediného snímku, na který odkazuje. Pohádka o tom, jak šla kauzalita na vandr a že Micheal Biehn byl jenom jeden.

Náměty složité asi jako leporelo, ale ztvárněné, až to rve koule. Od začátku do konce. Přitom tak minimalistické, že by je šlo natočit kdekoliv. Bravo, Sifóne. Nejoblíbenější povídka: Duel v autech.