Vilg

Potřeboval bych film, co by tenhle vysvětloval. Ale krom toho, proč ne. Menší šílenství, než humusná Mazací hlava, a větší, než Lost Highway a jinak klasický David. S tíživými obrazy noci, rozsekané neony na cáry a místy téměř absurdními dialogy. Domnívám se, že kdyby tenhle člověk tak nemiloval nesekvenční vyprávění a surreal, mohl na poli temné krimi v klidu trumfnout Scorseseho. Mulholland působí jako jeho opus Magnum, kombinujíce v sobě střihy a záběry jako z Twin Peaksu s atmosférou z Highwaye. A, samozřejmě, lesbické scénky mezi Naomi Watts a Laurou Harring, umístěné ve vrcholné vychcanosti přesně tak, aby obnovily divákův zájem kolébaný pomalým tempem a klasicky přehulenou stopáží. Hezky, Davide. Moc hezky.

Nejnarušenější zpracování, co jsem kdy viděl. Pominu, že veškerý herecký ansámbl jsou Číňani. V momentě, kdy se na scéně objeví ježibába, jde všechno stranou. Všechno. Život, zrak, rozum, všechno. Čtyři za mimořádný zážitek. Je vidět, že Burton se extrémně polidštil.

Seriál jsem miloval, guilty pleasure z dětství. Ten úvodní monolog je napsanej blbě.

Díky za tohoto krále zhmotnělých vizí, součastí jejichž světa byste chtěli být. Každý je jednotlivý klenot. A tenhle navíc tklivá, rozmarná a roztomilá komedie, která si hraje s podobnou myšlenkou jako vančurův Konec starých časů, ale namísto světské výpovědi a dekadence přináší poskakující, taneční hravost a nadšení stylizačního šílence v rytmu balalajek. Třikrát hurá, třikrát vivat - vlít do diváka takovou energii umí dnes jen Anderson.

Viděno znovu po letech (a v italském dabingu), kvůli vizuálu a symbolice musím náhle skóre zvednout. Co neudělá transformace do jazyka, kde všichni skřeti a skřítci (krom obézního geronta) náhle mluví balónkově.

Úchylnost, z níž si pamatuji pouze útržky jako porod jakéhosi kozomutanta nebo magora Moreaua s nakrémovaným ksichtem. Dodnes mi běhá mráz po zádech. Za to ty tři. Rovněž za možná nejhorší roli Marlona Branda ever.

Ach bože. Chvíli jsem si myslel, že režisér je debutant, co si zkouší vercajk, protože i já svým okem necvičeným jsem viděl chyby skladební i jiné. Jmenovitě hlavně kolmé záběry z výšky, akční scény, kde je vidět vše, jenom ne akce, a střihač, kterého učil, aby se tak odvolal na vyšší inštanci, pravděpodobně kamenník. Pohádka o království, které oplývá zejména koňmi, protože se objevují a zase mizí a nikomu nepřijde nelogické je neuvazovat, o kletbě, princezně Lauře a její máti Vilmě... celou dobu jsem čekal, jestli někde z křoví nevylezou Fred a Barney... O sněžném drakovi, který se v totálně zbytečném money-shotu objeví snad jednou za film, a pro děj není v důsledku vůbec podstatný. A o nejvymaštěnějších zkouškách, jaké kdy kdo vymyslel - princ neplavec, který se v jednu chvíli skoro utopí, asi nebude skákat do vody, aby zachránil svou milovanou, a zcela logicky odmítne hrát o vlastní život s psychopatickým magorem, za což je pranýřován. Zbytečné postavy, zbytečné scény, nejasná motivace hlavních postav (princezna mění názory z minuty na minutu)... Ufff. Je pravda, že jsem ze zkurvené nudy když už se tupost dialogu vyšplhala do nebes přepínal na Čerty, ale nebudu si je brát za referenční soustavu. Hrůza, vážení. Čirá, přiblblá, nevtipná hrůza. Kde je ten Mrakomor, když ho člověk potřebuje? ** za střípky kánonu, které tam sem tam někdo poztrácel. A na výmluvy, že jde o tv film, seru.

Slátanina nesmírná.

Film, který si pár řádek zaslouží. Jsem rád, že jsem jednou za uherský rok vytáhl na projekci do kina sám. Některé věci si totiž člověk v osamělém rozjímání a pohlcení užije mnohem víc. Příběh stárnoucího dandyho, který se s elegancí nočního don chuana proplétá večírky jako černý sametový had, obklopen lidmi, naplněnými až k prasknutí svou bezcennou přemoudřelostí a nutností explicitních názorů na všechno, kde estetika překračuje emoce a celý svět je jen mondénní hrou póz, z nichž lidský prvek prchl, mě dojmul a vtáhl svou lehkostí a výbušností, hloubkou a obrazností, která s Dolce Vitou nemá společného vůbec nic, protože má děj, začátek a konec. Je jako staré a dobré víno, které náhodou najdete mezi flaškami za sedm pětek z večerky. Teprve na jazyku se vybarví všechny jednotlivé odstíny jeho chuti a dopřejete si ho jen jednou za čas. Jinak by zevšednělo. Už proto, že vím, že oslavu Jepových narozenin a jeho odchod od modelky z paměti nedostanu pravděpodobně nikdy. Chtěl bych ho za kámoše a propařil bych s ním všechny ty opojně teplé římské noci. Tlesk, tlesk, tlesk.

Perfektní, zábavná, chytrá, elegantní taškařice. Oslava zvláštnosti a ztřeštěnosti. Anderson mě asi nemůže nikdy zklamat. Chtěl bych být stejně fantastický jako pan Lišák.